Na Česko za lockdownu vzpomíná mnoho lidí. Prázdná ikonická místa nahání husí kůži

Svět na chvíli zpomalil

Od prvních plošných omezení v Česku už uplynulo zhruba pět let, a přestože si většina lidí tu dobu spojuje především se strachem a nejistotou, dnes na lockdown vzpomínají z jiného úhlu. Nejde o popírání toho, jak těžká a bolestná ta éra byla, ale o atmosféru, která se tehdy nečekaně objevila. Česko se na dlouhé týdny zastavilo a země, která je běžně plná pohybu, hluku a turistů, najednou působila prázdně a zvláštně klidně. Mnoho lidí si dodnes vybaví ten pocit, kdy vyšli ven a měli dojem, že se ocitli v jiném světě. Města i hory, které byly po desetiletí symbolem ruchu, se proměnily v tiché kulisy bez lidí, bez spěchu a bez obvyklého života.

Někteří by málem zapomněli

První lockdown začal v Česku v březnu roku 2020, kdy vláda reagovala na rychle se zhoršující situaci v Evropě. Postupně se zavřely obchody, restaurace, školy i kulturní instituce a lidé byli vyzýváni, aby zůstávali doma. Na podzim téhož roku pak přišla další vlna omezení, včetně zákazu vycházení ve večerních a nočních hodinách, kdy bylo možné opustit domov jen z vážných důvodů. Platila také omezení pohybu mezi okresy a kraji, což znamenalo, že cestování prakticky ustalo. Právě tato kombinace pravidel způsobila, že veřejný prostor se vyprázdnil do podoby, kterou si nikdo dříve neuměl představit. Ulice, které byly běžně plné lidí, zůstávaly celé hodiny prázdné a ticho se stalo novým normálem.

Česko se proměnilo v ráj introvertů

Ikonická místa se v té době proměnila v silné symboly celé éry. Václavské náměstí, které je dnes opět plné aut a davů, působilo tehdy jako široká prázdná třída, kde se dalo jít středem silnice. Staroměstské náměstí bez turistů, bez hluku a bez front u orloje působilo téměř neskutečně. Karlův most, který bývá přeplněný od rána do noci, byl v některých chvílích zcela prázdný a lidé, kteří jím tehdy prošli, mluvili o silném zážitku. Podobný obraz nabízela i příroda. Sněžka, která bývá v každém ročním období plná výletníků, zůstala prázdná, protože lidé nesměli cestovat a hory se na čas vrátily do podoby klidu, jaký pamatují jen staré fotografie.

Mělo to i své světlé stránky

Ačkoliv šlo o období plné obav a smutných zpráv, mnoho lidí dnes přiznává, že na některé momenty vzpomíná s určitou nostalgií. Ne proto, že by si přáli návrat omezení nebo nemoci, ale proto, že zažili něco, co se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat. Absolutní klid ve městech, zpomalení času a pocit, že svět na chvíli přestal tlačit. Lidé byli doma, trávili více času se svými blízkými, chodili na procházky do prázdných ulic a najednou si všímali detailů, které dříve zanikaly v ruchu každodennosti. Ticho, které tehdy panovalo, bylo pro mnohé děsivé, ale zároveň zvláštně uklidňující.

Tvrdý návrat do reality

Dnes, když se život vrátil do svého obvyklého tempa a turistická místa jsou opět přeplněná, se tyto vzpomínky vracejí především prostřednictvím fotografií a osobních příběhů. Prázdné mosty, náměstí a hory bez lidí působí zpětně skoro jako sen. Připomínají dobu, kdy byl svět sevřený strachem, ale zároveň nečekaně tichý.