Sirotčinec zasahovaly epidemie, ničivé požáry a častá dětská úmrtí. Největší dřevostavbu Evropy provází temná historie

Nenaplněný sen o luxusu

Budova vznikla na konci 19. století v době, kdy byla Osmanská říše otevřená velkolepým projektům a zahraničním investorům. Původní plán byl ambiciózní, luxusní hotel a kasino určené bohaté evropské klientele, která hledala exotiku Orientu v bezpečné vzdálenosti od velkoměsta. Stavba byla dokončena roku 1898. Krátce poté ale přišel zásadní zlom. Osmanské úřady provoz kasina zakázaly a obrovská budova zůstala bez využití. Místo, které mělo symbolizovat bohatství a zábavu, se rázem stalo přítěží.

Z hotelu sirotčinec

Nechtěný kolos nakonec převzala řecká pravoslavná církev a přeměnila jej na sirotčinec. Od roku 1903 zde našly domov stovky dětí. Sirotků, chudých nebo opuštěných. Změna účelu byla zásadní a osudová. Budova navržená pro hotelové hosty nebyla uzpůsobena dlouhodobému pobytu dětí ani náročným hygienickým podmínkám. Zatímco zvenčí působila monumentálně, uvnitř se skrývaly dlouhé chodby, společné ložnice a provizorní zázemí. Všechno ze dřeva, kterého bylo opravdu hodně.

V Evropě nemá konkurenta

Rozsahem nemá Prinkipo v Evropě obdoby. Budova má přibližně 20 000 m² podlahové plochy, několik pater, stovky místností a desítky schodišť. Jde o největší dřevěnou stavbu na evropském kontinentu a jednu z největších na světě. Právě použitý materiál se ale stal jedním z jejích největších prokletí. Dřevo rychle stárlo, pracovalo, nasávalo vlhkost, a především snadno hořelo. Je však nutné dodat, že šlo o konstrukce z konce 19. století, tedy z doby, kdy se dřevo nijak systematicky nechránilo proti vlhkosti, škůdcům ani ohni. Současné dřevostavby pracují s úplně jinými technologiemi, povrchovými úpravami i konstrukčními principy.

Epidemie, které kosily děti

Začátek 20. století byl obdobím, kdy medicína stále bojovala s infekčními nemocemi. V sirotčinci se opakovaně šířily epidemie tuberkulózy, chřipky a zápalů plic. Přeplněné ložnice, špatné větrání a vlhké prostředí vytvořily ideální podmínky pro šíření nemocí. Dětská úmrtnost byla v té době obecně vysoká, ale právě v takto velkých ústavech se tragédie násobily. Děti zde opakovaně a v průběhu let umíraly. Nešlo o výjimky, ale o smutnou součást každodenní reality.

Hoří!

Dalším stálým nebezpečím byl oheň. Vytápění kamny, otevřený oheň, svíčky a dřevěné konstrukce představovaly smrtící kombinaci. V historii sirotčince došlo k několika požárům, které poškodily části budovy a vyvolaly paniku mezi dětmi i personálem. Evakuace stovek dětí z obří dřevěné stavby byla v případě rozsáhlejšího požáru prakticky nemožná. I proto se mezi lidmi začalo mluvit o „nešťastném domě“, kterému se smůla nevyhýbá.

Dům, který nikdy nenašel klid

Z luxusního hotelu se stal sirotčinec, z něj místo bolesti, strachu a nejistoty. Kombinace opakovaných tragédií vedla k tomu, že se kolem budovy začaly šířit temné pověsti. O domě, který nikdy nesplnil svůj účel a byl svědkem příliš mnoha lidských neštěstí. Psychologický účinek místa je silný dodnes. Opuštěné chodby, rozpadlé stropy a ticho vytvářejí atmosféru, která působí tísnivě i bez přikrášlení. Sirotčinec fungoval až do roku 1964, kdy byl v rámci politického napětí mezi Tureckem a Řeckem uzavřen. Děti byly přemístěny jinam a provoz skončil téměř ze dne na den. Budova nebyla důstojně uzavřena ani přeměněna v památník. Zůstala stát prázdná. Bez údržby. Bez využití.

Dlouhá éra chátrání

Po desetiletí byl Prinkipo vystaven dešti, větru a vlhkosti od moře. Dřevěné konstrukce začaly hnít, propadat se a bortit. Části střech se zřítily, okna zmizela, interiéry se proměnily v ruiny. Podobný osud by při desetiletích bez údržby potkal jakoukoli stavbu bez ohledu na použitý materiál. Vstup je dnes zakázán, budova je nebezpečná a hrozí další kolapsy. Přesto dál dominuje krajině ostrova jako tichý památník selhání lidských plánů. V posledních letech se objevují snahy o rekonstrukci a záchranu stavby. Diskutuje se o přeměně na kulturní centrum nebo muzeum. Náklady jsou však enormní a technický stav kritický. Otázka zní, zda se podaří zachránit alespoň část této unikátní stavby nebo zda se postupně rozpadne úplně.