Táta ji vzal na stavbu a mladé Vlaďce se chlapská práce zalíbila. Dnes zvládá zedničinu, izolace, obklady, malování, klempířinu i sádrokartony

Vlaďko, jak jste se vlastně dostala k tomuto řemeslu?

K řemeslu jsem se dostala v roce 2022, když mě táta vytáhl na brigádu. Dělali jsme zedničinu a já si poprvé uvědomila, jak moc mi ten svět sedí. Manuální práce, klid, reálný výsledek za rukama a hlavně ta lidská, otevřená komunikace na stavbě. Do té doby jsem dělala různé brigády v restauraci, ale tohle mělo úplně jiný rozměr – něco opravdového. V roce 2023 jsem se přestěhovala do města a řešila, co dál. Vzpomněla jsem si na tu brigádu a na atmosféru, která mi zůstala v hlavě – a začala jsem hledat ideální stavební firmu, ve které bych mohla pracovat.

A proč zrovna zedničina a izolace zdiva?

Někomu může připadnout, že je to neobvyklá práce pro ženu, ale upřímně – já jsem to nikdy neřešila. Už od dětství mám ke každé poctivé práci kladný vztah a první brigády jsem si zkusila už ve třinácti. Tam vznikla i chuť makat rukama a sen stát se dobrým dělníkem. Zedničina a izolace mě chytly protože je to obor, ve kterém se můžete pořád co učit: nové materiály, postupy, nástroje. Ten prostor k rozvoji mi dává obrovský smysl.

Dokázala byste říci, co vás na této práci nejvíc baví?

Baví mě úplně všechno – od dřiny až po detaily. Stavebnictví je tak široký obor – každý den můžu dělat něco jiného. Právě ta různorodost mě drží v zápalu. A s každou novou věcí se učím a zároveň sílím – fyzicky i zkušenostmi. Miluju ten pocit pokroku. Když si vzpomenu, kolik metrů perlinky jsem zvládla na začátku a kolik dnes, cítím hrdost. Je to pro mě víc než práce – je to koníček, který má pro mě životní smysl.

Jak reagují chlapi na stavbě, když se tam objeví žena v montérkách?

Řekla bych, že většinou skvěle. Poznala jsem spoustu fajn lidí a dostalo se mi i podpory, které si opravdu vážím. Jasně, najdou se i výjimky, ale těm nevěnuju energii. Nežijí můj život, neznají moji cestu, a pravděpodobně by ji ani nerozuměli. Lidi, co mají potřebu dávat druhým opravdu nevyžádané rady, si nezaslouží víc, než úsměv a mávnutí rukou. Já vím, co mě baví a to mi nikdo nevezme.

Takže jste se už setkala s předsudky nebo podceňováním?

Ano, s předsudky jsem se setkala. Hned na začátku, když jsem poprvé šla na stavbu s tátou, a potom ještě několikrát. Ale postupně jsem se naučila brát to s nadhledem. Ne všechno, co o mně někdo řekne, mě definuje. A už vůbec to nemusí být pravda. Předsudky podle mě často pramení z vlastních nejistot nebo problémů toho druhého a ne z reality. Proto se prostě usměju a jdu dál.

Máte pocit, že jako žena přinášíte do řemesla něco navíc?

Co mě možná vystihuje nejvíc, je poctivost. Když něco dělám, chci, aby to bylo pořádně.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Obecně vstávám kolem 4–5 ráno a do práce vyrážím po šesté hodině. Snídaně proběhne buď cestou na stavbu, nebo přímo na místě – záleží, jak daleko jedeme. Pak se začne makat. Všechno se odvíjí od toho, co se zrovna dělá a na jaké jsme stavbě. Kolem 10–11 máme pauzu na oběd. No a pak se pokračuje dál. Končíme obvykle kolem 15:00.

Vzpomenete si, co pro vás bylo dosud nejtěžší? Třeba nějaký úkol nebo větší projekt.

Nejtěžší pro mě byla asi úplně první stavba. Poprvé jsem se chopila míchadla, viděla kelňu a glejťák, a byla jsem naprosto nová a nejistá. Navíc jsem chtěla tátovi, který tam byl se mnou, dokázat, že na to mám, že jsem pracovitá a zvládnu dřinu. Zároveň jsem se snažila skrýt slabost a nejistotu, což byl vnitřně velký tlak.

A naopak máte nějaké vzpomínky na zajímavou zakázku či projekt?

Nejzajímavější stavbou bylo asi divadlo, kde jsem se učila omítat zdobné rohy a detaily. Mělo to úplně jinou atmosféru než běžná hrubá stavba, cítila jsem tam kus historie, krásu a navíc jsem si tam sáhla na jemnější techniky, což mě hodně bavilo. Tahle stavba mi zůstala v srdci.

Na sociálních sítích je vidět, že zkoušíte i věci mimo svůj hlavní obor. Kde se všechno učíte?

Kamenné obklady a klempířinu jsem dělala na fuškách s jedním živnostníkem, ale jinak pracuju stabilně jako stavební dělnice a díky tomu se dostanu k hodně různorodým věcem. Osobně jsem otevřená všemu. Chci si vyzkoušet každý směr stavebnictví, abych si opravdu mohla říct, co mi sedí nejvíc. Možná už to trochu tuším, ale pořád chci zkoušet. Už jsem si vyzkoušela malování na lešení, práci s vodaři, elektřinou, vylévání podlah, sádrokartony, fasády. Do všeho jdu po hlavě – to je ta moje energie, kterou prostě neumím zkrotit.

Co byste vzkázala ženám, které si nevěří nebo mají pocit, že některá povolání jsou „jen pro chlapy“?

Všem ženám bych chtěla vzkázat, že žádná práce není jen pro muže a žádná jen pro ženy. Můžete vynikat v čemkoliv, co si zamanete, pokud to děláte srdcem. Práce má člověku přinášet radost a smysl. A hlavně žádná z nás není slabá. Některé jsme matky, jiné děláme v náročných profesích, máme hromadu zodpovědnosti doma i v práci. Jsme silné, i když jsme často unavené a přesto každý den znovu bojujeme. Nebojte se jít za svými sny. Ať už máte montérky, nebo kostým, pořád jste to vy. A máte na víc, než si možná myslíte.

A jaký sen byste si chtěla ještě v tomhle oboru splnit?

Mým velkým snem je pracovat s jeřábem. Už odjakživa mě ten stroj přitahoval a vidím v něm dobrodružství, výzvu i splnění něčeho, co mě láká z hloubi duše. Ale zároveň musím říct, že můj splněný sen je i samotná práce ve stavebnictví a možnost se v ní pořád zdokonalovat. Každý nový krok v praxi beru jako posun a vážím si všech šancí, které mám. Mezi další sny patří ovládat bagr, pracovat na plošině, makat na pořádné fasádě a jednou se zase podívat na nějakou skvělou střechu s výhledem. Mám ještě hodně cílů a snů a právě to je na téhle práci krásné. Člověk se pořád může posouvat dál.

Díky moc za rozhovor, Vlaďko.

Rádo se stalo, taky moc děkuji za rozhovor.

P.S. Líbil se vám článek? Využijte možnost bezplatného přístupu k dalším kvalitním článkům, které pro vás připravujeme. Jednoduše klikněte zde a následně potvrďte tlačítkem Přidat.