Digitalizace stavebního řízení se nakonec povedla. Úředníci si pochvalují, že systém už funguje

Nebylo to snadné, ale výsledek stojí za to

Digitalizace stavebního řízení se stala jedním z nejvděčnějších terčů politických i mediálních útoků posledních let. Často se mluvilo o kolapsech, zpožděních a neschopnosti státu dodat základní službu. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že značná část kritiky mířila vedle. Prodlevy ve vydávání stavebních povolení totiž ve velkém počtu případů nevznikly kvůli nástupu nového digitálního systému, ale kvůli obrovskému balíku žádostí, které byly podány ještě podle starých pravidel. Úřady se s nimi potýkaly měsíce, někde i déle než rok, a teprve poté se dostaly k prvním žádostem podaným digitálně. V očích veřejnosti se tak oba světy neoddělitelně smíchaly a vina byla připsána tomu novému, viditelnějšímu.

Kdo za to nese odpovědnost?

Zodpovědnost za to nelze jednoduše hodit na úřední aparát. Ten se ocitl mezi mlýnskými kameny politických očekávání a reálných kapacit. Digitalizace nebyla jen technickou změnou, ale i změnou myšlení, postupů a odpovědnosti. A tady se ukázalo, že stát dlouhodobě podcenil přípravu. Ministerstvo vstupovalo do projektu s vědomím, že start bude složitý, přesto veřejně komunikovalo ambiciózní termíny a sliby, které nebylo možné beze zbytku naplnit. V tomto ohledu nelze pominout roli Ivana Bartoše. Jako ministr nesl politickou odpovědnost za projekt, jehož základy vznikaly v době vlády, která byla před jeho nástupem. Výchozí pozice byla těžká. Rozpracovaná legislativa, technické řešení, které nebylo možné ze dne na den přepsat, a zároveň tlak na rychlé výsledky. Bartoš situaci v některých ohledech podcenil, zejména v komunikaci směrem k veřejnosti. Nedokázal včas a srozumitelně vysvětlit, že první měsíce budou spíše testem odolnosti systému (místo toho se snažil tvrdit, že je vše dokonale připraveno). Kritici toho využili a digitalizace se stala symbolem nefunkčního státu, ať už oprávněně, nebo ne.

Pozitivní vývoj, o kterém už se nemluvilo

Zlom přišel až s nástupem ministra Kulhánka. Bez velkých gest a silných slov se začaly řešit konkrétní problémy, které úředníky brzdily v každodenní práci. Technické chyby se opravovaly rychleji, metodická podpora byla dostupnější a komunikace s obcemi a stavebními úřady se zklidnila. Nešlo o žádný zázrak přes noc, ale o postupnou normalizaci stavu, kdy digitální systém přestal být překážkou a stal se nástrojem. Dnes už většina úředníků otevřeně říká, že návrat k papírovému chaosu by byl krokem zpět.

Obava, zda se systém nestane obětí svého úspěchu

Přesto zůstává nad celým projektem jeden zásadní otazník. Někteří úředníci vyjadřují obavu, že nová vláda se rozhodne digitalizaci stavebního řízení z principu zrušit nebo zásadně překopat. Ne proto, že by systém nefungoval, ale proto, že nese politickou stopu předchozí garnitury. Takový krok by byl nejen drahý, ale především nezodpovědný. Stát by tím vyslal jasný signál, že dlouhodobé projekty nemají šanci přežít střídání vlád, a že kontinuita je v české politice spíše slabostí než hodnotou. Zpětný pohled na digitalizaci stavebního řízení tak nabízí poučení, které přesahuje jednu agendu. Ukazuje, jak snadno se z odborného problému stane politická zbraň, jak rychle se veřejná debata zjednoduší na hledání viníka a jak obtížné je v takovém prostředí udržet racionální diskusi. A také připomíná, že skutečný úspěch systémových změn se neměří prvními týdny, ale tím, zda po několika letech fungují lépe než to, co nahradily.