Rozkradení důchodového fondu přiznal i Gottwald a Zápotocký. Přesto lidé dodnes věří pohádkám o jeho existenci po roce 1989

Popírání reality aneb kognitivní disonance v praxi

Když se podíváme do dobových pramenů, nečteme žádné spekulace současných historiků, ale přímo cynická přiznání představitelů tehdejšího režimu. Klement Gottwald se s tím vůbec netajil. Už 10. března 1948 v Národním shromáždění hrdě hlásil, že někdejší vládnoucí vrstva byla „postižena na svém nejcitlivějším místě, na majetku“. A hned následující den na něj navázal Rudolf Slánský. Ten vystoupil jménem poslaneckého klubu KSČ a zcela otevřeně mluvil o „kapitalistech a velkostatkářích, jimž stát znárodnil část jejich majetku“, přičemž toto odebrání vlastnictví rovnou spojil s „podlomením jejich politické moci“. Otevřeně se tehdy mluvilo o tom, že majetky prostě přechází na stát, bez pardonu a často bez náhrady. Skutečná rána pro úspory na stáří ale přišla o pár let později, konkrétně k prvnímu lednu 1952.

Důchodový fond kdysi opravdu existoval

Do té doby v Československu skutečně fungoval oddělený majetek národního pojištění. Byl to klasický fondový systém s reálnými finančními rezervami. Pak ale komunisté zjistili, že ty peníze zkrátka nutně potřebují jinde. Výsledkem byl zákon číslo 102/1951 Sbírky o přebudování národního pojištění, pod kterým jsou podepsáni Klement Gottwald a Antonín Zápotocký. Tento předpis v paragrafu 6 odstavci 4 stanovil: „Příjmy a výdaje důchodového zabezpečení jsou rozpočtovány ve státním rozpočtu.“ Žádné tajnosti. Sám Antonín Zápotocký navíc už v prosinci 1949 v parlamentu prohlásil: „Pojištění a důchody mohou být u nás zajištěny jen zvýšenou produktivitou práce a vzrůstem národního důchodu.“ Tím de facto uznal, že žádné dlouhodobě naspořené peníze nejsou a nebudou a vše se bude platit z toho, co se aktuálně vyrobí.

Stokrát opakovaná lež, která se pro mnohé stala pravdou

Byla to ukázková krádež posvěcená tehdejším právem. Jak uvádí oficiální historický rozbor Federálního shromáždění ze začátku devadesátých let, známý jako tisk 1268, od roku 1952 „ekonomická samostatnost obou těchto odvětví byla v podstatě likvidována“ a majetek Ústřední národní pojišťovny jednoduše převzal stát. Od toho okamžiku se důchody staly jen další položkou v centrální kase. A kdyby to někomu nestačilo, stačí si přečíst stenozáznam z roku 1984. Tehdejší ministr financí ČSSR Leopold Lér při projednávání rozpočtu suše konstatoval, že sociální výdaje jsou „financované ze státního rozpočtu“. Žádný fond neexistoval, komunistický stát sám označoval sociální příspěvek za pouhou formu odvodu do státního rozpočtu.

A zase si v diskusi přečteme o tom, jak se to rozkradlo po roce 1989

Přesto u nás dnes značná část společnosti věří pohádce o rozkradení po roce 1989. Tento mýtus přitom nevznikl hned po revoluci. Objevil se až o mnoho let později, když se začalo vážně debatovat o problémech průběžného systému, demografické křivce a hrozbě budoucích deficitů. Zhruba od přelomu tisíciletí začali lidé hledat snadného viníka.

Vysvětlení tohoto jevu nabízí psychologie. Říká se tomu kognitivní disonance. Pro mnoho lidí je psychicky velmi náročné přijmout fakt, že režim, na který třeba i s určitou nostalgií vzpomínají jako na dobu klidu a sociálních jistot, jejich peníze na stáří de facto zkonfiskoval a utratil za své ideologické projekty a těžký průmysl. Je logicky mnohem snazší a pohodlnější uvěřit tomu, že ty peníze tam celou dobu v bezpečí ležely a sebrali je až bezohlední politici divokých devadesátých let. Lidský mozek si tak chrání svou iluzi před nepříjemnou realitou.

Kdo by se dnes obtěžoval s tím, co je pravda a co ne

Fakta jsou ovšem neúprosná. Když se na počátku devadesátých let připravovala transformace sociálního systému, vládní dokumenty jasně upozorňovaly na to, že nový systém začíná s nulou. V listopadu 1989 tu nebyly žádné tajné účty ani trezory plné peněz. Jak uváděl zmíněný tisk Federálního shromáždění, fondové hospodářství zaniklo už v padesátých letech a státní orgány neměly finanční rezervy, které by mohly posloužit jako kapitálový vklad.

Pátrat po údajném polistopadovém rozkradení důchodového fondu je tak asi stejně smysluplné jako hledat Yettiho na Václavském náměstí. Pokud chceme ukazovat prstem na ty, kteří český důchodový systém připravili o jeho kapitálový polštář, musíme se na časové ose posunout o dobrá čtyři desetiletí hlouběji do minulosti. Zápotocký s Gottwaldem tenkrát neváhali a jednoduše podepsali zákon, kterým úspory generací rozpustili ve státní kase. Všechno ostatní jsou jen dodatečně vymyšlené báchorky pro ty, kterým se nechce číst dobové stenozáznamy a sbírky zákonů.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.