„Naletěla jsem podvodníkovi, dcera pak spávala v kufru.“ Monika ze Zrádců vzpomíná, jak v Itálii začínala od nuly

Co vás přimělo odejít z Česka do Itálie?

Do Itálie jsem odjela v roce 1998, kdy mi bylo necelých dvaadvacet let. Od malička jsem prožívala velmi nepříjemné zkušenosti spojené s barvou své pleti. Když jsem se rozhodla odejít, byla jsem už maminkou dvouapůlleté dcery, a o to víc jsem přemýšlela o její budoucnosti. Sama jsem věděla, jaké to je vyrůstat pod drobnohledem okolí a muset se vyrovnávat s předsudky. Nepřála jsem si, aby něco podobného zažívaly i moje děti. Chtěla jsem pro sebe, svou dceru a tehdejšího manžela vytvořit domov, kde bychom se cítili dobře.

Jak náročné bylo najít bydlení v cizí zemi, navíc s tak malým dítětem?

Prvních několik měsíců, než za mnou přijel můj tehdejší manžel, jsem byla na všechno sama. Byla jsem mladá, nezkušená a neuměla jsem pořádně italsky. Kvůli jazykové bariéře jsem dokonce naletěla falešnému realitnímu makléři. Zaplatila jsem mu nájem na dva měsíce dopředu. Jenže už za tři dny nám na dveře zaklepali Carabinieri, tedy italská policie. Oznámili mi, že byt byl už dávno zabavený a že máme pouhou hodinu na to, abychom ho opustily.

Co jste v tu chvíli dělala? Přece jen jste byla v cizí zemi sama s malou dcerou.

Byla jsem úplně v šoku. Ale protože jsem měla celý svůj život vlastně jen ve dvou kufrech a jednom batůžku, sbalily jsme se docela rychle (smích). Když na to dnes vzpomínám, říkám si, že ty začátky opravdu nebyly jednoduché. Byla jsem mladá, v cizí zemi, s malým dítětem a musela jsem si poradit. Věděla jsem ale, proč jsem do Itálie přijela. Chtěla jsem, aby moje dcera nemusela zažívat to, co jsem si sama prožila. Právě to mi dodávalo sílu jít dál, i když krušných chvilek nebylo málo. Nakonec se mi podařilo pronajmout byt, ale byl úplně prázdný.

Co vás čekalo, když jste poprvé odemkla dveře?

Prach, špína, nedýchatelno a všude pavučiny. O koupelně raději ani mluvit nebudu. Zpočátku jsem spala na matraci položené přímo na zemi. A vzhledem k tomu, že dcera byla ještě malá a já měla strach, že by se mi v noci skutálela z matrace na zem, ustlala jsem jí v kufru! Tehdy mi to připadalo bezpečnější. Měla jsem s sebou peníze pouze na jídlo. Počítala jsem totiž s tím, že najdeme zařízený byt. Vůbec mě nenapadlo, že budu muset řešit ještě nákup veškerého vybavení. Naštěstí se ale do dvou dnů celá situace zázrakem změnila.

Co se stalo?

Zaklepal nám na dveře soused a říká mi: „Mému šéfovi zemřela maminka a potřebuje vyprázdnit byt se vším všudy. Nechce za to žádné peníze, všechno daruje, jen si to někdo musí odvézt.“ Já jsem na souseda koukala a nevěřila vlastním uším. Pak mu svou tehdejší špatnou italštinou říkám, že nemám auto. A on mi na to odpověděl: „Já mám dodávku, všechno vám přivezu.“ Ten den mi ještě přišla pomoct jeho žena s úklidem a pozvala nás na teplý oběd. A druhý den nám do našeho třípokojového bytu přivezli úplně všechno, co člověk potřebuje ke komfortnímu bydlení. Povlečení, ručníky, celou kuchyň včetně vybavení, veškerý nábytek, pračku, ložnici i dětský pokoj. Prostě úplně všechno.

Jak jste reagovala?

Pamatuji si, jak jsem stála u dveří s otevřenou pusou a čekala, kdy zazvoní budík, protože jsem si myslela, že se mi to všechno jen zdá. Ale ne, byla to pravda. Budík nezazvonil a my jsme měly během tří dnů kompletně vybavený byt. Dokonce i značkové ložní prádlo, které bylo ještě zabalené. Ta babička, kterou jsme nikdy nepoznaly, byla velmi zámožná paní. V koutku duše jí děkuji dodnes.

Jak dlouho jste nakonec v tomto bytě bydlely?

Zůstaly jsme tam tři roky.

Jak všechny ty změny a nejistotu vnímala vaše dcera?

Víte, myslím si, že pro děti je velmi důležitá přítomnost klidného rodiče. A protože jsem byla mladá a nezkušená, dnes si s odstupem času uvědomuji, že jsem si u některých situací ani neuvědomovala jejich vážnost. Prostě jsem je řešila s úsměvem. Myslím si tedy, že dcera to brala jako jedno velké dobrodružství. Když už měla zařízený pokojíček, dokonce se mě ptala, jestli ještě někdy může spát v kufru (smích). Naštěstí už se to nikdy nestalo.

Myslíte, že vás společné budování prvního domova nějak sblížilo?

Určitě ano. Vlastně jsme ten náš domov budovaly společně od samého začátku. Vždycky jsem jí dala do ruky hadřík a kyblík s vodou a uklízela taky. Byla ještě malá, ale chtěla dělat všechno se mnou. A tak jsme si postupně vytvářely nejen náš domov, ale i společné vzpomínky, na které dnes s úsměvem vzpomínám.

Napadlo vás během těch těžkých začátků někdy, že jste udělala chybu a měla byste se vrátit do Česka?

Nikdy. Nevzdávám se.

Když porovnáte bydlení v Česku a v Itálii, co pro vás představovalo největší změnu?

Vyrůstala jsem na vesnici v rodinném domě plném zvířat. A najednou jsem bydlela ve velkoměstě, v bytě, naštěstí s balkonem. Takže se lišilo úplně všechno.

Překvapilo vás něco na samotném zařízení italských bytů?

Víte, co mi třeba v italských bytech chybí? Knihovny. Jen málokdy vstoupíte do bytu, kde mají lidé doma knihovnu. Další zajímavou věcí jsou koberce. V Itálii je vídám jen zřídka, a když už nějaký v domácnosti je, bývá to většinou takový, který se dá jednoduše vyprášit. Na podlahách mají lidé častěji mramor, dlažbu nebo parkety. Osobně si myslím, že je to mnohem hygieničtější než koberec, který se dříve měnil jednou za několik let. Ale dnes už je samozřejmě doba jiná.

A co vytápění? Je pravda, že Italové jsou zvyklí na nižší teploty v domácnostech než Češi?

Vytápění je také velmi zajímavá věc. Teď mluvím především o Miláně, protože nemohu svou zkušenost vztahovat na celou Itálii. Byty se tam tolik nepřetápějí. Často nejsou ani dobře zaizolované a ani okenice nejsou vždy uzpůsobené tak, aby teplo neunikalo. V bytech se běžně udržuje kolem 19 až 20 stupňů. Lidé jsou zvyklí chodit doma tepleji oblečení a v noci spát v chladnějších místnostech, což osobně považuji za zdravější.

Je tedy něco, co by si podle vás mohli Češi z italského přístupu k bydlení vzít za příklad?

Myslím si, že právě rozumnější přístup k vytápění. Nemusíme zbytečně přetápět místnosti, když to není potřeba. A co mám v Itálii opravdu ráda, jsou okenice a velké zatahovací rolety, které u nás v Česku nejsou tak běžné. Chrání nejen před sluncem a horkem v létě, ale pomáhají také udržet teplo v bytě v zimě.

Naopak, co vám v italských domácnostech chybělo z českých zvyklostí?

Papuče (smích). V Itálii lidé často chodí doma v botách a to mi hlava nebere dodnes. Kdykoli k nám někdo přišel na návštěvu, musel se u nás zout. Italům to sice připadalo neslušné, ale pantofle na ně u dveří vždycky čekaly. A ještě jsem si všimla jedné milé věci. V italských domácnostech bývá připravený ručník pro hosty na ruce. Papuče ne, ale ručník ano. Víte, jsem žena, takže si všímám takových detailů. Muž by vám k tomu určitě řekl něco jiného.

Od svého prvního bydlení v Itálii jste se ještě mnohokrát stěhovala. Kolik domovů jste vlastně za svůj život vystřídala?

V životě jsem se stěhovala už celkem sedmnáctkrát, a to ve čtyřech různých státech. Ale do úplně prázdného bytu jsem vstoupila pouze jednou. A ten příběh už znáte. Od té doby byly moje byty vždy alespoň částečně zařízené. Ale víte, kdy jsem v každém bytě utratila nejvíce peněz? V období Vánoc! Miluji vánoční dekorace a výzdobu, takže se každý můj domov na celý měsíc promění v domeček Santa Clause (smích).

Co byste dnes poradila mamince s dítětem, která začíná prakticky od nuly a má pocit, že si pěkný domov nemůže dovolit?

Aby se hlavně neporovnávala s ostatními lidmi. Méně je někdy více a kreativitě se meze nekladou. Dnes je internet plný neuvěřitelných nápadů a inspirace, ale také krásného použitého nábytku. Takže i s omezeným rozpočtem si člověk může vytvořit útulný domov. A hlavně bych jí chtěla říct, že pro dítě je ze všeho nejdůležitější klidná a spokojená maminka, ne luxusní kuchyň nebo drahá sedačka. Domov totiž netvoří jen věci, které v něm máte, ale hlavně atmosféra, láska a pocit bezpečí.

Veřejnost vás nyní zná také díky televizní soutěži Zrádci. Co vás přimělo se do ní přihlásit?

Do Zrádců jsem se vlastně vůbec nepřihlásila, oslovila mě přímo produkce. Do té doby jsem tuto hru vůbec neznala. Prošla jsem castingem a pak už jsem byla zvědavá, kam jsem se to vlastně dostala. Těšila jsem se především na novou zkušenost a na to, že poznám spoustu zajímavých lidí.

Měla jste předem připravenou nějakou taktiku?

Kdybych se stala Zrádkyní, tak jsem taktiku připravenou měla. Snažila bych se od ostatních postupně zjistit jejich data narození a doufala bych, že jsou pravdivá. Díky tomu bych si podle numerologie mohla udělat určitou představu o jejich povahách a lépe odhadnout, jak s kým komunikovat a ke komu zvolit jaký přístup. Jenže osud to zařídil jinak a já se stala Věrnou. A tak jsem byla sama sebou. A jak to nakonec dopadlo, to už všichni dobře víme (smích).

Numerologii se věnujete profesionálně řadu let. Co vás nyní v této oblasti zaměstnává nejvíce?

Numerologii se věnuji už 35 let a za tu dobu se stala nejen mou profesí, ale i velkou vášní. Napsala jsem na toto téma tři bestsellery ve třech různých zemích. Aktuálně mě čeká další zajímavá výzva. Dostala jsem nabídku napsat diplomovou práci na téma koučinku podle numerologie a obhájit ji na jedné z velmi prestižních vysokých škol v Římě. Je to pro mě nová příležitost posunout svou práci zase o kus dál a na to se opravdu těším.

S jakými tématy se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Nejvíc a nejraději se věnuji svým klientům. Každý den se setkávám s nejrůznějšími otázkami a situacemi. Od osobních a partnerských vztahů až po byznys, výběr obchodních partnerů či zaměstnanců. Pomáhám také při rozhodování o koupi nemovitosti nebo o tom, kdy je podle numerologie vhodná doba na investice.

Může mít podle numerologie nějaký význam i samotné bydlení? Třeba číslo domu, ve kterém člověk žije?

Určitě. I domov má z numerologického pohledu svou zajímavou stránku. Číslo popisné domu nebo číslo bytu totiž není jen údaj na dveřích. I ono má svou symboliku a podle numerologie nám může o místě, ve kterém žijeme, mnohé napovědět. Čísla mají jednu zvláštní vlastnost. Dokážou nám podle mé zkušenosti ukázat i to, co sami někdy nevidíme. A ani po 35 letech mě nepřestává bavit objevovat, co všechno se za nimi skrývá. Možná byste se divili, co všechno by prozradila právě ta vaše.

Děkuji za sdílení vašich zkušeností.

Také děkuji.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.