Slib levnějších hypoték premiér stále nesplnil. Jejich zdražení svádí na guvernéra

Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají

Sliby versus realita na trhu s bydlením představují jedno z nejvýraznějších témat současné politické a ekonomické debaty. Před volbami v roce 2025 byla veřejnost ubezpečována o tom, že dostupnost bydlení se stane prioritou a že úrokové sazby hypoték zamíří dolů. Skutečnost v roce 2026 je však odlišná. Úvěry na bydlení naopak v poslední době zaznamenaly znatelný růst, což vyvolává legitimní otázky ohledně odpovědnosti a proveditelnosti politických předvolebních závazků.

Vždycky za to může někdo jiný

V této souvislosti je patrná zřejmá rétorická nekonzistence v argumentaci současného premiéra. V době, kdy působil v opozici vůči předchozí vládě Petra Fialy, dával drahé hypotéky do přímé souvislosti s tehdejší vládní hospodářskou politikou a vysokými rozpočtovými deficity. Tvrdil tehdy, že nadměrné zadlužování státu tlačí vzhůru inflaci i tržní úrokové sazby, což v důsledku zdražuje úvěry pro občany. Paradoxem zůstává, že v té době byly hypotéky levnější než dnes, o deficitu státního rozpočtu ani nemluvě. Po přesunu do vládních pozic se však odpovědnost jako zázrakem zcela otočila. Když se slibované zlevnění nedostavilo, začal premiér svalovat hlavní vinu na Českou národní banku a jejího guvernéra Aleše Michla, kterého začal veřejně vyzývat k radikálnímu snižování sazeb.

Jak to tedy vlastně je?

Pohled na fakta a časovou osu měnové politiky však ukazuje, že centrální banka v tomto období žádné nové restrikce nezavedla. V květnu 2025 byla základní úroková sazba ČNB na úrovni 3,75 procenta a v témže měsíci ji bankovní rada dokonce snížila na 3,50 procenta. Na této hodnotě ji pak držela beze změny zhruba rok. K prvnímu zvýšení za působení Aleše Michla v čele instituce došlo teprve osmnáctého června 2026, a to o mírných 0,25 procentního bodu zpět na 3,75 procenta. Z toho vyplývá, že pokud hypotéky začaly zdražovat, nelze to přisoudit krokům centrální banky, která prováděla stabilní politiku.

Skutečná pravda o tom, kdo může za úrokové sazby hypoték, je složitější a nespočívá pouze v rozhodnutích jedné instituce nebo vlády. Komerční banky totiž nestanovují hypotéky přímo podle aktuální základní sazby ČNB. Rozhodující jsou pro ně dlouhodobé tržní úrokové sazby na finančních trzích, inflační očekávání, celkové riziko a cena peněz, za kterou si banky samy půjčují na delší období. Proto se běžně stává, že hypotéky zdražují i ve chvíli, kdy ČNB své sazby nemění. Vláda sice může hospodářskou politikou ovlivňovat celkové ekonomické prostředí, ale přímou kontrolu nad cenou komerčních úvěrů nemá ani neměla.

Předvolební sliby máte? A mohla bych je vidět?

Zde se nabízí otázka, proč současný kabinet nedoručuje své konkrétní předvolební sliby. Vítězné hnutí v kampani otevřeně používalo heslo Volte levnější hypotéky a v programu deklarovalo, že zajistí levnější bydlení pro mladé, rodiny a klíčové profese. Mezi konkrétní plány patřilo zavedení státní dotace na úroky hypoték pro mladé rodiny pečující o dítě a vybrané profese, kdy by stát (tedy ostatní občané) část úvěrových nákladů hradil za ně. Dále slibovali státem garantované bezúročné půjčky na pořízení či výstavbu bydlení.

Dotacemi k ještě většímu zdražení nemovitostí

Samotné finanční dotace nebo umělé snižování ceny úvěrů však narážejí na zásadní problém, kterým je dlouhodobý nedostatek nemovitostí na trhu. Pokud by stát plošně snížil cenu hypoték nebo poskytl dotace (jak bylo slibováno v předvolební kampani), aniž by se nejprve zvýšil počet dostupných nemovitostí, vedlo by to pouze k prudkému růstu cen samotných nemovitostí. Na trhu by se objevilo velké množství kupujících, kteří by soutěžili o omezený počet bytů, což by vyhnalo jejich ceny ještě více nahoru. Tento efekt se jasně ukázal v Polsku, kde zavedení dotovaných vládních hypoték s nízkým úrokem vyvolalo extrémní zdražení bytů (až 20 %), z čehož ve výsledku profitovali spíše developeři než mladé rodiny.

A co když guvernér na takový tlak přistoupí?

Ještě vážnější důsledky by nastaly, kdyby guvernér České národní banky podlehl politickému tlaku premiéra a začal uměle a předčasně snižovat úrokové sazby. Názornou ilustraci takového postupu nabízí situace v Turecku. Tamní politické vedení dlouhodobě nutilo centrální banku udržovat nízké úrokové sazby navzdory rostoucím cenám a to až tak, že odvolávalo jednoho guvernéra za druhým. Výsledkem byla destabilizace měny a rozjetí šílené inflace, která znehodnotila úspory obyvatel a zvýšila životní náklady v celé zemi.

Co že je to ta inflace?

Inflace v praxi znamená všeobecné zdražování zboží a služeb, tedy situaci, kdy si lidé za stejné množství peněz mohou koupit méně věcí, protože kupní síla měny klesá. S tímto jevem má česká společnost zkušenosti z nedávné minulosti. Projevuje se to například tím, že nákup potravin v supermarketu, který dříve stál 1000 korun, vyjde na 1500, nebo že se zvýší měsíční zálohy na energie, ceny obědů v restauracích a náklady na služby řemeslníků. Udržování přiměřených úrokových sazeb centrální bankou je proto důležitým nástrojem, jak toto znehodnocování peněz tlumit a chránit ekonomickou stabilitu země a tím i samotné občany před drahotou.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.