Děda daroval mladým manželům dům. „Jakmile jsme ho za miliony opravili, chtěl ho zpátky.“

Vy jste přišli k rodinnému domu trochu netradiční cestou. Jak to začalo? 

Bydleli jsme s manželkou v pronájmu v Olomouci a pomalu se poohlíželi po něčem vlastním. Ceny ale vyletěly tak vysoko, že jsme na slušný dům prostě nedosáhli. Pak se ozval můj děda. Žil sám ve starším domě v jedné vesnici kousek od Prostějova. Už na něj byla ta údržba moc, špatně se mu chodilo do schodů a chtěl mít klid. Rozhodl se, že se přestěhuje do menšího bytu blíž k doktorům a obchodům a dům nám daruje, ať zůstane v rodině. 

To zní jako ideální řešení. Váhali jste nad tou nabídkou? 

Byli jsme rádi, byla to pro nás velká pomoc. Děda to myslel dobře a my jsme věděli, že se o dům postaráme. Šlo o klasickou stavbu ze sedmdesátých let. Bylo nám jasné, že se do toho bude muset sáhnout, protože od doby, co se dům postavil, se tam dělaly jen nejnutnější opravy. Zašli jsme k notáři, podepsali darovací smlouvu, vyřešili katastr a začali plánovat, jak to dáme do kupy. 

Co všechno jste museli opravit a jak jste to zvládli finančně? 

Dům měl zdravé zdi, ale to bylo tak všechno. Museli jsme udělat novou střechu, vyměnit okna, předělat staré hliníkové rozvody elektřiny a udělat nové topení. Měli jsme asi šest set tisíc z vlastních úspor, stavebního spoření a od rodičů. Na zbytek jsme si brali hypotéku dva a půl milionu korun. Snažili jsme se držet při zemi, takže jsme vynechali nějaké drahé designové výstřelky. 

Chodili jste u toho normálně do práce? 

Ano, oba na plný úvazek. Byla to celkem dřina. Odpoledne jsme sháněli materiál a o víkendech jsme byli od rána do večera v montérkách. Firmy jsme si najali jen na střechu a topení, zbytek jsme s pomocí rodiny a kamarádů dělali svépomocí. Bourali jsme příčky, sekali drážky na kabely, malovali. Byli jsme unavení, občas tekly nervy, ale viděli jsme, že to má smysl. 

Za jak dlouho jste se mohli nastěhovat? 

Trvalo to zhruba rok. Pamatuju si, že jsme se stěhovali těsně před Vánoci. Dům voněl novotou, zatopili jsme si a měli jsme radost, že to nejtěžší máme za sebou. Děda se na nás tehdy přijel podívat, pochvaloval si, jak prokoukla koupelna, a všichni jsme byli spokojení. 

Kdy se situace změnila? 

Asi po roce klidného bydlení. Jednou večer mi děda volal, zněl hodně roztřeseně a prosil, ať za ním hned přijedu. Když jsem k němu dorazil, přiznal se mi k něčemu, co nás vůbec nenapadlo. Naletěl podvodníkům. Znáte ty reklamy na internetu, které slibují rychlé zhodnocení úspor přes nějaké investiční platformy. Děda někam poslal pár tisíc, oni mu ukázali vymyšlené grafy, jak mu peníze rostou, a postupně z něj vylákali skoro všechny úspory. Pak ho přesvědčili, že musí zaplatit další poplatky, jinak své peníze neuvidí. Nakonec si kvůli tomu vzal i půjčky. Nějakou dobu se snažil splátky zvládat, ale dluhy narůstaly. Když nám to konečně řekl, bylo už pozdě. 

Přišel tedy o všechny peníze? 

Prakticky ano. Nejhorší bylo, že si děda mezitím koupil menší byt, na který si část peněz také půjčil. A kvůli těm investicím si pak nabral další dluhy. Když přestal splácet, dostal se do exekucí a nakonec se prodal i ten byt. Zůstalo mu jen pár osobních věcí a důchod. Jenže z toho musel platit běžné výdaje a řešit dluhy. Na samostatné bydlení mu peníze nestačily. Nějakou dobu přespával u příbuzných, ale všichni věděli, že to není řešení napořád. 

To je smutné, ale bohužel se to stává. Jak to ale zasáhlo vás? 

Děda mi řekl, že se radil s nějakým advokátem a ten mu vysvětlil, že může chtít darovaný dům zpátky. Nejdřív jsem si myslel, že to špatně pochopil. Jenže pak začal mluvit o odvolání daru pro nouzi. Prý když člověk někomu daruje majetek a později nemá ani na základní živobytí, zákon mu umožňuje domáhat se pomoci od obdarovaného. Vysvětloval jsem mu, že na domě vázne hypotéka, že jsme do něj vrazili miliony a že to přece nejde jen tak škrtnout. Byl jsem z toho úplně vedle. 

Jak se k tomu děda stavěl? 

Byl v panice. Nechtěl slyšet žádné argumenty. Bral to tak, že nám kdysi dal střechu nad hlavou a my mu teď dlužíme záchranu. Úplně ignoroval fakt, že dům už vypadal úplně jinak než v době darování a že do něj zahučely naše peníze z úvěru. Pořád opakoval, že kdyby věděl, jak dopadne, nikdy by nám ho nedal. Druhý den ráno jsme raději hned volali právníkovi. 

Co vám právník poradil? 

Potvrdil nám, že takový zákon skutečně existuje. Jenže to není tak jednoduché, jak si děda představoval. Pokud dárce nemá prostředky ani na nutnou výživu, může za určitých podmínek požadovat vrácení daru nebo zaplacení jeho obvyklé ceny, ovšem jen v rozsahu, v jakém mu prostředky na nutnou výživu chybějí. Neznamená to, že když přijde o úspory, automaticky získá celý dům zpátky. Právník nám také vysvětlil, že se dá takový nárok řešit poskytováním toho, co dárce skutečně potřebuje k životu. To nám dávalo mnohem větší smysl. 

Nezavinil si ale děda svou situaci sám? 

Přesně na to jsme se ptali. Právník říkal, že pokud si člověk přivodí nouzi úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, právo na odvolání daru nemá. Jenže děda tvrdil, že jednal v dobré víře a že ho ti lidé celou dobu vodili za nos. Byl přesvědčený, že komunikuje se skutečnými finančními poradci. Samozřejmě jsme mu vyčítali, že si bral půjčky a nikomu nic neřekl. Jenže právník nás upozornil, že samotný fakt, že člověk naletěl podvodníkům, ještě automaticky neznamená hrubou nedbalost. Záleží na konkrétních okolnostech. Kdyby se to dostalo k soudu, muselo by se všechno podrobně řešit. 

Takže jste si mohli oddechnout? 

Jen částečně. Právník nám řekl, že dědův nárok vůbec není jistý, ale že bychom neměli podceňovat možnost soudního sporu. A hlavně jsme nechtěli nechat vlastního dědu úplně bez pomoci. Přestože nás dostal do nepříjemné situace, pořád to byl člověk, který nám daroval dům. Začali jsme proto řešit, kolik mu každý měsíc skutečně chybí. Nešlo o to vracet hodnotu celé nemovitosti, ale zajistit, aby měl kde bydlet a za co nakoupit jídlo nebo léky. Nakonec jsme se rozhodli, že se pokusíme domluvit bez soudu. 

Vzali jste si ho k sobě domů? 

Zvažovali jsme to, ale dům na to není dispozičně dělaný. Navíc vztahy už byly v té době hodně napjaté. Děda nám vyčítal, že mu nechceme dům prostě vrátit, a choval se dost zahořkle. Bydlet pohromadě by znamenalo každodenní konflikty. Nakonec jsme přes známého sehnali malý byt 1+kk k pronájmu v sousedním městě. Spočítali jsme jeho důchod a nezbytné výdaje a dohodli se, že mu budeme přispívat na bydlení a základní potřeby. Nechtěli jsme, aby kvůli tomu skončil někde na ubytovně. 

Jak jste se nakonec dohodli? 

Nebylo to hned. Děda nejdřív trval na tom, že chce dům zpátky. Pak ale pochopil, že by to znamenalo dlouhé tahanice a že ani případný soudní spor nemusí dopadnout podle jeho představ. Nakonec jsme s pomocí právníka sepsali dohodu, ve které jsme si stanovili, s čím mu budeme pravidelně pomáhat. Součástí dohody bylo i to, že pokud mu budeme poskytovat sjednanou pomoc, nebude kvůli své současné situaci požadovat vrácení domu. Chtěli jsme mít všechno černé na bílém, protože ústní sliby už nám nestačily. Alespoň jsme tak měli jistotu, na čem jsme se domluvili. 

Jak to zvládáte finančně? Přece jen splácíte hypotéku a k tomu ještě přispíváte na dědovo bydlení. 

Je to znát. Museli jsme dost omezit naše vlastní výdaje. Dovolená nebo nějaké větší nákupy šly stranou. Měsíčně nás to stojí zhruba o deset tisíc víc, než jsme plánovali, a do toho se nám ještě zvedla úroková sazba u hypotéky. Manželka si občas bere práci navíc a já se snažím dělat přesčasy. Není to nic příjemného. Na druhou stranu víme, že děda má kde bydlet a nemusíme každý den čekat, jestli nám přijde nějaký dopis od soudu. 

Pomohlo to aspoň urovnat vztahy v rodině? 

Moc ne. Děda má sice kde spát a z čeho žít, ale má pocit, že jsme ho odbyli. Sám sobě nedokáže přiznat, že udělal chybu, když těm lidem posílal peníze, a hledá viníky všude kolem. V rodině se samozřejmě hned začalo mluvit. Někteří příbuzní vidí jen to, že my si žijeme ve velkém domě a starý děda je v garsonce, a myslí si, že jsme ho nějak podvedli. Vysvětlovat jim všechny ty právní a finanční věci je zbytečné, málokdo to chce slyšet. Nejhorší na tom je, že jsme s dědou měli vždycky dobrý vztah. Teď mu pomáháme, jak můžeme, ale stejně mezi námi zůstalo něco, co už asi jen tak nezmizí. 

Děkujeme za sdílení zkušenosti. 

Já taky děkuju. 

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.