„Žena ve vztahu nic neplatí. Ani část nájmu.“ Jakub popsal, co ho překvapilo při bydlení s Ruskou

Jakube, nějakou dobu jste žil s ženou pocházející z Ruska. Jak byste popsal společný život?

Byla to pro mě určitě zajímavá zkušenost. Člověk si ze začátku říká, že jsme Slované, takže si jsme kulturně docela blízcí a že těch rozdílů nebude tolik. Jenže postupně zjišťujete, že některé věci fungují úplně jinak. A nemluvím teď o jazyce nebo jídle. Spíš o tom, co jeden od druhého očekáváte a co považujete za samozřejmost.

Co vás například překvapilo?

Třeba to, jak se v Rusku přistupuje k ženám. Když to trochu přeženu, měl jsem někdy pocit, jako bych chodil s někým z úplně jiné doby. Očekává se tam od muže takové to klasické gentlemanství. Ale opravdu důsledně. Nestačí, že ženě podržíte dveře, když někam jdete. Musíte jí otevřít dveře od auta, pomoct jí s kabátem i doma a podobně. To jsou věci, které se prostě očekávají.

V Česku už to tak běžné není?

Samozřejmě že se to u nás také dělá, ale není to taková povinnost. Když české ženě otevřete dveře od auta, často to ocení. U Rusky je to podle mojí zkušenosti samozřejmost. Ona vám za to ani nepoděkuje, protože to bere jako úplně normální věc.

Bylo pro vás těžké si na to zvyknout?

Spíš jsem musel pochopit, že to není nic osobního. Že ona to tak má prostě nastavené. Já jsem byl podle mě možná až moc hodný. Snažil jsem se vycházet vstříc, ale postupně jsem pochopil, že když pocházíte z jiného prostředí, můžete mít dost odlišná očekávání. A nejde jenom o ty dveře nebo bundu. Promítá se to do celého společného života.

V čem dalším jste ty rozdíly pozoroval?

Třeba v přístupu k rodině a návštěvám. Když k nám někdo přišel, moje žena se prakticky nezastavila. Připravila oběd, potom nějaký dezert, kávu a za chvíli už chystala další jídlo. Lítala kolem návštěvy jako číšnice. Já jsem jí občas říkal, ať to tolik nepřehání. Jenže pro ni to bylo normální. Takové to, že když máte návštěvu, musíte se o ni pořádně postarat.

Takže v některých věcech byly role muže a ženy rozdělené tradičněji?

Přesně tak. A ono to nemusí být vůbec špatně. V některých věcech mi to vyhovovalo, v jiných už méně. Jenomže když dva lidé vyrůstají v odlišném prostředí, každý si do vztahu přináší něco jiného. A často o tom ani nepřemýšlí, protože má pocit, že je to přece normální. Mohou tam pak vznikat třecí plochy.

Projevovalo se to také při společném bydlení?

Ano, a tam už to bylo podstatně složitější. Dokud jde o nějaké drobnosti, tak se tomu můžete zasmát. Jenže ve chvíli, kdy spolu začnete normálně žít, platit bydlení a řešit každodenní výdaje, začnou být ty rozdíly mnohem důležitější. A to pro mě bylo docela ostré.

Co konkrétně máte na mysli?

U nich je podle mojí zkušenosti běžné, že žena za muže neplatí. Ale ono to jde ještě dál. Žena neplatí ani nájem. Prostě se očekává, že tyhle věci zajistí muž. A to už je v českých podmínkách docela problém. Já chápu, že je někdo vychovaný tak, že se muž má o ženu postarat, ale musí se také podívat na to, kolik tady člověk vydělává a kolik stojí život.

Proč to podle vás v Česku tolik nefunguje?

Protože tady mohou být náklady na bydlení vzhledem k platu opravdu vysoké. Vezměte si třeba člověka, který pracuje jako učitel. Když zaplatí nájem, energie, internet a další věci kolem bydlení, může ho to stát klidně sedmdesát procent výplaty. A teď si představte, že se automaticky očekává, že to všechno zaplatí sám. To je přece dost těžké dlouhodobě zvládat.

Jak jste se s tím vypořádávali?

Musel jsem ji postupně přivést k tomu, že tady se na společném bydlení mohou podílet oba. Že to není o tom, jestli se muž chce nebo nechce postarat, ale že jsou prostě nějaké příjmy a nějaké výdaje. V Česku se běžně počítá s tím, že když oba pracují, oba také nějak přispívají na domácnost. Jenže když je někdo zvyklý na něco jiného, není úplně jednoduché to změnit.

Byl to jeden z největších rozdílů, se kterými jste se setkal?

Určitě. Protože to už není nějaký zvyk, který jednou za čas uděláte jinak. Peníze a bydlení řešíte pořád. A když má každý úplně jinou představu o tom, kdo má co platit, tak to společný život komplikuje. Člověk si může myslet, že je to samozřejmá věc, o které se ani nemusí bavit, ale právě to je ten problém.

Zmiňoval jste také, že jste pozoroval rozdílný přístup k penězům obecně. V čem?

To je další velká věc. V Rusku jsou lidé podle mojí zkušenosti zvyklí na vysokou inflaci a na to, že peníze ztrácejí hodnotu. Takže když nějaké dostanou, mají tendenci je co nejrychleji utratit. Nějaké dlouhodobé spoření nebo investování, to moc neexistuje.

Takže problém nebyl jen v tom, kdo co zaplatí, ale v celkovém nakládání s penězi.

Přesně. To je další věc, na které se musíte shodnout. Jeden může chtít něco odkládat a myslet na budoucnost, zatímco druhý je zvyklý peníze utrácet, protože má pocit, že později stejně nebudou mít takovou hodnotu. A když se tyhle dva přístupy potkají v jedné domácnosti, může z toho být opravdu velký problém. U nás to tak bylo.

Napadlo vás, že toto bude problém ještě před společným bydlením?

To je právě ono. Ze začátku si všímáte úplně jiných věcí. Jestli si rozumíte, jestli spolu rádi trávíte čas a podobně. Nějaké otevírání dveří vám může připadat úsměvné. Ale to, jak budete platit nájem nebo co budete dělat s vydělanými penězi, se naplno ukáže až ve společné domácnosti. Dnes bych se mnohem dřív ptal na to, jak přemýšlí o penězích. A nemyslím tím, kolik vydělává, ale co od společného života očekává. Jestli počítá s tím, že všechno platí muž, jestli chce spořit nebo jak se dívá na společné výdaje. Kdybych měl znovu chodit s Ruskou, na tyhle věci bych se vyptával už na prvních schůzkách. Protože právě rozdílný pohled na peníze byl pro mě jednou z nejtěžších věcí.

Děkuji za sdílení zkušenosti.

Také děkuji.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.