Benzín v Česku stál 70 Kč a nikdo nic nenamítal

Rok od roku se máme lépe, politickému strašení navzdory

Důležité pro nás totiž vždy je, jakou část naší výplaty tato částka spolkne. Přepočet podle kupní síly a platů, který nám odhalí onu sedmdesátikorunovou realitu, spočívá ve srovnání průměrných mezd v daném historickém období s tehdejší cenou paliva. Jednoduše se podíváme, kolik litrů benzínu si mohl člověk koupit za jednu průměrnou hrubou mzdu dříve, a následně vypočítáme, jakou cenovku by musel mít litr benzínu při dnešní průměrné mzdě, abychom si za celou výplatu mohli natankovat navlas stejný počet litrů. Výsledek jasně ukazuje, že mzdy u nás rostly mnohem rychleji než ceny paliv, a proto je pro nás dnes benzín z hlediska reálné dostupnosti levnější než v dobách krizových špiček před deseti či patnácti lety.

Pojďme se střelit do vlastní nohy

V reakci na zdražování se často ozývají hlasy volající po tržní regulaci, například v podobě zastropování cen. Historie a ekonomie nám však opakovaně ukazují, jak obrovskou škodlivost takové zásahy mají. Představme si, že stát nařídí maximální prodejní cenu benzínu. Velké sítě čerpacích stanic, které mají obrovské finanční rezervy a zisky z prodeje doplňkového zboží, tuto situaci po nějakou dobu zvládnou dotovat. Malé, nezávislé pumpy na venkově ale žijí z drobných marží na samotném palivu. Jakmile je nákupní cena vyšší než ta státem vynucená prodejní, začnou masivně krachovat. Trh se tak vyčistí od drobných konkurentů.

Kolik stál reálně benzín posledních 20 let si můžete prohlédnout v následujících tabulkách:

Jako gambler, který si půjčuje na automat

Jakmile regulace skončí, velké sítě zjistí, že v mnoha regionech zůstaly samy. Absence konkurenčního prostředí jim pak dá volnou ruku k tomu, aby ceny vyhnaly mnohem výše, než by bylo za normálních okolností možné. Přesně tento mechanismus dravé likvidace konkurence známe z prostředí lékáren. Na trh vstoupil velký řetězec, který ve vybraných lokalitách záměrně nasadil extrémně nízké, až dumpingové ceny. Malé rodinné lékárny v okolí neměly šanci tomuto tlaku finančně vzdorovat a postupně zavřely. Jakmile velký řetězec v daném místě zničil veškerou konkurenci a ovládl trh, původní slevy zmizely a ceny léků i doplňků prudce vzrostly.

Komu není rady, tomu není pomoci

Tržní regulace nikdy v minulosti dlouhodobě nefungovaly, protože tvrdě narušují přirozený vztah mezi nabídkou a poptávkou. Stejně klamná je i představa, že nám pomůže plošné dotování čehokoli. Dotování v praxi znamená pouze to, že se na danou věc nedobrovolně skládají všichni ostatní. Je zásadní si uvědomit, že stát žádné vlastní peníze nemá. Veškeré prostředky, kterými disponuje, pocházejí buď z peněženek daňových poplatníků, nebo rovnou z dluhů. Pokud stát začne něco masivně dotovat a nemá na to vybráno, musí si zkrátka půjčit peníze na finančních trzích. Běžný úrok se přitom může pohybovat kolem čtyř procent. Všechno, co za nás údajně zaplatí takzvaně stát, ve výsledku beztak platíme my sami skrze naše daně, ovšem s jedním velmi drahým rozdílem. K původní dotační částce musíme přičíst i úroky z obrovského státního dluhu. Tyto úroky navíc neplatíme jen jednorázově při půjčení peněz, ale splácíme je státním věřitelům znovu a znovu každý další rok. Naprosto každá podobná snaha o umělé zlevnění dneška nás odsuzuje k dražšímu zítřku.