V domě mají kotel na dřevo, plynový kotel, tepelné čerpadlo, fototermiku i fotovoltaiku s bateriemi. Zjistili, které řešení dává největší smysl

Oheň je oheň

Na začátku měl Martin jasno v tom, že nechce topit výhradně plynem ani elektřinou. Proto si pořídil kotel na dřevo. Uvažoval i o kotli na štěpku, ale měl obavy ze zasekávání paliva a vysokých nároků na obsluhu, a proto od této varianty ustoupil. Praktický provoz kotle na dřevo však rychle ukázal, že bez lidské práce to nepůjde. Na to však nebyl čas, ani prostor. Jednu topnou sezónu obsluhoval kotel jeho syn, který si tímto způsobem vydělával na svůj první počítač. V polovině sezóny však oznámil, že už má naspořeno, motivace skončila a rodina nakonec přešla na plyn. Manuální zdroj tepla se dlouhodobě ukázal jako neudržitelný. Na cenu moderních kotlů, které vyžadují minimum obsluhy, se můžete podívat například zde.

Teď vsadíme na plyn

Původně byly v domě instalovány dva plynové kotle, každý o výkonu přibližně 25 až 30 kilowattů. Nešlo o turbokotle ani kondenzační zařízení, protože před pětadvaceti lety byla situace technologicky i finančně odlišná. Tyto kotle sloužily zhruba patnáct let, poté byly nahrazeny jedním moderním kondenzačním kotlem, který dnes slouží spíše jako záloha. Na moderní plynové kotle, které mají účinnost i přes 100 %, se můžete podívat tady. Zásadním prvkem systému se zároveň staly dvě akumulační nádrže o objemu dvakrát tisíc litrů, do nichž ústily všechny zdroje tepla a z nichž si jednotlivé topné okruhy odebíraly energii podle potřeby pro podlahové vytápění, radiátory, ohřev vody i bazén. Původní myšlenka byla jednoduchá: pokud vznikne přebytek tepla, například při intenzivním topení dřevem, uloží se do zásoby a dům může fungovat i dva až tři dny bez dalšího přikládání.

Co tam máme dál?

S postupem času přibylo na střechu osm termických solárních panelů o celkové ploše šestnáct metrů čtverečních. Teplo z nich proudilo do primární akumulační nádrže vybavené měděným výměníkem a systémem stratifikace, který zajišťoval efektivní vrstvení teploty. Horní spirála předehřívala teplou vodu, čímž se minimalizovalo riziko legionelly. Systém umožňoval odebírat teplo jak pro užitkovou vodu, tak pro vytápění domu a bazénového prostoru. Solární termika tak rozšířila spektrum zdrojů, aniž by bylo nutné zásadně měnit původní koncepci domu.

Když ostatní, tak my taky

Po instalaci druhé fotovoltaické elektrárny se pan Martin rozhodl doplnit systém o tepelné čerpadlo s výkonem kolem patnácti až sedmnácti kilowattů. Ukázalo se, že tento výkon pro dům plně postačuje i v zimním období. Na nejprodávanější tepelná čerpadla se můžete podívat například tady. Zásadní je však řešení přívodu vzduchu. Venkovní jednotka čerpadla není odkázána pouze na aktuální venkovní teplotu. Vzduch je přiváděn přes tři zemní trubky o průměru 200 milimetrů a délce přibližně sto metrů každá. V zimě se tak vzduch v zemi předehřeje například z nuly na cca třináct až čtrnáct stupňů Celsia, následně projde sklepními prostory, kde se díky zbytkovému teplu dalších zařízení dohřeje až na sedmnáct či osmnáct stupňů, a teprve poté jej nasává tepelné čerpadlo. Rozdíl v účinnosti je zásadní. Pokud by čerpadlo pracovalo se vzduchem o teplotě kolem minus jednoho stupně, pohybovala by se účinnost kolem poměru jedna ku dvěma. Při nasávání předehřátého vzduchu o teplotě kolem osmnácti stupňů se účinnost může pohybovat mezi jednou ku čtyřem a čtyřem a půl. Nejde tedy o drobné zlepšení, ale o výrazný nárůst efektivity výroby tepla ze stejného množství elektřiny.

Uložíme to

Dnes má dům dvě fotovoltaické elektrárny o výkonu deset kilowattů každá. Ceny fotovoltaik si můžete srovnat například zde. K prvnímu systému bylo postupně doplněno bateriové úložiště, které bylo později rozšířeno na přibližně čtyřicet pět kilowatthodin. V letním období je dům prakticky energeticky soběstačný a denní výroba může dosahovat sto padesát až dvě stě kilowatthodin. Elektřina nejprve pokrývá okamžitou spotřebu domu, následně dobíjí baterie a případné přebytky putují do sítě. Martin plánuje do budoucna zapojit inteligentnější řízení, které bude reagovat nejen na předpověď počasí, ale i na aktuální spotové ceny elektřiny. Pokud má být slunečný den, systém může v ranních hodinách část výroby prodávat za výhodnější cenu a baterie dobíjet až ve chvíli, kdy cena na trhu klesne. Stejným způsobem chce do řízení zapojit i nabíjení elektromobilu tak, aby se nabíjel především v době energetických přebytků.

To mi sem zapadá

Součástí energetické koncepce se stal také malý městský elektromobil dovezený z Kalifornie přibližně před sedmi lety. Vůz slouží především pro každodenní jízdy po městě a okolí. Reálný dojezd se pohybuje kolem 130 kilometrů v létě a přibližně 90 až 100 kilometrů v zimě. Ani po letech provozu není patrná výrazná degradace baterie a servisní náklady jsou minimální. Kromě výměny pneumatik a běžné údržby nevyžaduje vůz zásadní zásahy. V kombinaci s vlastní výrobou elektřiny tak elektromobil přirozeně zapadá do systému výroby a spotřeby energie v domě.

Bazén není drahý luxus

Vnitřní bazén představoval další výzvu, zejména kvůli vlhkosti. Místo klasických odvlhčovacích jednotek s příkonem kolem pěti kilowattů bylo zvoleno řešení založené na větrací jednotce s rekuperací. Odvlhčování tedy probíhá, ale úspornějším způsobem. Jednotka cirkuluje vzduch, dohřívá jej teplem z akumulačních nádrží a přes křížovou rekuperaci odvádí vlhkost ven. Zbytkové teplo je navíc využito k temperování chodníku před domem. Celý systém má příkon pouze kolem dvou set až dvou set padesáti wattů a za dvacet let provozu vyžadoval servis jen jednou.

Chce na to jít chytře

Od počátku byl dům vybaven systémem inteligentní elektroinstalace. Každý vypínač vysílá pouze datový signál a centrální jednotka přiřazuje jednotlivým tlačítkům konkrétní funkce. Ovládání světelných scén, žaluzií, teploty, monitoringu nádrží i režimu nepřítomnosti je tak plně programovatelné. V domě je nataženo přibližně dvanáct kilometrů kabelů, což dokládá rozsah celé instalace. Přestože je technologie dnes již starší, její otevřenost umožňuje napojování nových systémů a další postupný vývoj.

Neúspěšný experiment

Ne všechny experimenty byly úspěšné. Pokus o Trombeho stěnu mezi zimní zahradou a obytným prostorem měl akumulovat teplo ze slunce a předávat jej do interiéru pomocí zabudovaného systému cirkulace vzduchu. Přestože byla zeď vyzděna z plných cihel a obsahovala rozvody pro proudění teplého vzduchu, efekt se ukázal jako zanedbatelný. Tento neúspěch však nepředstavoval zásadní ztrátu, spíše zkušenost, která potvrdila, že inovace vždy přináší i slepé uličky.

Evoluce místo revoluce

Martinův dům se během dvaceti let proměnil z klasicky vytápěného rodinného domu na komplexní energetický systém kombinující akumulaci tepla, solární termiku, fotovoltaiku, baterie, tepelné čerpadlo i elektromobilitu. Nešlo o jednorázovou revoluci, ale o postupnou evoluci. Každý nový prvek byl začleněn do již existující koncepce a dům se tak neustále vyvíjí. Díky otevřenému návrhu a ochotě experimentovat se z původně „chytrého“ domu stal plně integrovaný energetický celek, který dokáže výrazně efektivněji nakládat s energií a je připravený na další budoucí změny. Momentálně rodině jako hlavní zdroj dává největší smysl tepelné čerpadlo doplněné fotovoltaikou, zatímco ostatní technologie plní roli doplňku nebo zálohy. Zároveň však majitelé připouštějí, že další roky mohou přinést nové technologie či změny podmínek, které jejich energetickou koncepci znovu posunou.

P.S. Umí úsporný dům opravdu ušetřit dost energie na vytápění a chlazení? Opravdu to potřebuji? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 11. – 19. dubna 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.