„Předseda SVJ nainstaloval v domě kamery a sleduje majitele bytů,“ upozorňuje Lukáš na nový nešvar

Lukáši, jak se to vlastně celé stalo?

Já jsem dlouhé roky chodil na schůze SVJ, protože věřím, že člověk má vědět, co se děje v domě, kde žije. Tentokrát přišla na stůl věc, kterou jsem opravdu nečekal. Předseda SVJ oznámil, že se bude hlasovat o instalaci kamerového systému na chodbách. S tím, že je to bezpečnostní opatření. Týkalo se to společných prostor, ale v praxi to znamenalo neustálé nahrávání každého, kdo opustí byt nebo se do domu vrátí. Měl jsem pocit, že jde o zásah do soukromí, a navíc to přišlo ze dne na den. Ačkoli jsem protestoval, byl jsem v menšině. Těsná většina byla pro. A předseda se toho chytil takovým způsobem, který dodnes považuju za úplně neuvěřitelný.

Takže o tom rozhodla většina? Nebyla k instalaci kamer potřeba stoprocentní shoda?

To je právě to zajímavé. Když jsem si chtěl dávat klimatizaci, musel jsem mít souhlas všech, jinak by mě, cituji, „vláčeli po soudech“. Ale když někdo chce instalovat kamery na chodby a sledovat lidi, stačí prostě většina. V tu chvíli mi to přišlo absurdní a do dneška mi to hlava nebere.

Co byl ten spouštěcí moment, proč se to vůbec řešilo?

Zmizel kočárek. Jeden kočárek ze společných prostor. Nikdo ani neprověřoval, jestli ho třeba někdo jen neodvezl omylem. A hned se objevil návrh na kamerový systém. A lidé, kteří se nejvíc zasazovali o to, aby tam ty kamery byly, jsou paradoxně důchodci, co tráví doma většinu času a ve společných prostorech nemají nic. Takže kdybych měl říct, kdo se nejvíc bál nějakého rizika, spíš to vypadalo, že šlo o možnost „mít přehled“. Jako kdyby to v nich něco probudilo.

Jak na to obyvatelé reagovali? Změnila se atmosféra v domě?

Drtivá většina to nějak přešla, někteří přišli s frázemi jako že kdo nemá co skrývat, ten se bát nemusí. Já jsem tu větu slyšel tolikrát, že už ji nemůžu vystát. Nejhorší na tom je, že se z toho stala taková veřejná zábava. Traduje se, že předseda sledováním tráví volný čas. Že ví, kdo kdy přišel, s kým přišel. To už není o bezpečnosti.

Zmínil jste, že vás předseda přímo konfrontoval

Ano. A to byl zlom. Potkal mě na chodbě a úplně nevinně se zeptal: „A kdo to u tebe včera byl?“ Ne jako vtip. Jako dotaz, na který čeká odpověď. On sleduje záznamy a myslí si, že je to normální. A to mě úplně vytočilo, protože do té doby se to dalo svést na fámy.

Co jste pak dělal?

Obrátil jsem se na právníka ve firmě, kde pracuju. Ten mi potvrdil, že sledování záznamů za účelem šmírování lidí je nezákonné a že je možné se bránit. Jenže taky řekl, že je problém s důkazem. Protože on samozřejmě všechno zapřel. Najednou prý nikoho nikdy s ničím nekonfrontoval, nikoho se na nic neptal, on jen „dbá na bezpečnost domu“.

Právník vám navrhl co?