Sekačka vyrobená z pračky a kočárku. Za „socíku“ si lidé uměli poradit

Vysloužilý dětský kočárek

Základním stavebním kamenem tohoto stroje byl podvozek z dětského kočárku. Kutilové nejraději sahali po hlubokých kočárcích legendární značky Liberta. Důvod byl čistě praktický a ryze funkční. Tyto kočárky disponovaly neobyčejně pevnou a bytelnou ocelovou trubkovou konstrukcí, která dokázala bez problémů unést i velmi těžký elektromotor. Navíc měly čtyři velká kola s poctivými gumovými obručemi a vynikajícím odpružením. Díky tomu se s budoucí sekačkou dalo snadno manipulovat i v hrbolatém a neupraveném terénu zahrad. Madlo pro tlačení navíc rovnou zůstalo na svém místě, takže ergonomie stroje byla vyřešena hned v prvním kroku.

Stará Tatramatka uměla posloužit

Srdcem stroje byl elektromotor, protože o malých benzinových motorech si mohli lidé nechat jen zdát. Nejvděčnějším dárcem orgánů se stávaly staré vyřazené pračky. Motory z praček Tatramat nebo Romo měly ideální otáčky a dostatečný výkon na to, aby si bez potíží poradily s běžnou trávou. Navíc byly stavěné na dlouhodobou zátěž. Ti šťastnější, kteří měli známé ve fabrikách, si domů nosili odcizené průmyslové asynchronní motory, které pak na zahradě dokázaly posekat i menší náletové dřeviny.

Kutilství bylo denním chlebem

Třetím klíčovým prvkem bylo žací ústrojí, které si vyžadovalo obrovskou míru improvizace. Nůž se vyráběl z obyčejné ocelové pásoviny, jejíž konce kutil doma nabrousil na stolní brusce. Aby posekaná tráva nelétala obsluze přímo do obličeje, musel se vyrobit ochranný kryt. Na ten se naprosto dokonale hodil starý pozinkovaný prací lavor, případně uříznuté dno z plechového sudu od oleje.

Princip výroby sekačky

Sestavení stroje probíhalo v každé garáži trochu jinak, ale základní princip byl stejný. Z kočárku se odstranila korbička a na holý rám se navařila silná ocelová deska. Do středu pozinkovaného lavoru se vyvrtala díra a lavor se připevnil dnem vzhůru pod připravenou ocelovou desku. Navrch se vertikálně posadil a pevně přišrouboval elektromotor tak, aby jeho hřídel procházela skrz desku i lavor směrem dolů k zemi. Na konec hřídele se masivní maticí připevnil nabroušený ocelový nůž. Nakonec se na madlo kočárku přidělal obyčejný vypínač, natáhl se dlouhý kabel a mohlo se začít sekat.

Vibrace a nesnesitelný hluk

Tato improvizovaná konstrukce s sebou ale nesla rizika a zjevné slabiny. Největším technickým problémem bylo správné vyvážení ocelového nože. Pokud kutil netrefil přesně střed, celá sekačka při vysokých otáčkách brutálně vibrovala, což často vedlo k uvolňování šroubů během samotné jízdy. Dalším rizikem byla absence jakýchkoliv bezpečnostních prvků. Neexistovala žádná brzda nože nebo pojistka, která by stroj po puštění madla okamžitě zastavila. Když rotující ocelový nůž narazil na skrytý kámen, ozvala se ohlušující rána do plechového lavoru a kámen vystřelil ven nebezpečnou rychlostí. Zcela běžným folklórem pak bylo přeseknutí přívodního kabelu, který se neustále pletl pod nohy a pod kola, což ve vlhké trávě znamenalo nebezpečí úrazu elektrickým proudem. I přes všechny tyto neduhy však tyto sekačky spolehlivě odváděly svou práci na mnoha zahradách po celá dlouhá desetiletí.

P.S. Řešíte zahradu nebo vybavení kolem domu? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.