„Fotovoltaika končí na skládkách jako toxický odpad,“ šíří se po internetu. Přitom se už 13 let recykluje

Fotovoltaika nejde recyklovat

Častým mýtem dnešní doby je tvrzení, že vysloužilá fotovoltaika končí na skládkách a uvolňuje jedovaté látky. Realita je však mnohem příznivější a ukazuje, jak daleko moderní technologie pokročily. Typický solární panel se skládá především z obyčejného skla, hliníkového rámu, měděných drátků a křemíku, což je hned po kyslíku druhý nejrozšířenější prvek v zemské kůře. Nejde tedy o nebezpečný odpad, ale o cenný zdroj surovin.

Recyklační linky dokáží zpracovat až 95 %

Specializované linky dnes dokážou zachránit 85 až 95 procent původní hmotnosti panelu. Představte si průměrné 25 kg zařízení. Více než dvacet kilogramů z něj se vrátí zpět do průmyslového oběhu. Sklo a hliník se recyklují běžně, přičemž nové postupy získávají zpět i cenný křemík či stříbro. Tou největší technologickou výzvou tak nejsou jedy, ale tenké plastové fólie a lepidla, do kterých jsou články kvůli ochraně před počasím pevně zalaminovány. Složité mechanické a chemické oddělování dělá proces poměrně nákladným. Tyto zbytkové plasty pak většinou nacházejí své uplatnění v moderních spalovnách, kde se mění na teplo a elektřinu.

Dělá se to už 13 let a stále ještě čteme o tom, že to nejde

V České republice se na tento proces myslelo s velkým předstihem. Počátkem roku 2013 u nás začal platit systém rozšířené odpovědnosti. Každý výrobce nebo dovozce musí ze zákona zajistit a financovat budoucí zpracování svých produktů. Jelikož kvalitní fotovoltaika vydrží v provozu i 35 let, první vlna materiálu z doby historického solárního boomu začíná do recyklačních center proudit až nyní. Panely jsou u nás vedeny jako elektroodpad a vyhodit je jen tak do komunálního odpadu představuje porušení pravidel, za které může být postih.

Jenže co výroba? Nejsme závislí na Číně?

Pokud je konec životnosti vyřešen uspokojivě, větší vrásky na čele dělá stratégům samotný začátek celého cyklu. Může si Evropa vyrobit solární elektrárnu od prvního zrnka písku až po hotový produkt čistě z vlastních zdrojů? V současné době je to prakticky nemožné. Výrobní řetězec je dlouhý a složitý. Zahrnuje proměnu křemenného písku na čistý polysilikon, tažení ingotů, řezání tenkých plátků zvaných wafery, tvorbu samotných článků a konečnou montáž. Na našem kontinentu dnes neexistuje jediná firma, která by všechny tyto kroky zvládla pod jednou střechou.

Zvládne Evropa vůbec něco?

Neznamená to však, že bychom postrádali inovace. Evropa disponuje světovými jmény. Německé chemické závody umí uvařit ten nejčistší polysilikon na planetě. Společnosti v Itálii či Švýcarsku vyrábějí hi-tech články s nevídanou účinností, přičemž se zaměřují na průlomové technologie. Přesto se většina základních komponent dováží. Asijský trh aktuálně kontroluje velkou většinu produkce klíčových prvků. Tamní továrny chrlí komponenty ve velkých objemech, s vydatnou státní podporou a levnější energií. Jejich koncovým cenám proto evropské firmy jen těžko konkurují.

Závislost na dovozech není ideální stav

Evropská unie se s tímto stavem ale nehodlá smířit. Po nedávných krizích, kdy jsme si uvědomili rizika závislosti na dodávkách energií z východu, se průmyslová bezpečnost stala klíčovým tématem. Nové cíle počítají s tím, že do konce desetiletí by evropské kapacity měly pokrýt zhruba čtyřicet procent domácí poptávky. Rozjíždějí se odvážné projekty zaměřené na obnovu výroby ingotů a waferů, což jsou přesně ty chybějící články řetězce, kde je naše závislost nejpalčivější. Nejrealističtější scénář pro nadcházející roky tak nepředstavuje úplné uzavření hranic a plnou soběstačnost, ale spíše chytré rozdělení trhu. Běžný spotřebitel si na střechu svého domu pravděpodobně i nadále pořídí dostupnější asijský výrobek. Zároveň ale vznikne silný paralelní trh určený pro státní zakázky, nemocnice, armádu a kritickou infrastrukturu. Zde přestane být hlavním kritériem nejnižší cena a rozhodovat bude garantovaný původ a bezpečnost dodávek. Evropa si tak postupně buduje důležitou a velmi silnou pojistku, aby v budoucnu nezůstala odkázána na milost globálním dodavatelským otřesům, a ukazuje, že ekologickou odpovědnost lze elegantně spojit s tou strategickou.

P.S. Je nutné stavět novostavbu už jen s řízeným větráním nebo to jde i jinak? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.