Lidé často neví, zda ve svém kotli na dřevo ještě smí topit. Zakázaný kotel jde ale většinou poznat podle vzhledu

Štítky mizí, kotle zůstávají

Kotel totiž nepoznáte jen podle štítku. Ten je samozřejmě nejspolehlivější, ale často bývá oprýskaný, stržený nebo jednoduše chybí. Štítky mizí, kotle zůstávají. A pokud nechcete žít v obavách, je dobré vědět, jak to poznat i bez nich. Zorientovat se můžete podle čtyř vodítek, podle stáří kotle, podle jeho vzhledu, podle vnitřní konstrukce a podle toho, jakým způsobem v něm probíhá hoření. Čtyři jednoduché cesty, které dohromady složí mozaiku, jež vám s poměrně vysokou jistotou prozradí, zda je váš kotel povolený, nebo patří do kategorie zakázaných.

Kotel po babičce

Začněme tím nejjednodušším měřítkem a to stářím. Je to možná banální věc, ale velmi vypovídající. Pokud máte kotel vyrobený před rokem 2000, je téměř jisté, že spadá do emisní třídy 1 nebo 2. Tehdy se totiž jiná možnost prakticky nevyráběla. Na podobné kotle dnes narazíte často. Masivní ocelová konstrukce, jednoduchá regulace, litinová dvířka, žádná elektronika. Působí robustně, téměř nezničitelně, jako by mohly fungovat dalších třicet let. Jenže to je zároveň jejich problém. Jsou to stroje z doby, kdy se o emisích příliš nemluvilo. Spalují téměř cokoliv, ale dělají to neefektivně a špinavě. Pokud máte kotel, který pamatuje devadesátky nebo dokonce období před nimi, není moc o čem přemýšlet. Šance, že je povolený, je minimální.

Novější kotle mohou být v pohodě, ale také nemusí

Jiná situace nastává u kotlů vyrobených po roce 2014. Ty už musely splňovat přísnější normy a ve většině případů spadají do emisní třídy čtyři nebo pět. V praxi to znamená, že jsou modernější, šetrnější a jejich konstrukce je na první pohled odlišná. Pokud tedy víte, kdy byl kotel uveden do provozu nebo najdete rok výroby na těle kotle či v dokumentaci, může vám to ušetřit spoustu starostí. Rok výroby není absolutní jistota, ale jako první vodítko je neocenitelný.

V jednoduchosti je síla, ale možná také problém

Jenže co když dokumentace dávno zmizela, štítek je vydřený a rok výroby neznáte? Pak přichází na řadu vzhled kotle. Ten prozradí překvapivě mnoho. Staré kotle mají společné rysy. Jsou jednoduché, funkční, ale technicky primitivní. Většinou je tvoří jedna velká spalovací komora, která zabírá většinu vnitřního prostoru. Dřevo se do ní naloží, zapálí a spaluje se přímo tam. O nějakém řízeném procesu se nedá mluvit. Žádný ventilátor, žádné čidlo, žádná elektronika. Regulace teploty probíhá pomocí jednoduché klapky nebo táhla. Celý proces spalování řídí spíš intuice než technologie.

Elektronika? Tak to není co řešit

Moderní kotle vypadají úplně jinak. Na první pohled zaujme elektronický ovladač, displej nebo alespoň několik teplotních senzorů. Kromě toho mají většinou vestavěný ventilátor, který reguluje přívod vzduchu a optimalizuje spalování. Jejich tělo je často členitější, podstatně promyšlenější. Už samotný pohled může mnohé napovědět. Pokud váš kotel připomíná jednoduchou ocelovou skříň s velkými dveřmi a bez jakéhokoli ovládacího panelu, je téměř jisté, že jde o starší typ. Pokud naopak vidíte moderní techniku, existuje vysoká pravděpodobnost, že kotel odpovídá povolené emisní třídě.

Pořád nevíme? Podívejme se dovnitř

Ještě přesnější je pohled dovnitř. Vnitřní konstrukce bývá u starých a nových kotlů natolik rozdílná, že si je spletete jen stěží. Starší zakázané kotle mají jednu velkou spalovací komoru. Kovové stěny bývají ohořelé, zčernalé a bez jakékoliv žáruvzdorné výstelky. Dřevo se spaluje tam, kde leží, a kouř pak putuje téměř přímo do komína. Moderní zplynovací kotle, které splňují vyšší emisní třídy, mají konstrukci založenou na dvou oddělených komorách. Horní komora slouží ke zplyňování dřeva a spodní k jeho řízenému dohořívání. Oddělené jsou často úzkou keramickou tryskou, která je nepřehlédnutelná. Šamotová nebo keramická výstelka uvnitř svědčí o tom, že kotel pracuje s vysokými teplotami a řízeným spalováním. Pokud po otevření dvířek vidíte šedé nebo žluté keramické tvárnice, je to velmi dobré znamení.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

„Spolehlivý ultralehký stan dnes pořídíte za zlomek ceny,“ radí zkušený cestovatel

Pohled na plamen mnohé prozradí

A pak je tu samotné hoření. Málokdo si uvědomuje, že podle toho, jak kotel „pracuje“, lze také poměrně dobře poznat jeho kategorii. Staré kotle spalují dřevo přímo. Zapálíte polena, plamen se rozšíří a kouř jde ven komínem. Zvenku je to vidět téměř vždy: z komína se line hustý bílý nebo šedý kouř, někdy dokonce tmavší. Je to signál neefektivního hoření a neřízeného procesu. Moderní kotle fungují jinak. Typické je pro ně zplynování. V horní komoře dřevo pomalu doutná a uvolňuje dřevoplyn. Ten se následně spalují v dolní komoře, kde vzniká charakteristický koncentrovaný plamen, často jasně žlutý nebo lehce modrý. Z komína téměř nic neuvidíte, jen jemný proud horkého vzduchu. Pokud váš kotel nepotřebuje téměř žádné zásahy během provozu a spaluje dřevo několik hodin stabilně a rovnoměrně, je velmi pravděpodobné, že jde o moderní a povolený typ.

P.S. Zajímáte se o moderní způsoby vytápění a výrobu energie svépomocí? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.