„Byt plný krys a kelímků od jogurtu.“ Karolína navštívila svou zdánlivě normální kolegyni

Váš příběh o kolegyni je velmi silný a ukazuje, jak klamný může být první dojem. Jak to vlastně celé začalo? Kdy jste si poprvé všimli, že s ní není něco v pořádku?

Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by měla nějaký problém. Na pohled to byl naprosto normální, dokonce bych řekla velmi kultivovaný člověk. Byla to taková distingovaná paní v důchodovém věku, dělala u nás na recepci brigádu a všichni jsme ji měli rádi.

Takže nevzbuzovala žádné podezření? Často se říká, že u podobných případů bývají varovné signály, například zanedbaný vzhled nebo snížená hygiena.

Vůbec ne! Působila vždy velmi čistotně, upraveně, hezky se oblékala. Navíc to byla nesmírně vzdělaná žena. Její vystupování bylo naprosto profesionální a racionální. O to větší a drtivější šok to pro nás všechny pak byl, když ta bublina praskla.

Kdy tedy přišel ten zlomový okamžik? Jak jste se dozvěděli pravdu o tom, v čem ve skutečnosti žije?

Jednoho dne přišla do práce a byla úplně na dně. Strašně plakala, až se zajíkala. Svěřila se nám, že dostala od majitele okamžitý příkaz k vystěhování z podnájmu. Byla naprosto zoufalá, říkala, že nemá auto a vůbec neví, jak to všechno zvládne přestěhovat. Bylo nám jí s kolegy hrozně líto. Tak jsme se jí prostě nabídli, že jí s tím stěhováním po práci pomůžeme.

A tehdy jste poprvé vstoupili k ní do bytu... Jaké to bylo, když jste otevřeli dveře?

Na ten moment asi nikdy nezapomenu. Když jsme k ní domů přišli, čekali jsme běžný byt, možná trochu neuklizený. Místo toho jsme zjistili, že má tu těžkou psychickou poruchu, že je to takzvaný hromadič. Bylo to něco naprosto nepředstavitelného. Ten pohled vás prostě úplně paralyzuje.

Zkuste to prosím popsat blíž. V jakém stavu ten byt reálně byl?

Vystěhovali jsme ten den zhruba jednu místnost a trvalo nám to neuvěřitelně dlouho, protože to byly fakt samé odpadky. Byly tam tisíce kelímků od jogurtu, prázdné obaly, špinavé krabice, hromady zmačkaných letáků z veletrhů. Ten prostor byl úplně plný. Nešlo o nepořádek, šlo o regulérní skládku uvnitř bytu.

Dalo se v takovém prostředí vůbec běžně fungovat? Uvařit si, dojít si do koupelny?

Vůbec. Skoro se tam nedalo ani vejít, jenom protáhnout se předsíní byl obrovský problém. Takhle vypadal naprosto celý ten byt a absolutně žádné věci nebyly funkční. Kuchyňská linka, dřez, všechno to bylo naprosto zaskládané obrovskými vrstvami smetí.

To muselo být pro vás všechny nesmírně fyzicky i psychicky náročné. Navíc jste zmiňovala, že tam byla i zvířata.

Ano, a to bylo na tom to nejhorší a nejodpudivější. V těch hromadách odpadu žily krysy. Bylo to opravdu nechutné a děsivé. A do toho všeho venku ještě pršelo, takže to celé vyklízení byla noční můra.

Jak na to vyklízení reagovala ona sama? Chápala, že se ten byt musí vyklidit?

Vůbec ne. Strašně plakala. Ona tu situaci nevnímala sociálně, neviděla to našima očima. Pro ni to v její hlavě nebyly odpadky, které je potřeba vyhodit. Každý špinavý kelímek pro ni představoval cenný majetek, měla k těm věcem vazbu. O dva dny později pak přijelo velké nákladní auto s kontejnerem, které tam poslali kvůli tomu příkazu k vystěhování, a všechno to bez milosti vyhodili.

Jak to snášela?

Plakala, že jí vyhazují její majetek a že tam má své osobní věci. Tak jsme se s kolegy překonali a šli jsme jí ještě jednou pomoct. Přímo v tom kontejneru, mezi těmi naházenými odpadky a v dešti, jsme se snažili najít a zachránit její skutečné věci. Opravdové kusy oblečení a podobně. Bylo to hrozné.

Zmínila jste, že ten podnájem nakonec musela opustit. Kam potom šla? Kde skončila?

Domluvilo se to tak, že se přestěhuje do jiného podnájmu společně s naší další kolegyní. Dopadlo to ale naprosto katastrofálně. Ta kolegyně to s ní psychicky zkrátka nevydržela a musela se toho podnájmu nakonec sama vzdát a utéct odtamtud.

Chcete říct, že se ta situace s odpadky opakovala i v novém bydlení?

Ano, a neuvěřitelně rychle. Ta paní ten samý stav, to zamoření odpadky, dokázala v novém bytě vytvořit asi za pouhých čtrnáct dní. Nejenže si znovu začala schovávat všechny obaly od věcí, které si koupila, ale ona normálně chodila vybírat popelnice a nosila si ty cizí odpadky domů k té kolegyni.

Víte, jaký je její současný osud a zda se jí dostalo nějaké odborné psychiatrické pomoci?

Jak to s ní nakonec dopadlo, to bohužel nevím, ale obávám se, že asi špatně. Ten obrovský kontrast mezi tou vzdělanou, čistotnou kolegyní v práci a tou děsivou realitou její nemoci u ní doma byl prostě strašný šok. Nešlo to pochopit. Člověk by nikdy neřekl, že se za tak spořádaným zevnějškem může skrývat něco tak temného.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 11. – 19. dubna 2026. Vstupenku lze získat na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.