V Německu od ukončení jádra výroba elektřiny klesá. Nepomohla ani zelená energie

Energetická velmoc

Ještě před patnácti lety působilo Německo v energetice sebevědomě. Průmysl běžel naplno, export rostl a elektřina byla stabilní součástí systému. Nebyla nejlevnější v Evropě, ale byla předvídatelná. A to je pro průmyslovou velmoc klíčové. Energetický mix země stál na několika pilířích. Uhlí, zejména hnědé, mělo stále silnou pozici, obnovitelné zdroje postupně rostly, a především tu bylo jádro. Ještě kolem roku 2010 pokrývaly jaderné elektrárny přibližně pětinu výroby elektřiny.

Fukušima jako bod zlomu

Pak se ale vše změnilo. Přišel rok 2011 a společně s ním i havárie v japonské elektrárně Fukušima. I přes to, že se událost odehrála tisíce kilometrů od Berlína, během několika málo týdnů výrazně změnila německou politiku. Obavy německých občanů byly obrovské a politická reakce ještě větší. Kancléřka Angela Merkelová oznámila urychlený konec jádra. Rozhodnutí bylo především politické a bezpečnostní. Odstavování začalo prakticky okamžitě, osm reaktorů bylo vypnuto už v roce 2011, poslední tři byly definitivně odstaveny v dubnu 2023. Tím se uzavřela kapitola, která po desetiletí tvořila jeden ze základů německé energetiky.

Politika vítězí nad ekonomikou

Je dobré si přiznat, že jádro nebylo odstaveno proto, že by přestalo fungovat. Většina elektráren nebyla z technického hlediska na konci životnosti. Politika však rozhodla jinak. Německo si vybralo cestu bez jádra, i když to znamenalo zásadní přestavbu systému. Tím však vznikla otázka, která se naplno řeší až dnes. Jak rychle a čím nahradit stabilní zdroj, který tvořil významnou část výroby? Odpovědí měla být urychlená výroba obnovitelných zdrojů. Ambiciózní plán, který měl Německo posunout do nové energetické éry.

Zelený boom za miliardy

Následující roky se nesly v duchu masivního rozvoje větrných elektráren a fotovoltaik. Větrné farmy začaly vznikat na severu země i na moři, solární panely zaplnily pole a střechy rodinných domů. Od počátku transformace šly do podpory obnovitelných zdrojů a infrastruktury stovky miliard eur. Německo se stalo symbolem energetické transformace a lídrem evropské zelené politiky. Výsledky jsou viditelné. V roce 2023 pocházela více než polovina vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Na vývoj vyrobené elektřiny na osobu podle jednotlivých zdrojů v letech 2000–2024 a srovnání se spotřebou pro členské státy Evropské unie a Velkou Británii se můžete podívat v galerii.

Pořád to ale nestačí

I přesto, že počet obnovitelných zdrojů roste, celkově množství vyrobené elektřiny na osobu klesá (pokles výroby byl částečně způsoben i nižší průmyslovou aktivitou a celkovou spotřebou energie v letech 2022–2023). Země, která dlouhodobě patřila mezi čisté exportéry, se v některých obdobích stala i dovozcem. Růst obnovitelných zdrojů zvýšil jejich podíl v mixu, nikoli však absolutní objem výroby na úroveň předchozích let. Výpadek jádra a postupné omezování uhlí nebyly plně nahrazeny stabilní alternativou. Výroba z větru a slunce kolísá podle počasí a není tak zcela spolehlivá.

Aby toho nebylo málo...

Odchod od jádra a uhlí k obnovitelným zdrojům navíc přišel v těžkém období. Před rokem 2022 pocházela více než polovina dováženého plynu z Ruska. Po omezení těchto dodávek se Německo, které bylo na plynu výrazně závislé, ocitlo pod tlakem. Ceny energií prudce vzrostly. Dokonce bylo nutné opět více využívat uhlí pro zajištění stability.

Jedeme po zelené

Výhodou obnovitelných zdrojů je, že mají nízké provozní náklady a nulové emise při výrobě. Zároveň do velké míry podporují soběstačnost. Přesto samy o sobě zatím nestačí. Podle řady kritiků se země vzdala funkčního zdroje příliš rychle a politické rozhodnutí předběhlo technickou připravenost. Zastánci transformace naopak zdůrazňují, že bez radikálního kroku by se změna nikdy nerozběhla a že dlouhodobé přínosy převáží současné náklady. Fakta dnes ukazují smíšený obraz. Rekordní podíl obnovitelných zdrojů na jedné straně. Nižší celková výroba elektřiny a tlak na průmysl na straně druhé. Energetika není jen otázkou klimatu. Je to otázka konkurenceschopnosti a strategické síly. A právě v tomto bodě se dnes vede nejostřejší debata o tom, zda Německo opravdu vykročilo správným směrem.