Doplácení sousedům za vytápění v paneláku mnoha lidem vadí. Nespravedlivý systém jde naštěstí snadno obejít

Letitá křivda

Mnozí lidé to považují za nespravedlnost, protože logika šetřícího člověka říká, že když topí méně, měl by zaplatit méně. Vyhláška však zavádí korekci, která má zabránit tomu, aby jeden extrémně úsporný byt nepřenášel náklady na zbytek domu. Panelový dům je fyzikálně provázaný celek. Byt, ve kterém se neudržuje základní tepelný komfort, ochlazuje okolní konstrukce. Teplo z okolních bytů pak uniká směrem ke studenějším stěnám, což zvyšuje jejich spotřebu a náklady. Regulace je tedy pokusem zajistit, aby každý přispíval na udržování teploty, která je pro dům jako celek nezbytná. Je to kompromis mezi individuální odpovědností a kolektivní fyzikou. Ne všem se líbí, ale jeho smysl je zřejmý, a to že dům není soubor izolovaných krabic, ale společný termodynamický organismus.

Aby se v tom čert vyznal

Nová vyhláška navíc reaguje na rozdíly mezi domy podle jejich energetické náročnosti. U budov ve třídách F nebo G může být spotřební složka až okolo sedmdesáti procent, protože energeticky ztrátový dům je citlivější na rozdíly ve vytápění jednotlivých bytů. U dobře zateplených objektů ve třídě B nebo C může být základní složka vyšší, například padesát až sedmdesát procent, protože dům sám o sobě drží teplo mnohem lépe a individuální spotřeba je relativně stabilní.

Kdo nechce platit za sousedy, má jednoduché řešení

Chce-li člověk platit méně, musí nejprve pochopit, kde se úspory v takovém režimu reálně rodí. Z hlediska fyziky i regulací je nejvýhodnější držet se v pásmu zhruba sedmdesáti až devadesáti procent průměrné spotřeby domu. Pokud se někdo snaží jít pod sedmdesát procent, vyhláška jeho úsporu odřízne, protože méně než sedmdesát procent platit nemůže. Například když průměrná spotřeba domu činí 1 GJ na byt za měsíc, pak byt, který by skutečně spotřeboval jen 0,5 GJ, nezaplatí podle 0,5, ale podle 0,7 GJ. Skutečná úspora by byla 50 %, regulovaná úspora však pouze 30 %. Každé další snižování pod reálnou hranici 0,7 GJ už pouze zvyšuje diskomfort, ale nevede k dalšímu snižování plateb. Úsporné chování tedy není o extrémech. Nejefektivnější je udržovat byt v mírném, stabilním teplotním režimu. Snažit se topit nárazově je chyba, protože masivní vychlazení stěn zvyšuje energetickou náročnost jejich opětovného prohřátí. Stěna o teplotě 14 °C přijme za přechod na 21 °C násobně více energie, než když se udržuje trvale na osmnácti či devatenácti stupních. Vyplatí se proto vytvářet mírný tepelný základ. V praxi to znamená ponechat nastavení termostatické hlavice na stupni 2 až 2,5 v místnostech, které nepotřebují vysokou teplotu, což odpovídá přibližně 17 až 19 stupňům. V obývacím pokoji se jako optimální ukazuje 20 až 21 stupňů, tedy přibližně nastavení 3. V ložnici většině domácností stačí 17 až 18 stupňů. Kuchyně, kde teplo přidává vaření, obvykle nevyžaduje více než 18 až 20 stupňů.

Amatérské chyby se promítají do účtů za topení

Lidé často dělají chybu, že radiátory zavírají úplně. Nízká teplota sice svádí k představě, že se ušetří, ale z dlouhodobého hlediska vede k větší spotřebě při dohřívání. Navíc způsobuje kondenzaci vlhkosti, zvláště v rozích a u oken, což může vést k plísním. Když se byt dostane z šestnácti stupňů na dvacet, vyžaduje to více energie, než kdyby se udržoval stabilně na sedmnácti či osmnácti. V sousedních bytech pak roste spotřeba, která se přenáší do průměru domu, a úspora se rozplývá. Stejně důležité je větrání. Ve starších bytech bývá zvykem ponechávat okno na ventilačku. To je z hlediska úspor nevýhodné, protože radiátor se snaží trvale vyrovnávat únik tepla. Správné větrání probíhá rychle a intenzivně. Otevřené okno na 3 až 5 minut vymění vzduch, ale nestihne vychladit stěny, které akumulují teplo mnohem pomaleji než vzduch. Radiátor během takového větrání nemá smysl stahovat na nulu, ale lze jej krátce oslabit, pokud hlavice nereaguje dostatečně rychle. Termostatické hlavice měří teplotu v okolí samotné hlavice, nikoli přímo v místnosti, a proto je důležité je neschovávat za závěsy či nábytek. Když je hlavice zakrytá, může „myslet“, že je zima, a regulovat nesprávně.

I v paneláku jde ušetřit za topení docela dost peněz

Významnou část úspor lze dosáhnout bez ohledu na vyhlášku i způsob topení. Utěsnění oken pomocí levných těsnicích pásek může snížit roční spotřebu tepla v konkrétním bytě o několik procent. Zavřené žaluzie v noci snižují tepelné ztráty přes skleněné plochy. Pokud radiátor zakrývá nábytek nebo dlouhé závěsy, snižuje se jeho účinnost klidně o deset až patnáct procent. Každé takové opatření se sčítá a v roční bilanci může znamenat rozdíl mezi úsporou v řádu stokorun a v řádu tisíců. Vyplatí se také rozumět fyzice domu. Teplo z jádra bytu je efektivnější než teplo na okraji, protože vnitřní místnosti sdílejí stěny s jinými byty. Když člověk otevře dveře mezi teplejším jádrem a chladnějším okrajem bytu, může získat část tepla „zadarmo“. Vnitřní teplota se odehrává v rámci domu a není zatížena tak vysokými ztrátami, jako když člověk topí na maximum v místnosti sousedící se studenou venkovní stěnou. Nejlepší strategií proto bývá držet vnitřní místnosti na dvaceti stupních a okrajové pokoje jen mírně dohřívat.

Situace kdy nejsme doma, je dost zásadní

Nastavení pro dobu nepřítomnosti je další bod, ve kterém lidé často zbytečně přicházejí o peníze. Snížit teplotu bytu na 16 nebo dokonce 15 stupňů působí lákavě, ale zpětné vyhřátí je energeticky náročné. Optimální je držet v bytě 17 až 18 stupňů i při delší nepřítomnosti. Při průměrné teplotě v zimním období kolem nuly stojí udržení bytu na 17 stupních méně energie než opakované dohřívání z 16 na 20.

P.S. Zajímáte se o moderní způsoby vytápění a výrobu energie svépomocí? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.