Zedník pracoval 20 let ve Švýcarsku. Dnes pomáhá Čechům zbavit se nešvarů

Celých dvacet let jste působil ve Švýcarsku, kde jste jako stavbyvedoucí stavěl ty nejluxusnější soukromé vily u Ženevského jezera. Nyní jste se natrvalo vrátil zpátky do Česka, užíváte si zaslouženého důchodu, ale od svého fochu jste tak úplně neodešel. Dnes a denně rozdáváte rozumy a snažíte se učit mladé lidi. Proč to vlastně děláte? Není u nás zedničina vnímána spíše jako podřadná práce pro ty, kterým to ve škole zrovna dvakrát nešlo?

Přesně tohle mě hrozně štve a chci to změnit. V Česku se bohužel často s despektem říká, že kdo se špatně učí, nakonec skončí někde na mrazu s fankou v ruce. Ve Švýcarsku je to ale úplně jiné. Tam je pan zedník nesmírně vážený řemeslník. Ve Švýcarsku přijedete na stavbu a je tam uklizeno. Zbytky materiálu se pečlivě třídí, nářadí má své jasné místo. Tady u nás se často brodíte po kolena v blátě, všude se válí odřezky a prázdné pytle od cementu. Změna přístupu totiž začíná už u toho, jak se chováte k samotnému staveništi. Kdo si neváží svého pracovního prostředí, ten si nebude vážit ani té zdi, kterou právě staví. Zedničina totiž vůbec není o tom, že jen bezhlavě plácáte maltu na cihlu. Je to krásné a náročné řemeslo. Velmi rád předávám své zkušenosti lidem, které to láká a mají o řemeslo upřímný zájem. Na konci vaší práce totiž zůstane stát dům, ve kterém budou žít další generace, a já prostě chci, aby se na naši profesi zase koukalo s náležitým respektem.

Co tedy vlastně odlišuje toho běžného, průměrného dělníka od špičkového elitního zedníka? Je to jen v té preciznosti a v tom uklizeném pracovišti?

Je to kombinace přístupu, zkušeností, znalosti materiálů a hromady drobných detailů, které laik na první pohled nevidí. Vezměte si hned samotné založení první řady cihel. To je pro mě absolutní svátost. Elitní zedník nad ní stráví klidně celý den a hraje si doslova s milimetry na laseru. Když totiž máte hned první řadu křivou o jeden jediný milimetr, někde ve třetím patře už vám to udělá problém. Zbytek stavby se pak už jenom beznadějně veze a vy to musíte pracně řešit. Dál je to správný přístup k samotnému materiálu. Obyčejný člověk například neví, že cihly mají obrovskou žízeň. V horkém létě funguje cihla úplně jako mycí houba. Když na suchou a sluncem rozpálenou cihlu hodíte maltu, ta cihla z ní okamžitě vysaje veškerou vodu a malta takzvaně vyhoří. Znamená to, že se úplně rozsype na prach a ztratí veškerou nosnost. Profík proto cihly před zděním vždycky důkladně kropí.

Takže nejde jen o to znát cihly, ale i celkovou technologii stavby?

Přesně tak. K tomu se navíc přidává i schopnost číst ve výkresech lépe než samotný architekt. Zedník nemá být jen tupý vykonavatel cizích pokynů. Když vidím v projektu detail, který v reálu vytvoří masivní tepelný most, okamžitě se ozvu. Projektant maluje čáry na papír nebo do počítače, ale já ten dům fyzicky držím v rukou a vidím ho ve třech rozměrech. Zedník ví, jak se dům bude chovat za deset let.

Zmínil jste vodu v cihlách. Čili voda je pro maltu naprosto zásadní i při schnutí?

Tady vás musím trošku opravit. Ona totiž neschne, to si lidé velmi často a rádi pletou s prádlem pověšeným na šňůře. Malta nebo beton ve skutečnosti zrají. Cement k té správné chemické reakci, tedy k hydrataci, tu vodu nutně potřebuje po celou dobu procesu. Musíte přesně vědět, kdy zdivo nebo čerstvě vylitý betonový strop zakrýt igelitovou fólií, aby vlhkost neutekla příliš rychle do okolí, a kdy ho naopak nechat dýchat. Další velká věc je vazba rohů a koutů. Dát cihlu přes cihlu do roviny dokáže každý amatér, ale jen dokonale provázaný roh správně roznáší pnutí celého domu. Fachman ví přesně, kam dům časem potáhne, a poskládá to tak, aby nikde nevznikla průběžná spára a dům za pět let nezačal praskat od střechy až k základům. A nakonec, opravdový mistr ani nepotřebuje stát přímo u míchačky. Správnou konzistenci malty poznám spolehlivě po sluchu, stačí mi jen naslouchat zvuku té převalující se směsi. K tomu bych ještě dodal, že zedník by měl vnímat i teplotu okolí. Když je venku pětatřicet ve stínu, musíte namíchat úplně jinou směs, než když je pět stupňů nad nulou a sychravo. Běžný lojza tam prostě pustí hadici a víc ho nezajímá. Malta se musí na zednické lžíci krásně táhnout, nesmí z ní stéct, ale zároveň se musí dát plynule roztáhnout po tvárnici.

Když se podíváte na to, jak si u nás lidé staví domy svépomocí, kde podle vás dělají ty úplně největší chyby?

Nejčastější věta na celé stavbě zní "To srovná omítka". Křivá zeď se nahodí pěti centimetry omítky, ta pak za chvíli pod vlastní vahou popraská, opadá a navíc to stojí obrovský majlant na zbytečném materiálu. Zeď zkrátka musí být rovná už v hrubé stavbě. Pak je to nesmyslné přelévání malty vodou. Aby se kutilům lépe dělalo, naředí ji na konzistenci vodové polévky. Jde to sice krásně a úplně bez námahy, ale po vyzrátí se to drolí a nemá to žádnou pevnost. Třetí velmi častá chyba je nešťastné kombinování tvrdých a měkkých materiálů. Lidé dnes často koupí lehký, měkký pórobeton a zdí ho tou úplně nejtvrdší možnou cementovou maltou. Tvrdá spára pak při přirozeném pohybu domu tu měkkou tvárnici prostě roztrhne. A nesmím zapomenout na naprostou ignoraci nezakrývání rozestavěného zdiva před deštěm a mrazem. Skončí šichta, parta si sbalí věci a nechá se to být. V noci zaprší, voda zateče hluboko do dutin cihel, k ránu nečekaně mrzne a rozpínající se led cihly roztrhá zevnitř.

Jsou nějaké nešvary, které vídáte zejména u nás?

V poslední době poměrně často vídám lepení přesných cihel na takzvané buchty. Místo celoplošného nanesení lepidla speciálním válcem dají zedníci doprostřed cihly jen dva bochánky, aby ušetřili pár korun za materiál a trochu času. Zeď pak vůbec nedrží, propouští hluk a vznikají tam tepelné mosty. K tomu všemu se dnes přidává i naprosté nepochopení nosných prvků, jako jsou překlady nad okny a dveřmi. Už jsem viděl mraky případů, kdy si lidé koupili drahé keramické překlady, které mají jasně danou nosnou stranu a směr montáže, a oni je do té zdi zazdili vzhůru nohama nebo rovnou na plocho. Ta železná výztuž, která tam má držet váhu celého patra a střechy, je pak najednou úplně k ničemu a část domu může klidně spadnout. Dalším obrovským nešvarem je nepochopení materiálů při míchání klasické malty přímo na místě. Lidé si nechají přivézt fůru písku, ale netuší, že existuje rozdíl mezi pískem kopaným a pískem říčním. Na zdění a na klasické omítky nutně potřebujete ostrohranný kopaný písek, protože ty hrubé a ostré hrany zrníček se do sebe krásně zaklesnou a s cementem vytvoří pevnou vazbu. Dneska si kutilové často dovezou vypraný říční písek z nedaleké pískovny, který má zrnka kulatá a ohlazená od vody. Malta z takového písku se na zdi prostě neudrží, neustále sjíždí dolů a po zaschnutí se loupe.

Zažil jste za ty roky na stavbách i nějaké vyložené kuriozity? Něco, co absolutně popírá zdravý rozum?

Jistě, někdy si vážně říkám, jestli si ze mě někdo nedělá legraci. Třeba zeď na střih, já osobně tomu říkám šachovnice. Přijel jsem jednou na obhlídku k pánovi, co si úplně sám dělal přístavbu, a on vyzdil celou dvoumetrovou zeď tak, že cihly vůbec neskládal na klasickou vazbu, aby se spoje překrývaly, ale pokládal je úplně přesně na sebe. Všechny svislé spáry dokonale lícovaly odshora až úplně dolů. Ptal jsem se ho, proč to tak proboha udělal. A on prý aby to vypadalo úhledně jako na kostkovaném papíře! Stačilo by se do toho jen trochu silněji opřít a celé by to okamžitě spadlo jako domeček z karet.

To je opravdu k neuvěření. A co moderní materiály? Umí s tím lidé pracovat?

Naprostou klasikou je v tomto ohledu nosná montážní pěna. PUR pěna je fajn věc na izolaci a vyplnění drobných spár u oken, ale viděl jsem experty, co s její pomocí vyzdili nosný překlad nad oknem. Chybělo jim asi deset čísel na výšku, klasický beton se jim zrovna dělat a šalovat nechtělo, tak tam prostě vzali tubu a foukli tam pěnu. Že to nese celou střechu domu, to asi nijak zvlášť neřešili. Oknem pak nešlo po pár týdnech ani pohnout, jak si to celé tíhou stavby sedlo na rámy.

Setkal jste se ještě s něčím podobně bizarním?

Těch případů jsou mraky. Jednou mě pozvali k opravě starší zrekonstruované vily, kde si majitel stěžoval na podivný tah v krbu a občasný zápach splašků v obýváku. Když jsme to rozkryli a poslali tam kameru, zjistili jsme, že pan instalatér potřeboval z horního patra svést záchodovou odpadní trubku. Protože se mu nechtělo zdlouhavě sekat drážku do tvrdé nosné zdi, tak prostě vyboural díru přímo do komínového průduchu, tu obří plastovou rouru protáhl komínem o patro níž a tam s ní zase vyjel ven do podlahy. Že se ta tenká plastová trubka mohla žárem z krbu roztavit a že tím v podstatě ucpal celý komín, to ho zjevně vůbec netrápilo. Nebo si vzpomínám na případ s interiérovými dveřmi. Přijedu na hotovou hrubou stavbu a koukám, že majitel už má precizně zazděná všechna ocelová futra pro interiérové dveře. Říkám si, to je trochu brzy, ještě přece nemáte vylité podlahy. A on na to hrdě odvětí, že podlahy se přece dělají až úplně nakonec, aby se řemeslníkům nepoškrábaly. Jenže ten dobrák absolutně nezapočítal finální výšku celé skladby podlahy. Zapomněl na silnou hydroizolaci, patnáct čísel podlahového polystyrenu, trubky na podlahové topení, šest čísel betonové stěrky a finální dlažbu. Kdybychom ho nezastavili včas, musel by do všech místností prolézat po čtyřech, protože by měl horní hranu dveří nějaký metr sedmdesát od země. Futra musel pracně vybourat a osadit znovu. To jsou přesně ty momenty, kdy vidíte, jak strašně moc na našich stavbách chybí zkušený stavební dozor nebo právě ten zedník, který vidí tři kroky dopředu a přemýšlí v souvislostech.

A nějaký historický objev z dob starších staveb by se u vás nenašel?

Opravovali jsme masivní starý dům ze sedmdesátých let. Bouráme kus staré nosné zdi a najednou se zevnitř ozývá zřetelné cinkání skla. Původním zedníkům zřejmě tehdy při stavbě pochyběly cihly na dozdívku v jádru hodně tlusté zdi, tak tam prostě a jednoduše naházeli prázdné pivní lahve, staré potrhané montérky a zasypali to sutí z bouračky. Byla to opravdu úžasná dobová izolace! A korunu tomu nakonec nasadili dole v základech, kde jsme při výkopu našli zabetonované klasické stavební kolečko. Na konci páteční šichty se jim ho asi už nechtělo vůbec čistit od zaschlého betonu, tak ho tam prostě utopili a nechali svému osudu.

Moc děkuji za vyčerpávající rozhovor a přeji vám ještě hodně životního elánu a pevné zdraví. Pevně věřím, že si z vašich slov spousta stavebníků vezme ponaučení.

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 11. – 19. dubna 2026. Vstupenku lze získat na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.