Japonci postavili panelák z „praček“. Bydlení na 10 m2 sloužilo osamělým podnikatelům

Pro rodinný život to úplně nebylo

Tento dům nebyl navržen pro tradiční rodinný život. Cílovou skupinou byli japonští podnikatelé, manažeři a úředníci, kteří v centru Tokia pracovali dlouho do noci. Tehdejší japonská pracovní kultura vyžadovala vysoké nasazení a každodenní dojíždění z centra na předměstí představovalo ztrátu času i energie. Kurokawa proto přišel s radikálním řešením. Nabídl těmto pracovníkům kompaktní druhé bydlení umístěné přímo v centru dění. Vytvořil místo, kde mohli muži po náročném dni složit hlavu, odpočinout si a nabrat síly bez nutnosti zdlouhavého cestování domů.

Kapsle o půdorysu 10 m2

Každá z celkových 140 obytných buněk nabízela majiteli prostor o rozloze 10 metrů čtverečních. Místnost měřila na délku 4 metry a na šířku i výšku shodně 2,5 metru. Přestože šlo o stísněné podmínky, interiéry byly na svou dobu moderně a promyšleně vybaveny. Obyvatelé měli k dispozici lůžko a miniaturní koupelnový modul s toaletou, umyvadlem a sprchou, který uspořádáním připomínal sociální zařízení v letadle. Vizuální dominantou prostoru bylo kulaté okno evokující výhled z vesmírné lodi. Součástí vestavěného nábytku byla malá chladnička značky Sanyo, elektronický budík, magnetofon a barevný televizor Sony s úhlopříčkou 13 palců. Běžná kuchyně chyběla, stravování řešily okolní restaurace a o úklid se měly starat najaté externí služby.

Jádro, ke kterému se našroubovaly „pračky“

Unikátní byl způsob technické realizace stavby. Architekt navrhl 2 masivní betonové věže sloužící jako trvalé nosné jádro. Obsahovaly výtahy, schodiště a technické rozvody. K tomuto základu byly pomocí pouhých 4 vysokopevnostních ocelových šroubů připojovány jednotlivé moduly, kompletně vyráběné v továrně. Samotná montáž všech prvků trvala zhruba 1 měsíc. Hlavní myšlenka projektu spočívala v tom, že zatímco betonové jádro vydrží staletí, obytné buňky mají omezenou životnost. Počítalo se s tím, že se každá kapsle po 25 až 35 letech odšroubuje a nahradí novějším modelem.

Realita však ukázala odvrácenou tvář tohoto snu. Teoretický předpoklad narazil na praxi. Zásadní konstrukční chyba spočívala v tom, že pokud chtěl majitel vyměnit svou buňku ve spodní části věže, dělníci museli nejprve demontovat všechny moduly nacházející se nad ní. Tento proces by vyžadoval bezchybnou organizaci, souhlas všech dotčených vlastníků a vysoké finanční náklady. Výsledek technického paradoxu byl nevyhnutelný. Za celých 50 let existence budovy nedošlo k výměně jediné obytné buňky.

Mělo to své mouchy

Budova tak začala vlivem času a zanedbané údržby chátrat. Obyvatelé se museli potýkat se zatékáním, korozí ocelových prvků, výpadky teplé vody a zhoršujícím se stavem potrubí. K technickým problémům se přidal i objev zdraví škodlivého azbestu ve stavebních materiálech a neschopnost objektu odolávat přísnějším bezpečnostním normám pro případ zemětřesení. Přestože si část nadšenců prostory oblíbila, zřídila zde ateliéry či čajovny a jeden z majitelů dokonce postupně skoupil 15 kapslí, osud stavby se naplnil. V dubnu roku 2022 přijely k věži bagry a stavba byla srovnána se zemí.

Odkaz architektonického experimentu ale žije dál. Záchranářům historického dědictví se před demolicí podařilo uchovat 23 originálních buněk. Tyto kousky prošly odborným restaurováním a dnes putují po světových galeriích. Jedna z nich je k vidění v newyorském Muzeu moderního umění, a to až do července roku 2026. Další moduly našly domov v San Francisku, Hongkongu nebo v Římě. Nakagin Capsule Tower tak zůstává trvalou připomínkou doby, kdy architekti věřili, že stvoří dům schopný organicky růst spolu s lidmi.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.