„Důležitá je pro mě hlavně svoboda,“ říkají mladí. Pak si vezmou hypotéku a stanou se otroky systému na 30 let

Vlastnictví jako symbol svobody

Přitom čísla jsou neúprosná. Ceny nemovitostí jsou v Česku v poměru k příjmům dlouhodobě přestřelené. Nájemné, které je možné z bytu reálně získat, často ani zdaleka nepokrývá náklady, které by měl majitel, kdyby ho financoval hypotékou. V praxi to znamená, že můžete jako nájemník bydlet za polovinu toho, co by vás stálo „vlastní“ bydlení financované úvěrem. Polovinu. A to se bavíme jen o přímých měsíčních platbách, nikoli o opravách, fondu oprav, daních, pojištění a nervovém fondu na případnou prasklou stoupačku.

Racionalita stranou, emoce vládnou světu

Jenže mladý člověk dnes často nepřemýšlí v kategoriích cashflow, ale identity. Vlastní byt je symbol. Je to důkaz, že jsem to dokázal. Že patřím mezi ty, kteří „to mají srovnané“. Hypotéka není jen finanční nástroj, je to iniciační rituál.

A tak si vezmou úvěr na třicet let. Podepíšou závazek, který přesahuje délku většiny manželství. A od toho dne se změní jejich vztah ke světu. Najednou není práce jen práce. Je to zdroj splátky. Šéf už není jen protivný nadřízený. Je to prostředník mezi vámi a bankou. Nemůžete si dovolit výpadek. Nemůžete si dovolit říct: „Tohle dělat nechci.“ Nemůžete si dovolit tři měsíce hledat něco smysluplnějšího.

Když se hypotéka stane dalším členem rodiny

Absurdní je, že celá tahle cesta začíná touhou po svobodě. „Nechci, aby mi někdo mohl dát výpověď z nájmu.“ „Nechci být závislý na majiteli.“ „Chci mít jistotu.“ Jenže výměnou za relativně pružný nájem dostáváte velmi nepružný závazek. V nájmu můžete změnit město, práci, někdy i životní směr během několika měsíců. S hypotékou si každé takové rozhodnutí dvakrát rozmyslíte. Ne proto, že by nebylo správné. Ale proto, že je drahé.

A pak přijde dítě. Jeden příjem zmizí, výdaje vzrostou a tlak se znásobí. Najednou už nejde jen o vás a vaši svobodu. Jde o splátku, kterou musíte zaplatit, protože jinak přijdete o „své“. A tak zůstáváte. V práci, která vás nenaplňuje. Ve městě, které vám přestalo dávat smysl. V rytmu, který vás vyčerpává.

Koníčky? Cestování? Odvaha začít podnikat? To všechno se odkládá. „Až splatíme víc.“ „Až bude jistota.“ „Až děti vyrostou.“ Jenže těch „až“ je v třicetiletém horizontu nebezpečně mnoho.

Jak z toho ven?

Nejde o to tvrdit, že vlastnictví je zlo. Pro někoho může být racionální volbou. Problém je, když se z něj stane dogma. Když mladí lidé automaticky předpokládají, že jediná cesta ke svobodě vede přes list vlastnictví. Možná je čas si přiznat, že svoboda není o tom něco mít, ale o tom něco nemuset.

Nemuset zůstat. Nemuset poslouchat. Nemuset se bát každého ekonomického výkyvu jako osobní hrozby.

Touha vlastnit je pochopitelná. Ale svoboda, kterou si kupujeme na dluh, může být jen jinak pojmenované vězení. A otázka nezní, jestli je hezké mít své. Otázka zní, jestli cena za ten pocit není příliš vysoká.