Učitelka (27) a policajt (30) si postavili vlastní dům. Zvládli to bez hypotéky i velkých úspor

Eliško, Dane, kolik vám je let?

Dan: Je mi třicet let. Vůbec nevím, jak se to stalo (smích). Mám pocit, že to uteklo strašně rychle. Ještě nedávno jsem byl student a řešil brigády, dneska řeším dům, zahradu a úplně jiné starosti. Ten přechod do dospělosti byl nenápadný a najednou je to tady.

Eliška: Mně je sedmadvacet. Pořád si připadám docela mladá, ale zároveň už mám pocit zodpovědnosti, který jsem dřív vůbec neznala. Člověk začne přemýšlet víc dopředu nad budoucností.

Jak dlouho už pracujete?

Dan: U policie jsem pátým rokem. Nastoupil jsem hned po škole, protože jsem chtěl co nejdřív fungovat samostatně a mít pravidelný příjem. Zpětně jsem rád, že jsem neodkládal práci kvůli dalšímu studiu.

Eliška: Já učím druhým rokem. Studovala jsem pedagogickou fakultu a po státnicích jsem nastoupila rovnou do školy.

Kolik si člověk v těchto profesích reálně vydělá?

Dan: U mě se to pohybuje kolem třiatřiceti až pětatřiceti tisíc čistého, podle počtu služeb a příplatků. Není to málo, ale rozhodně to nejsou peníze, ze kterých by si člověk mohl dovolit cokoliv. Musíte s nimi zacházet rozumně.

Eliška: Já mám zhruba 28 až 32 čistého. Každý měsíc se to trochu liší. Když doučuji nebo mám nějaké kroužky, je to o něco lepší. Ale pořád je to normální plat, žádný luxus.

Takže žádné nadstandartní příjmy.

Dan: Vůbec ne. Jsme úplně běžný pár s běžnými platy.

Jak dlouho jste spolu?

Eliška: Šest let. Poznali jsme se ještě v době, kdy jsme oba studovali a řešili úplně jiné věci než bydlení.

Dan: Tehdy nás vůbec nenapadlo, že budeme tak brzy řešit stavbu domu.

Kdy jste poprvé začali řešit vlastní bydlení?

Dan: Ve chvíli, kdy jsme oba nastoupili do práce. Najednou přišla otázka, co dál. Už jsme nechtěli bydlet ve studentském bytě s dalšími pěti lidmi. Chvíli jsme byli v nájmu, ale bylo nám líto peníze takto „vyhazovat“. Chtěli jsme je raději dávat do něčeho svého. Začali jsme se tedy dívat po různých bytech na prodej.

Eliška: Když jsme ale viděli aktuální ceny bytů, vůbec se nám do toho nechtělo. Dan ze srandy řekl, že za tu cenu bychom měli už barák. To mě zaujalo a od té doby mi tato myšlenka nedala spát.

Takže jste začali vyřizovat hypotéku?

Eliška: Ne, hypotéku jsme si vůbec nebrali. Představa třiceti let závazku mě děsila. Ne proto, že bych nevěřila sobě, ale proto, že život se prostě mění.

Dan: Mně vadilo, že bychom museli plánovat celý život kolem splátky. Cokoliv by se stalo, hypotéka by tam pořád byla.

Jak se vám v tom případě povedlo postavit dům?

Eliška: Začali jsme řešit, kde bychom mohli ušetřit nejvíc peněz. A velmi rychle nám došlo, že největší položka je bydlení.

Dan: Museli jsme tedy udělat radikální rozhodnutí, které nebylo vůbec snadné.

A to?

Dan: Nastěhovat se společně zpátky k rodičům.

Eliška: Nechápejte to špatně, moji rodiče jsou fajn a oba je máme rádi, ale přece jen to byl krok zpět, když už jsme bydleli sami. Naši navíc nežijí v domě, takže jsme neměli pro sebe celé patro. Bydlí v klasickém bytě s dispozicí 3+1. To znamená, že jsme měli jeden pokoj a sdíleli s nimi koupelnu a kuchyň.

To muselo být náročné.

Eliška: Nebudu lhát, po nějakém čase už jsme si všichni lezli na nervy. Jsme jim ale vděční, protože bez nich bychom to nezvládli.

Kolik jste dokázali měsíčně odkládat?

Dan: Kromě bydlení jsme se trochu uskromnili i v dalších věcech. Nechodili jsme zbytečně jíst ven, nechodili po kavárnách a kam jsme mohli, jeli jsme raději MHD nebo šli pěšky. Samozřejmě i když se hodně uskromníte, život je dneska drahý a něco stojí i tak. Obrovská pomoc spočívala v tom, že po nás rodiče nechtěli vůbec nic za bydlení s tím, že jim to vrátíme až budeme mít. Dokázali jsme tak ušetřit okolo 40 až 50 tisíc měsíčně.

Kolik jste měli našetřeno ve chvíli, kdy jste se stěhovali k rodičům?

Dan: Upřímně, nebylo to moc. Měli jsme něco přes tři sta tisíc korun. Není to sice zanedbatelné, ale v dnešní době to nestačí ani jako základ pro vlastní bydlení.

Jak dlouho jste u rodičů nakonec bydleli?

Eliška: Téměř čtyři roky. Původně jsme si mysleli, že to zvládneme za dva, maximálně tři. Realita byla jiná. Zpětně nechápu, že jsme to vůbec zvládli, ale ono to strašně uteklo.

Dan: Do bytu jsme se navíc chodili jenom vyspat. Přes den jsme byli v práci a po odpoledních a ve volných dnech jsme chodili stavět.

Jak jste řešili pozemek?

Eliška: Věděli jsme, že ve městě, kde bydlí rodiče, na pozemek nemáme. Tam jsou ceny úplně jinde. Tak jsme se začali dívat po okolních obcích.

Dan: Nakonec jsme našli pozemek asi patnáct kilometrů od města. Je to menší obec, spíš vesnice, ale je tam dobré spojení a základní vybavenost.

Kolik vás pozemek stál?

Dan: Necelých osm set tisíc korun. Nebyl velký, měl něco přes pět set metrů čtverečních, ale to nám úplně stačilo.

A nyní už jste začali, jak bude dům vypadat?

Eliška: Od začátku jsme věděli, že to musí být malý dům. Bungalov, který má pár místností. Nakonec jsme se rozhodli pro dispozici 3+1. Museli jsme také plno věcí oželet, abychom se vešli do rozpočtu. Nemáme garáž ani sklep. Zároveň jsme dělali jen to nejnutnější k bydlení. Zbytek jsme odložili až do budoucna. A to například včetně většiny nábytku, bez kterého se lze zatím obejít. Jinak bychom se do dvou milionů nikdy nevešli.

Dan: Dům má necelých osmdesát metrů čtverečních. Je paradox, že to všem přijde maličké, přitom dům o stejné dispozici a rozloze je brán za nadstandartní. U domu navíc máme zahradu.

Na minidomky, které se dají pořídit do 400 tisíc korun a slouží k celoročnímu bydlení, se můžete podívat například zde.

Kolik vás stavba domu vyšla?

Dan: Celkově se dům vešel lehce pod dva miliony korun. Stavěli jsme postupně, hodně věcí jsme si dělali svépomocí a něco s pomocí rodiny a známých. Naštěstí mám hodně kamarádů a dva bratry, bez jejich pomoci bychom dům rozhodně nepostavili. Mám známého elektrikáře a bratr je truhlář. To všechno nám pomohlo cenu srazit.

Eliška: Kdybychom stavěli na klíč, bylo by to úplně jiné číslo. My jsme ale dělali jen to, na co jsme zrovna měli peníze. Pak jsme zase něco málo ušetřili a pokračovali dál.

Jak dlouho stavba trvala?

Dan: Přibližně tři a půl roku. Nebylo to tak, že bychom každý měsíc něco stavěli. Byly i měsíce, kdy se nedělo vůbec nic. Jen jsme šetřili a plánovali další krok.

Byly chvíle, kdy jste pochybovali?

Eliška: Mnohokrát. Hlavně když jsme pořád bydleli u rodičů a stavba se táhla. Člověk má občas pocit, že stojí na místě.

Jaké to bylo, když jste se konečně nastěhovali?

Eliška: Obrovská úleva. Najednou jsme měli pocit, že to celé mělo smysl. I ten malý dům nám přišel obrovský.

Dan: A hlavně jsme měli konečně klid. Vědomí, že tohle je opravdu naše a nikomu nic nedlužíme, bylo skvělé.

Doporučili byste stejnou cestu i ostatním?

Dan: Není to pro každého. Musíte být připravení na to, že to bude dlouhé a občas nepohodlné. Měli jsme i tu výhodu, že bydlíme v lokalitě, kde jsou dostupnější pozemky.

Eliška: Ale pokud někdo nechce žít celý život se splátkou nad hlavou, tak to jde. Jen to chce trpělivost a ochotu jít jinou cestou než většina.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.