Češka se provdala do Číny. Porovnala tamní bydlení s naším

Začněme tím, co našince zajímá z praktického života asi nejvíc. Bydlení a realitní trh. Z médií slýcháme různé zprávy o prázdných městech nebo o nedostupnosti bytů pro mladé. Jak to funguje v praxi?

Nerada mluvím o věcech, které jsem neviděla na vlastní oči, takže o prázdných městech vím asi toliko co vy, z našich médií. Z vlastní zkušenosti ale vím, že trh s bydlením v Číně je dost specifický a odvíjí se od historie. Naši známí tady v Číně patřili ke generaci státních zaměstnanců. Otec rodiny byl vědec, který se podílel na vývoji polovodičů pro vesmírné rakety a matka pracovala jako praktická lékařka. Když se kvůli práci přestěhovali z provincie Šen-si do Šanghaje, dostali byt zkrátka přidělený. Není to tak, že by hromadili majetek, ale ten původní byt mohli později prodat, doplatit si a vyměnit ho za lepší. Dnes bydlí blízko centra v bytě se třemi ložnicemi, který má prý v přepočtu hodnotu kolem 36 milionů korun. To je částka, kterou by si běžnou prací nikdy nevydělali.

Celá jejich širší rodina v Šen-si navíc dodnes žije v univerzitním distriktu, kde mají byty vyhrazené přímo pro zaměstnance. V takových komplexech pak máte i školky pro děti zaměstnanců. Jiní naši známí, univerzitní učitelé ze Sečuánu, to mají stejně tak. Vlastní dva přidělené byty, které ale nemohou prodat, pouze užívat do konce života. Mimochodem, co se školek týče, dávali jsme našeho syna do levné soukromé a podobně drahé státní a obě jsou skvělé. I ty nejnuznější školky mají dobrý základní standard, čisté a velkorysé prostředí a velkou diverzitu aktivit. Učí se třeba i grilovat.

Takže starší generace je zajištěná. Jak je to ale pro tu mladší, která by si chtěla byt v Šanghaji koupit dnes?

Pro nově příchozí je to velmi složité. Zaprvé kvůli financím, zadruhé kvůli regulacím. V Šanghaji je několik typů regulací, které různě omezují, nebo znemožňují koupi nemovitosti lidmi, kteří nejsou místní. "NeŠanghajec" si po roce zaměstnání prý dokáže koupit byt, ale pouze ve vnějších okruzích Šanghaje. V Číně je hodně pravomocí vázáno na systém hukou, což je lokální občanství, které se váže na provincii nebo přímo na město. Získat to šanghajské je dnes velmi cenné. Můj manžel o něj přišel, když během studií přijal kanadské občanství, a tehdy mu vůbec nedošlo, o jakou výhodu se připravil. Stát se také snaží aktivně bránit spekulacím s nemovitostmi. Regulují, kolik bytů může jedna rodina vlastnit různýma vyhláškama, a při snaze koupit další nemovitost výrazně zvedají daně i požadovaný základ pro hypotéku. Cílem je, aby bohatí neskoupili všechno dostupné bydlení.

Jak vypadá samotný život v moderním čínském rezidenčním komplexu?

My jsme bydleli ve městě Chongqing, což se označuje jako město druhé úrovně. To ale pořád znamená, že je to hypermoderní město s perfektně sestavenou infrastrukturou. Já osobně moc velký rozdíl s Šanghají nepociťuji. Ale mají tam mnohem levnější nájmy a vyšší životní úroveň za méně peněz. My jsme tam měli byt za zhruba deset tisíc korun měsíčně. Se třemi ložnicemi a velkou terasou a to ještě k tomu v oblasti navazující na centrum dvě minuty od nejkrásnější promenády podél řeky. Samotný design těch komplexů je chytře řešený. Jsou to uzavřené prstence výškových budov. Uprostřed je jen zeleň, hřiště a chodníky pro pěší. Celé je to vyvýšené a pod tím se nachází podzemní parkoviště, kterým si můžete krátit cestu. Kolem dokola pak funguje věnec služeb. Restaurace, drobné obchody. U každého vchodu do areálu navíc sedí hlídač. Nejde jen o bezpečnost, ti lidé jsou velmi komunikativní, udržují přehled, nepouštějí děti z komplexu ven, zdraví vás a dělají takové komunitní mediátory, když se třeba děti na hřišti pohádají.

Zmínila jste opotřebení společných prostor. Staví se v Číně kvalitně?

Staví se docela velkoryse a řekla bych že i z pevných materiálů. Vstupní haly mívají třeba reliéfy z umělého kamene a vypadají luxusně, některé výtahy mají zlato stříbrné ornamenty a podobně. Jenže když máte dvaatřicet pater, projdou tam denně zástupy lidí a donáškových služeb, tak i ten nejpevnější materiál dostane zabrat. Číňané navíc k těmto prostorám nemají takovou tu opatrnou úctu. Viděla jsem tam děti, jak si o ten designový reliéf házejí míčem, přestože teda zrovna ten reliéf tím neutrpěl žádné poškození. Když jsem se s nimi o údržbě a opravě obydlí bavila, tak se vyjadřovali ve smyslu, že oni nemají potřebu věci neustále opravovat, pokud plní svůj účel. Mají rádi koncentraci lidí ve městě, protože to přináší pestré služby, ale uvědomují si, že kdyby se každý ohlodaný roh nebo byt neustále rekonstruoval, žili by ve věčném hluku a prachu. Takže tolerují, že jsou ty nejpoužívanější věci brzy oprýskané.

Přístup k veřejným prostorám se ale hodně liší dle provincie. Troufla bych si říct, že východní pobřeží je plnější lidí, kteří mají rádi udržovanější prostředí. Místy východ Číny připomíná Německo. To může být ale i tím, že na východním pobřeží jsou nejbohatší provincie.

Doma se v těchto bytech vaří běžně, nebo převládá zmiňovaná donáška?

Funguje obojí. Jejich kuchyně v bytech bývají spíš menší a často se dají zavřít zatahovacími dveřmi, protože z přípravy jídel na woku je hodně výparů. Z toho, co jsem zažila, tak domácí vaření Ćíňani pojímají efektivně a rychle, Koupíte suroviny, nakrájíte, hodíte do woku a za deset minut jíte. Nekumulují x robotů a spotřebičů. Na lepší a pracnější jídla chodí do restaurace. Nakupovat se dá na klasických čerstvých trzích, které potkáte cestou z práce. Některé jsou schované v zákoutích ulic a některé jsou jenom dočasné, rozložené na chodnících tři dopoledne v týdnu. Takhle se dostanou k čerstvým a kvalitním surovinám i sociálně slabší lidé a nemůžou si na nic stěžovat, protože “cena výkon” je prostě super. Online nákup se zdá být oblíbená forma pořizování potravin především mladou generací. Když se vám nechce nosit domů velká zásoba vod, nebo mléka, tyhle nákupy vám je kurýr schopen přinést domů. Na některých místech i do dvaceti minut. Dovoz hotových jídel je tam pak tak levný, že spousta lidí se stravuje výhradně přes něj.

Když odbočíme k práci, vy sama jste v Číně hledala zaměstnání. Jak složité to pro cizince je?

Získat legální práci pro člověka, který není rodilý mluvčí angličtiny v učitelství, je administrativně náročné. To je moje disciplína, takže v jiných oborech si netroufám soudit. Ale v souhrnu stát preferuje zaměstnávání vlastních občanů. Firmy musí obhájit potřebu zaměstnat cizince a pozici takzvaně předregistrovat. Hodně vzdělávacích institucí chce mít cizince z prestižních důvodů, ale je to pro ně občas složité papírově vyřídit. Zaměstnávají je jako úřední pomoc a podobně, i když do takových podmínek spousta lidí jde, protože jim to stojí za výdělek a potenciální deportace jim nevadí, tak já jsem se riziku raději chtěla vyhnout. Vzala jsem nakonec legální startovní pozici učitelky výtvarky pro děti s platem 46 tisíc korun čistého, k čemuž mi plně hradí bydlení (3 ložnice a jedna koupelna) V přepočtu za 9000 bez energií. Vzhledem k tomu, že jídlo a služby jsou tam za polovinu až třetinu našich cen, je to velmi slušný základ s potenciálem růstu a zisku benefitů, jako jsou příspěvky na letenky. Teoreticky jsem mohla získat pozici s vyšším platem a ještě s lepšími podmínkami, ale letos jsem to prostě nestíhala. Ale abych nevyvářela zbytečné iluze lidem, co by to chtěli zkoušet, tak všeobecně Čína zpřísňuje požadavky a neustále zvyšuje laťku na vzdělání, praxi, tituly i certifikáty.

Zmínila jste děti. Jak funguje čínské školství a jaká je tlak na mladou generaci?

Současní čínští čtyřicátníci patří z velké části ke generaci formované politikou jednoho dítěte. Mnozí skutečně vyrůstali jako jedináčci a jejich rodiče přitom pocházeli z úplně jiného světa. Říkám “mnozí”, protože etnických menšin a mnohých vesnic se to netýkalo.

Generace jejich rodičů zažila Kulturní revoluci, období, na které se ani v samotné Číně rozhodně nevzpomíná nekriticky. Mnozí z nich ani nepočítali s tím, že by mohli kdy studovat. Rodiče manžela nastoupili na vysokou školu, až jim bylo 22 let. Možnost studovat si náležitě cenili a taky zažili, jaké to přináší ovoce. Jejich kariérní růst šel strmě nahoru.

No a generace těchto dnes už důchodců soustředila obrovské množství energie a očekávání do svých často jediných dětí. Což mělo třeba i zajímavé důsledky v tom, že dívky měly bezprecedentní přístup ke vzdělání a rodinným financím. U nás se čínský tlak na vzdělání vykresluje ve velmi negativním světle. Ale já je upřímně chápu. Číňani pociťují větší urgenci toho, že jejich děti musí být připravené na tvrdší konkurenční prostředí. Podle mně je to naprosto logické chování. My jako rodiče uvažujeme podobně a považujeme za lepší nápad nechat syna studovat tam, než to mít jednodušší u nás ale s číhajícími drogami a alkoholem za každým rohem. Středoškoláky sice potkáte primárně v knihovnách. Ale ty jsou zase pro mně uzpůsobené a mají tam veškerý komfort pro společné trávení času a studium.

Zajímavé ale je, že samotné předškolní vzdělávání je dnes v Číně poměrně široce dostupné. Když jsme to například srovnávali s Kanadou, tam může být výrazným problémem nejen cena, ale i samotná dostupnost míst a dlouhé čekací listiny. V Číně je síť školek velmi rozsáhlá a velká část z nich patří do systému cenově dostupného předškolního vzdělávání. Zajímavé ale je, že v Číně se platí školky všechny, i ty státní. Přestože je náš syn český občan, zápis do čínské školky byl velice přívětivý a jednoduchý a syn tam vzkvétá.

Z pohledu Evropana je diskutovaným tématem kontrola společnosti a osobní svoboda. Jak to vnímáte vy?

Z čistě praktického hlediska si tam připadám bezpečněji než u nás. Zajímavé je, že před pár lety jsem prostě v Číně pociťovala jenom pocit klidu a pohody. Netušila jsem, čím to je, přeci jen jsem se pohybovala po městě s 30ti miliony lidí. Ale ty u nás kritizované kamery mají i ten efekt, že prostě necítíte neklid, že by vás někdo okradl nebo napadnul. Když jsme žili v Olomouci, vyšla jsem v jedenáct dopoledne s kočárkem a pět metrů ode mě vykonával potřebu člověk pod vlivem drog. Na pískoviště jsme si netroufli chodit. Manžel má z kanadského Toronta podobné zkušenosti. V Číně můžete jít uprostřed noci běhat v podprsence a šortkách a nikdo si k vám nic nedovolí. Existuje o tom mimochodem spoustu výpovědí žen na internetu, že se v Číně konečně cítí bezpečně. Co se týče médií, je fakt, že cenzura v Číně existuje. Místní jsou si toho ale vědomí a rozeznávají to. U nás si naopak málokdo uvědomuje, že cenzura je přítomná taky, ale v různých skrytých formách. Když jsem se kdysi na sociálních sítích zastala bezdomovců proti nevhodnému výroku naší starostky, hned si mě v práci, což byla městská organizace, volali na kobereček a tlačili na mě, ať to stáhnu.

A co systém sociálního kreditu nebo cenzura internetu?

Ten sociální kredit se u nás dost zveličuje. Žádný Číňan, se kterým jsem o tom mluvila o tom vlastně nic neví, anebo to zná jako zprávu populární na západě a směje se, že tomu věříme. Možná to funguje na úrovni, že když máte dluhy, nemůžete jet rychlovlakem nebo bydlet v 5ti hvězdičkovém hotelu, ale není to tak, že by vám ubírali body za nákup alkoholu. Sama mám hypotézu, že se jednalo nejspíš o pilotní experiment nějaké vesnice a že se to neujalo. V mezičase ale konspirace ala čínský sociální kredit u nás nabobtnala do rozměrů hollywoodského bijáku. V Číně se jede takzvaně idea “smart city”, což jsou všechny služby propojené přes občanku a aplikaci WeChat. Vyřídíte tam platby, petice, pojištění i stížnosti na obchodníky. Ale to mi v dnešní době nepřijde tak vzdálené naší digitalizaci. O cenzuře nejsem schopná moc říct, protože mandarínštinu neovládám zatím ani v mluvené formě. Na Wechatu se ale lidi moc nebojí třeba říct, že vám například nabízí ilegální formu zaměstnání, takže nějaká zásadní paranoia tam nevládne. Kritika politického zřízení každopádně ale asi není něčím, do čeho by se člověk pouštěl, byť pokusně. Z toho podle mně lidi respekt mají. Nebojí se o tom ale mluvit na živo. Ti, kteří potřebují a umí anglicky, běžně používají VPN pro přístup na západní weby. Oficiálně to povolené není, ale je to vysoce tolerovaná šedá zóna.

Zasahuje ta regulace i do soukromého života, například k LGBTQ+ komunitě?

To je taky tolerovaná šedá zóna. Dokud se to veřejně nepropaguje. V Chongqingu jsou normálně gay bary, lidé stejného pohlaví spolu žijí bez potíží. Stát zasáhne spíš tehdy, když to vyvolá celospolečenské pozdvižení. Stal se případ s webem, kde autoři publikovali explicitní fantasy příběhy o vztazích obsahující velmi obscénní detaily. Podle jedné takové povídky dokonce vznikl velmi úspěšný čínský seriál. Když se ale rodiče dozvěděli, o čem byla předloha tohohle seriálu, vznikla z toho velká nevole a úřady následně tuto psanou literaturu na síti omezily. Přesto k tomu seriálu dál vycházel oficiální merch oblíbených kavárenských řetězců, kde byly hlavní mužské postavy ve svatebních oděvech. Hranice zkrátka nejsou tak ostré. U nás se píše o tom, že LGBT organizace jsou tady potírané, ale to pak vyznívá, jakoby by šlo o intoleranci homosexuality jako takové. Tak to ale podle mně není.

Velkým tématem je u nás stav zdravotnictví. Vy s ním v Číně máte osobní zkušenosti?

Rozdíly v dostupnosti péče jsou poměrně značné. Manželův strýc v Kanadě dostal termín na onkologickou kontrolu za tři měsíce. Nezdálo se mu to, odletěl do Číny a tam mu během pár dnů zachránili život, protože ho rovnou odoperovali. Zjistili totiž, že mu nádor velmi rychle roste. Další příklad je léčba po c*vidu. Manžel potřeboval terapii v hyperbarické komoře. U nás se do ní bez vážné anamnézy téměř nedostanete. Tam je výroba zdravotnických zařízení v režii státních podniků a není na ně taková marže. V důsledku jsou pak procedury dostupné i pro samoplátce. I v Šanghaji pak máte termín docela brzy až hned a jedno sezení stojí v přepočtu 200 korun. U nás jsem čekala rok jen na konzultaci k vytržení osmiček. Tamní systém dokáže být k pacientům mnohem flexibilnější.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.