Po odvzdušnění radiátorů je vždy nutné srovnat tlak v systému. Lidé na to zapomínají a pak se diví, když přijde faktura

Vždyť na tom nic není

Základní kroky lidé znají. Neznají ale návaznosti. Neuvědomují si, že odvzdušnění radiátorů není samostatný úkon, nýbrž zásah do uzavřeného tlakového systému. Jakmile ze soustavy vypustíte vzduch, téměř vždy zároveň vypustíte i část vody. Je to médium, které drží celý systém v rovnováze. Jakmile jí ubude, klesne tlak. U elektrokotle, tepelného čerpadla i plynového kotle jde vždy o uzavřený teplovodní okruh. Voda v něm musí cirkulovat pod určitým tlakem, aby se dostala ke všem radiátorům, aby výměník pracoval efektivně a aby regulace kotle nebo čerpadla fungovala správně. Když tlak klesne pod optimální hodnotu, systém se sice většinou úplně nezastaví, ale začne pracovat v režimu, který lze bez nadsázky označit za nouzový kompromis. Čerpadlo tlačí vodu hůř, vzdálenější radiátory se zahřívají pomalu nebo vůbec, regulace reaguje se zpožděním a zdroj tepla musí běžet déle, aby dosáhl stejného efektu.

Chladno a vysoké účty

Výsledek je takový, že doma není úplná zima, ale není ani příjemné teplo. Radiátory hřejí jen zčásti, někde víc, jinde méně. Lidé zvýší teplotu na termostatu, protože mají pocit, že „to dneska nějak netopí“. Kotel nebo tepelné čerpadlo se snaží požadavek splnit, běží častěji a déle, spotřeba roste. Účet za energie také. A přitom příčina leží v jednom jediném kroku, který po odvzdušnění chyběl. Správný postup má vždy dvě části. První je samotné odvzdušnění radiátorů, ideálně od těch nejníže položených k těm nejvýše položeným. Druhou, stejně důležitou částí, je kontrola a vyrovnání tlaku v systému.

Topné systémy, které fungují bez obsluhy

Každý elektrokotel, plynový kotel i tepelné čerpadlo má manometr, tedy ukazatel tlaku topné vody. U studeného systému by se tlak měl obvykle pohybovat přibližně mezi 1 a 1,5 baru. Přesná hodnota se může mírně lišit podle typu domu a výšky soustavy, ale pohybujeme se vždy v tomto rozmezí. Pokud po odvzdušnění tlak klesne například na 0,7 nebo 0,8 baru, systém už nepracuje v ideálních podmínkách, i když se ještě tváří funkčně. Správné doplnění tlaku se provádí přes dopouštěcí ventil, který propojuje topný okruh s vodovodním řadem. Ventil se otevírá pomalu, tlak se sleduje na manometru a jakmile se dostane na požadovanou hodnotu, ventil se zase uzavře. Důležité je nepřepínat systém do extrému. Příliš nízký tlak je problém, ale příliš vysoký také. Přetlak může vést k častému odfukování pojistného ventilu, ke zbytečnému namáhání expanzní nádoby a v krajním případě i k poruchám.

Správný postup je přítom jednoduchý

Ideální postup tedy vypadá tak, že se radiátory odvzdušní, poté se zkontroluje tlak, systém se dopustí na správnou hodnotu a teprve potom se topení znovu uvede do běžného provozu. V praxi to znamená rozdíl mezi topením, které funguje slabě, a topením, které funguje tak, jak bylo navrženo. Rozdíl mezi domovem, kde se teplo rozlévá rovnoměrně, a domovem, kde se neustále ladí termostat. A také rozdíl mezi účtem, který odpovídá realitě, a účtem, který potichu roste měsíc za měsícem.