Na Ostravsku se lidé průměrně dožijí o 2,5 roku méně než v Praze. Důležité ale je, že si nenechají nic diktovat

Kdo nekouří není „náš“

Topení, u kterého se kouří z komína má převážná většina společnosti. Ať už se jedná o kotle na různé druhy paliva, plynové kotle a nebo centrální teplárny, snad s výjimkou elektrického topení se vždy potýkáme s nějakým tím znečištěním ovzduší. Z toho důvodu se v posledních letech, tedy přesněji v posledních asi 20 letech, řeší, jak se s danou situací poprat. Výsledkem byla ratifikace zákonu o ovzduší, který před asi 15 lety začal určovat cestu, kterou se chceme vydat, konkrétně tedy již mnohokrát zmíněný zákaz kotlů první a druhé třídy. S jednoduchým cílem, vymýtit ze společnosti zdroje vytápění, které mají zásadně negativní dopad na zdraví lidí. Jenže, jak se ukazuje, ono to není jen o těch kotlech.

Soused plasty spaluje, ale já ne

Poznat na první pohled, kdo doma spaluje v kotli pečlivě vysušené a čisté dřevo a kdo tam naopak přikládá parkety s laminací, jde docela těžko. Byť namátkové kontroly chodí a v případě zachycení zjevného případu mohou vykonat i návštěvnu v domě a zkontrolovat topný systém. Podstatou ale je, jak je v základu ukotvený způsob přemýšlení ve smyslu prezentace svých práv a svobod. Patří do sestavy lidských práv právo vypouštět z komína škodliviny? To je otázka, kterou si někde kladou víc, než jinde.

Praha nám nebude nic diktovat

Smutným obrazem reality je právě stav ovzduší v Moravskoslezském kraji, který je dlouhodobě oblastí, jež nejhlasitěji bojuje proti systému. Hrdost místních postavená na historických souvislostech a potřeba mít na vše odpověď, se promítá do reality, kdy jakákoli novota, jež přijde ze západního směru (ať už z Prahy nebo z Bruselu), je automaticky považována za nepřípustný diktát a odmítnuta dříve, nežli se nad ní někdo stačí zamyslet. A tak zatímco se zákazem starých kotlů došlo například v Praze a okolí k poměrně velkým proměnám, na severovýchodě naší republiky se projevuje spíše odstup, skepse a nezájem. Hrdinou dne není ten, jež pokorně uposlechl nových pravidel a zařídil se dle platného zákona. Hrdinou je ten, kdo si umí poradit tak říkajíc „po svém“ a ukázat „tomu zlému Bruselu“, že si nenechá nic diktovat. A tak Pražák, který dorazí na Ostravsko, nevěří svému nosu ihned, jakmile vystoupí z vlaku. Kam že to dojel? Do Bangkoku?

Ten kotel si nevyměním a úředníka poženu klackem

A tak přestože na výměnu starých kotlů na nové ekologické varianty byl čas více než 10 let a přestože stát rozdával štědré dotace, které mnohým dokázaly zaplatit i celou cenu nového kotle. A přesto, že takový nový kotel je úspornější a tak majitelé méně protopí, stále spousta lidí zůstává raději při starém. Mnohdy právě z toho důvodu, že nařízení se zde nesetkávají s přijetím, proti nařízení se automaticky budí odpor, nikoli hledání způsobu, jak jej realizovat. Jeden by si řekl, nechť si každý žije dle svého, jenže pak se jednoho dne mince otočí a vidíme tu druhou stranu.

Pane doktore pomozte mi, prosím

Když přijde člověk s prvními zdravotními obtížemi způsobenými špinavým ovzduším k doktorovi, mnohdy už je pozdě. Některé nemoci ani dnešní medicína řešit neumí. A mnohdy dopadá tato situace i na ty, jež se zařídili odpovědně a sami ovzduší ve svém okolí neznečišťují. Jak k tomu tedy přijdou? To je velká otázka, která musí být položena bojovníkům za „právo čoudit“. Ti se svého práva domáhají velmi vehementně a o tom, jaká jsou práva ostatních, kterým jejich emise zkracují životy, od nich již mnoho neslyšíme. Statistiky však v tomto směru hovoří velice jasně, věk dožití v Moravskoslezském kraji je asi o 2,5 roku kratší nežli například v samotné Praze. A skutečně hlavní příčinou jsou choroby přímo navázané na nekvalitní ovzduší. Ale co že to znamená? Copak v Praze mají čistý vzduch? Vždyť je to velkoměsto. To sice ano, ale něco je tam jinak.

Praha naše stověžatá, plná aut

Naše hlavní město se v posledních letech velmi posunulo co do kvality vzduchu. Rozmach cyklostezek, elektromobility, která byla podporována bezplatným parkováním, ale i kvalita a stáří automobilů, kterými se běžně po městě jezdí. To vše je v naprostém protikladu s tím, co můžeme potkat na severovýchodě republiky, kde kouřící výfuky aut, jež stěží mohla projít STK, jsou na každodenním pořádku. Elektromobil je zde sprosté slovo i přesto, že vlastnictví rodinného domu a několika vozidel je naprostým standardem běžné domácnosti.

Neberte nám ty naše továrny

Ano, jistě kvalita ovzduší není ovlivněna pouze tím, co lidem kouří z komínů rodinných domů a výfuků jejich aut. Je zde ještě jeden zásadní aspekt a to je průmyslová výroba, která právě na Ostravsku má svou silnou historii. Na druhou stranu, po krátkém dotazování místních jsme dospěli k jednoznačnému zjištění, že omezení těchto provozů si zde přeje skutečně jen málokdo. Naopak místní jsou za své fabriky, které vypouští do ovzduší kouřové signály, rádi a hýčkají si je. Ano, v poslední době došlo k zpřísnění limitů a lze předpokládat, že z komínů už nejdou takové jedy, jako bylo běžné před revolucí, pozitivní vliv na zdraví občanů to však bude i tak mít jen stěží.

Kde jsou hranice svobody?

Protest patří ke společnosti a právo ohradit se proti establishmentu udržuje demokracii při životě. Zdá se však, že mnozí si pod takovým právem představují neustálou rebelii a nesouhlas se vším, co přijde „z vrchu“. A současně si také pod pojmem občanských práv představují absolutní právo dělat cokoli, bez ohledu na to, jakým způsobem tím škodí svému okolí, tedy jakým způsobem zasahují do práv jiných. Pokud vidíme, že v jednom kraji je o 2,5 roku průměrně délka dožití kratší než v jiném, jistě je na místě položit si otázku, zda jsou zde skutečně vzájemně práva respektována tak, jak mají být, a nebo tomu tak úplně není a mělo by se s tím něco začít dělat.

P.S. Líbil se vám článek? Využijte možnost bezplatného přístupu k dalším kvalitním článkům, které pro vás připravujeme. Jednoduše klikněte zde a následně potvrďte tlačítkem Přidat.