„Příště to vysypu do lesa.“ Frustrace lidí z odvozu azbestu do sběrného dvora roste

Jak vlastně celá situace začala a co vás k tomu vedlo k tomu pustit se do práce s azbestem?

Všechno to začalo tím, že jsme potřebovali zlikvidovat menší střechu z jedné starší zemědělské stavby. Byla to klasická eternitová krytina. Věděli jsme, že azbest je nebezpečný odpad a má svá pravidla pro manipulaci. Nemůžete ho prostě vzít a hodit do popelnice nebo vyklopit někde na černou skládku za městem, jak to, bohužel, někteří lidé dělají. Protože to vím, řekl jsem si, že to udělám přesně tak, jak se má. Šel jsem do půjčovny, zapůjčil si k autu vozík s tažným zařízením, protože běžným autem se to odvézt nedá, a vyrazili jsme na místo.

Práce s azbestem vyžaduje i ochranné pomůcky. Připravovali jste se na to nějak speciálně, nebo jste prostě přijeli a začali bourat?

Zjistili jsme si předem postup na internetu, vyhledali jsme si pravidla bezpečné likvidace. Podle nich jsme také postupovali. Vzali jsme si dobré oblečení a respirátory. Kamarád celou střechu při rozebírání pečlivě kropil vodou, aby se nebezpečný prach neuvolňoval do ovzduší. Desky jsme velmi opatrně sundávali a skládali je přímo na ten zapůjčený vozík. Byla to docela těžká a špinavá práce, ale když jsme měli vozík plný, měli jsme z toho vlastně dobrý pocit. Říkali jsme si, že po nás zůstane čisto a že děláme správnou věc.

S naloženým vozíkem jste tedy vyrazili do sběrného dvora. Jak probíhalo předání?

Našli jsme si na internetu nejbližší sběrný dvůr v okolí a zkontrolovali, jestli mají otevřeno. Podle webu mělo být vše v pořádku, tak jsme tam rovnou jeli. Mysleli jsme si, že to prostě vyložíme a pojedeme domů. Ale realita byla jiná. Pán, který tam pracoval, nás přivítal dost svérázně. Podíval se na náklad a řekl: „S tímhle mi sem nejezděte.“ Zeptal jsem se ho, kam s tím mám tedy jet, když je to odpad. Zareagoval dost neomaleně s tím, že tohle on nebere, že je to nebezpečný odpad a musíme jinam. Samozřejmě chápu, že ve sběrných dvorech nepracují akademici, ale ten tón a celkový přístup mi nebyl příjemný. Když jsem se ho ptal, kam to tedy máme odvézt, tak na nás v podstatě jen houkl jméno nějaké ulice na druhém konci města.

Takže jste se museli vydat na cestu přes celé město. Tam už to proběhlo bez komplikací?

My jsme si ten druhý dvůr museli podle té ulice nejdřív dohledat, protože ta ulice byla asi nějaká jeho myšlenka, ale fakticky to je na jiné adrese. Když jsme tam s tím plně naloženým vozíkem dojeli, zjistili jsme, že mají zavřeno. Otevírací doba tam byla jiná než v tom prvním dvoře. Pracovník na prvním místě nás poslal někam, kde vůbec nefungovali. Takže jsme tam stáli, za autem nebezpečný odpad, a nezbývalo nám nic jiného, než to celé otočit a jet přes město zpátky domů.

To zní jako velká ztráta času. Kdy jste se tedy rozhodli pro druhý pokus?

Vyrazili jsme hned další den. Tentokrát už jsme nespoléhali na informace z map ve vyhledávači, které se ukázaly jako chybné, ale našli jsme si přímý telefonní kontakt na webových stránkách. Zavolali jsme tam, abychom se ujistili, že mají otevřeno a že azbest opravdu přijmou. Potvrdili nám to. Ale už samotný fakt, že v dnešní době musíte někam volat, abyste zjistili reálný stav věcí, mi připomněl doby dávno minulé. Člověk by čekal asi trochu víc.

Po příjezdu na místo už šlo všechno hladce? Zhostil se personál vykládky?

Přijeli jsme tam a čekali zhruba půl hodiny ve frontě aut, což samo o sobě bylo neuvěřitelné. Během čekání jsme sledovali ostatní lidi, jak si sami vynášejí věci z aut a někam je skládají. To mě překvapilo, protože jsem tak nějak předpokládal, že na to budou mít lidi nebo techniku. Když jsme přišli na řadu, ukázali nám místo, kde máme nechat auto. Začali jsme to vykládat a v tu chvíli z budky vyběhl další pracovník a začal na mě hulákat: „Hele mladej, koukej to odnýst támhle.“

Tomu říkám uvítání. Jak jste reagoval?

Nechtěl jsem vyvolávat konflikt, ale zarazilo mě to. Zase tak mladý nejsem a slušnější jednání by bylo namístě. Bylo to zklamání, protože jsme tím zabili už druhý den, trčeli jsme ve frontě a nakonec museli poslouchat povýšené řeči člověka, který nám jen diktoval, co a jak. Všechno jsme to odnosili přesně podle jeho pokynů, nosili jsme mu to v podstatě tak, aby on se toho nemusel ani dotknout. Trvalo nám to asi hodinu nošení a přeskládávání těžkých kusů. Když jsme skončili, šli jsme za ním do budky, a on nám vystavil fakturu. Chtěl po nás 2500 korun za likvidaci.

S tím jste nepočítali?

Ne. To byla poslední kapka. Kde má člověk brát motivaci chovat se zodpovědně? Celou dobu narážíte na byrokracii, nepříjemné chování, musíte se u toho nadřít a nakonec si to ještě sami zaplatíte. Přišlo mi to jako absurdní komedie, vůbec ne jako realita 21. století. Zvlášť když vidím, na co všechno stát dává peníze jinde. Vezměte si různé dotace pro firmy. Firmám se platí z veřejných peněz dotace na nové weby, marketing, reklamní videa v rámci takzvané digitální transformace. Znám případ ze svého oboru, kdy firma dostala 50 milionů dotaci na takzvanou "digitalizaci", což je věc, kterou by si měli podnikatelé hradit z vydělaných peněz, aby firma rostla. Nebo kauza s inovacemi na toustový chléb, o tom už jste asi slyšeli, že. Na to peníze jsou a nikomu to nevadí.

Vidíte v tom tedy rozpor. Stát podporuje komerční subjekty, ale občanům, kteří řeší veřejný zájem, cestu neulehčuje.

Ano. Jaký je veřejný zájem na tom, že si nějaká firma za státní dotaci koupí nové počítače? Podle mě žádný. Ale to, že já neodvezu azbest do lesa nebo do rybníka, to veřejný zájem je. Já bych si představoval, že když přijedu do sběrného dvora s nebezpečným odpadem, pracovník mě slušně pozdraví, uvaří mi kávu, sami to z vozíku sundají a já dostanu zaplaceno nebo mě stát nějak ocení, protože jsem pomohl společnosti. Takhle by to mělo fungovat.

Co myslíte že se stane, když tento zavedený standard bude pokračovat?

Pak to dopadá tak, jak vidíme v přírodě. Jdete do lesa a vidíte tam naházené pneumatiky, ledničky, stavební suť z bouraček. Lidem se nechce platit za likvidaci, za odvoz, za drahé kontejnery, a ještě u toho snášet ponižování. A kde mají lidé brát příklad? Možná jste slyšeli o kauze toho politika, který nechal rozházet azbest po lese v Milovicích. Překvapuje mě, že tyhle věci žádná politická elita neřeší. Stále jdeme v módu, že kdo chce něco zlikvidovat správně, musí podstoupit martyrium a ještě si za to zaplatit.

Nekončíme moc vesele, ale přesto děkujeme za Váš pohled na věc.

Ano, veselé to není.

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.