Bydlení na hřbitově. Některé rodiny spí přímo nad hroby a z náhrobků si udělaly nábytek

Všechno začali hrobníci, kameníci a údržbáři

Příběh tohoto vskutku netradičního způsobu života se začal psát přibližně v 50. letech minulého století. Zpočátku se v okolí a později i přímo uvnitř areálu usazovali lidé, kteří zde našli stálou obživu. Šlo především o hrobníky, kameníky a údržbáře. Z původně provizorního řešení pro zaměstnance se postupně stal fenomén, který se předává z generace na generaci. Dnes zde vyrůstá už třetí generace stálých obyvatel. Nejde o lidi, kteří by se sem uchýlili pouze na několik nocí kvůli náhlé krizové situaci. Pro mnoho rodin je to jediný domov, který kdy poznaly, a přesun jinam jim znemožňuje složitá ekonomická situace.

Domek postavený přímo na hrobce

Způsob, jakým si místní dokázali přizpůsobit pohřební architekturu k bydlení, ukazuje značnou dávku vynalézavosti. Některé příbytky stojí přímo na střechách hrobek. Lidé využívají pevné betonové konstrukce jako stabilní základy, na kterých následně stavějí jednoduché dřevěné přístřešky. Konkrétním příkladem je šestatřicetiletá Laileah Cuetara, která žije se svou rodinou v malém domku postaveném na dvou vyvýšených hrobech. Její domácnost se musela přizpůsobit danému prostoru do posledního detailu. Hrobku malého dítěte, která se nachází u vchodu do jejich obydlí, rodina používá jako odkládací plochu a jídelní stůl. Uvnitř jejich domova přitom nechybí běžné vybavení. Mají zde matraci na spaní, police, televizi a na stěnách visí zarámované rodinné fotografie.

Jaké to je vychovávat děti na hřbitově?

Podobně vypadají i vnitřky prostornějších mauzoleí, která často připomínají menší obývací pokoje. V těchto prostorech, kde po stranách stále leží náhrobní desky s vytesanými jmény zesnulých, se nacházejí pohovky, šatní skříně, chladničky nebo dokonce funkční pračky. Jednapadesátiletá Priscilla Buan se na hřbitově přímo narodila a vychovala zde své vlastní děti. Se svou rodinou využívá dvě hrobky uvnitř jednoho z mauzoleí jako vyvýšené místo ke spaní. Každodenní rutinu tak tyto rodiny prožívají v těsné blízkosti tělesných pozůstatků.

Úklid hrobek jako povolenka k pobytu

Bydlení na hřbitově má i svá vlastní ekonomická pravidla. Někteří obyvatelé mají k pobytu ústní nebo písemné svolení od rodin zemřelých. Funguje zde systém vzájemné výpomoci a služeb. Obyvatelé se starají o hrobky, pravidelně je čistí a hlídají je před případným poškozením. Za to jim majitelé mauzoleí umožňují přebývat v jejich prostorách. Tato údržba představuje pro mnohé hlavní zdroj příjmů. Zmíněná Laileah se svým partnerem pečuje přibližně o třicet hrobek. Během svátků mohou za péči o jeden hrob dostat až sedmnáct set filipínských pesos. Jiní si přivydělávají drobným prodejem v malých obchůdcích, kde nabízejí návštěvníkům nápoje nebo sušenky. Jedna z obyvatelek si takto měsíčně vydělá tři tisíce pesos, což odpovídá jednapadesáti americkým dolarům. Tato částka jasně ukazuje, proč je pro ně klasické bydlení ve městě nedosažitelné. Vodu si místní kupují ze studní za tři pesos za galon a elektřinu odebírají ze stávajících rozvodů v areálu.

Není to úplně ideální adresa

Život komunity je poznamenán neustálou nejistotou a sociálním stigmatem, které dopadá hlavně na nejmladší generaci. Děti vyrůstající mezi hroby to nemají jednoduché. Jedenáctiletý syn jedné z rodin čelí kvůli své adrese posměchu od spolužáků ve škole. Jeho šestiletá sestra si zase okolní realitu kompenzuje tím, že kreslí obrázky klasických domů, kterými pak zdobí stěny jejich provizorního přístřešku. Samotní rodiče otevřeně přiznávají, že by si přáli žít jinde a v důstojnějších podmínkách, ale chybí jim k tomu jakékoli finanční prostředky.

Nespokojenci s kvalitou bydlení v Česku by si měli zajet na výlet

Stálou obavou je pro obyvatele hrozba ztráty střechy nad hlavou a nucené vystěhování. Vedení hřbitova jejich pobyt nepovažuje za trvalý ani oficiální, a to ani v případech, kdy mají lidé v rukou souhlas majitelů hrobek. V roce 2019 úřady přistoupily k demolici části provizorních domků, čímž stovky rodin rázem přišly o své útočiště. Od té doby žijí v permanentním střehu. Jakmile se dozvědí o možném plánovaném bourání, začnou narychlo odnášet a schovávat své spotřebiče do jiných mauzoleí, aby nepřišli o ten skromný majetek, který si dokázali vybudovat.

Místní úřady se snaží věc tolerovat

Přes tyto opakované snahy o vytlačení komunity dochází k paradoxním úředním postupům. Filipínský statistický úřad v letech 2023 a 2024 provedl přímo na hřbitově registrační akce, při kterých zapsal šest set dvacet zdejších lidí a vydal jim řádné občanské průkazy. Manila North Cemetery tak zůstává místem ostrých společenských kontrastů. Vedle historických mauzoleí, kde odpočívají významní politici, umělci a národní osobnosti, žijí rodiny s těmi nejnižšími příjmy. Pro ně se hranice mezi světem živých a mrtvých stala stálým domovem. Z místa piety je tak zároveň i zrcadlo filipínské společnosti, které ukazuje nedostupnost běžného bydlení a lidskou schopnost přizpůsobit se i tvrdým podmínkám.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.