„Pozemky měli, ale stavět nemohli.“ V roce 1989 získalo potřebný dokument jen 6 ze 34 zájemců
Mít za totality našetřené peníze a přidělenou parcelu ještě neznamenalo, že člověk skutečně postaví rodinný dům. O nedostatku cihel či cementu přitom nemluvili jen unavení stavebníci u piva, ale ještě několik týdnů před listopadem 1989 i samotní komunističtí poslanci na půdě parlamentu. Přesto na tuhle dobu stavební marnosti dnes mnoho lidí vzpomíná s nostalgií.

Zlé dobové záznamy popírající vzpomínky
Konkrétní obraz tehdejší stavební praxe nabídla 24. října 1989 poslankyně Hana Kantorová při jednání Sněmovny národů Federálního shromáždění, které se věnovalo bytové politice. Popsala situaci ve Žďáru nad Sázavou, kde tamní stavební úřad městského národního výboru spravoval agendu nejen samotného města, ale i dalších 47 okolních obcí. Úřad tehdy požádal o 133 takzvaných materiálových listů, přiděleno mu jich však bylo pouhých 36, tedy zhruba 27 procent. V jedné z nově připravovaných lokalit mělo přitom vyrůst 34 rodinných domů. Lidé už měli parcely přidělené do osobního užívání, jak tehdejší právo nazývalo obdobu vlastnictví pozemku pro individuální výstavbu.
Potřebný dokument však úřad mohl vydat jen 6 z nich. Zbývajících 28 zájemců tak stálo před nelehkou volbou. Buď stavbu odložit a doufat v příznivější příděl v dalším roce, nebo se do práce pustit na vlastní pěst. Poslankyně jejich situaci popsala jako vyčerpávající shánění, které stavebníkům často ubralo více sil a energie než samotná fyzická dřina na staveništi. A které obvykle končilo tehdy naprosto běžným způsobem. Kradením.
Papír, který nezaručoval ani pytel cementu
Pro pochopení tehdejších potíží je důležité vyjasnit, co vlastně materiálový list znamenal. Nešlo o stavební povolení v dnešním smyslu slova, bez něhož by se nesmělo kopnout do země. Tento dokument, zavedený vyhláškou ministerstva obchodu už od ledna 1978, opravňoval stavebníka k přednostnímu nákupu vybraných stavebních hmot v síti státního obchodu, především v podniku Staviva.
Kdo list nezískal, neměl stavbu úředně zakázanou, ale přicházel o možnost nakupovat základní materiál oficiální cestou. Jak ovšem upozorňuje historik architektury Hubert Guzik ve své studii o architektuře osmdesátých let, přídělový systém trpěl dvojí slabinou. Nejenže se listu nedostávalo zdaleka na každého, ale ani jeho vlastnictví nezaručovalo, že ve stavebninách skutečně bude co koupit. Sortiment byl omezený a dodávky vázly.
Partizánské akce
Paradox centrálně plánovaného hospodářství ostatně otevřeně pojmenoval už v červnu 1989 poslanec František Skácel na zasedání České národní rady. Upozornil na ostrý rozpor mezi statistikami a realitou v obchodech. Zatímco státní podniky oficiálně hlásily plnění i překračování výrobních plánů cementu či cihel, běžný občan měl podle Skácelových slov mnohdy problém koupit ve Stavivech nebo v Jednotě jediný pytel cementu. Lidé pravidelně objížděli prodejny a vyptávali se, kdy zboží dorazí, a to i tehdy, když se v kapse prokazovali platným materiálovým listem. Situace zašla tak daleko, že státní podnik Československé cementárny a vápenice Brno uspořádal mimořádnou sobotní akci, při níž zpřístupnil přímý nákup cementu přímo soukromým stavebníkům. Poslanec sice iniciativu závodu ocenil, zároveň ale žádal, aby stát zajistil plynulé zásobování běžných prodejen a nemusel nouzi řešit jednorázovými výprodeji u bran továren.
Kdo neměl známosti, ten se z místa nehnul
Zatímco oficiální distribuce vázla, stavby svépomocí přesto rostly. Znamenalo to však přesun do šedé zóny protislužeb, výměnného obchodu a známostí. Historik Jan Zikmund ve své práci o individuální výstavbě cituje anketu časopisu Květy z roku 1983, v níž jeden z dotázaných otevřeně popsal zkušenost svého známého. Bez protekce by podle něj nesehnal ani polovinu potřebného materiálu, případně by na něj čekal neúměrně dlouho. Stavebníci tak trávili volný čas objížděním okolních okresů, sledováním novinových inzerátů a udržováním dobrých vztahů se skladníky či řidiči nákladních aut. V krajních případech docházelo i k úplatkům nebo k odklánění materiálu ze státních staveb.
Přiznali to i funkcionáři. Obdivovatelé starých pořádků to přesto dodnes popírají
Že nešlo o okrajové potíže, dokládají i vnitrostranické materiály Komunistické strany Československa z roku 1989. Vedení strany v nich přiznávalo výpadky nejen u hrubého stavebního materiálu, ale i u elektroinstalačních součástek a bytových armatur. Kritika mířila také na podniky, které ve snaze získat cenné devizy vyvážely zboží do zahraničí na úkor domácího trhu. V jednom z dokumentů se dokonce řešil případ nákupu vodovodních baterií v Rakousku, přestože se stejný sortiment vyráběl přímo v Československu. Dobový tisk i satira na tyto poměry reagovaly po svém. Časopis Dikobraz otiskl v červnu 1988 kresbu zedníka stojícího na vysoké cihlové zdi pod heslem Postavme si vyšší cíle, kterému kolega zespodu oznamuje, že právě došel cement.
P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.
SDÍLET ČLÁNEKAutor:
Mgr. Jan Dvořák
Redaktor
Vydáno dne:
21.11.2026
Photocredit: Jiří Ryšavý s využitím Canva (ilustrační foto)
NEJHLEDANĚJŠÍ DOMY
- Bungalovy do L
- Bungalovy inspirace
- Bungalovy na klíč
- Dřevostavby bungalovy
- Dřevostavby do 1,5mil
- Dřevostavby na klíč
- Moderní domy
- Modulové domy
- Montované domy na klíč
- Projekty bungalovů
- Rodinné domy na klíč
- Roubenky na klíč
- Sruby na klíč
- Tiny house
UŽITEČNÉ
NOVINKY E-MAILEM ZDARMA
Přihlaste se k odběru a dostávejte nejžhavější novinky:
