„Kdyby měli důchodci trochu slušnosti, přenechali by své bydlení mladým a šli do domova,“ říká Nikola (26)

Tohle není fér

Šestadvacetiletá Nikola stojí na prahu životní etapy, kdy by ráda založila rodinu a budovala vlastní domov. Stejně jako mnoho jejích vrstevníků však naráží na tvrdou realitu dnešního realitního trhu. Ceny nemovitostí se vyšplhaly tak vysoko, že i obyčejný menší byt může znamenat hypotéku na desítky let s měsíční splátkou výrazně zatěžující rodinný rozpočet. Zůstat v nájmu na druhou stranu znamená žít v nejistotě a nemít možnost tvořit něco vlastního. Založení rodiny se tak pro mladou generaci stává spíše finanční kalkulací než přirozeným životním krokem. Frustrace z neřešitelné situace přirozeně roste a nutí člověka hledat viníky nebo alespoň důvody, proč je najednou tak těžké dosáhnout na základní životní standard.

Špetka slušnosti

Při každodenním dojíždění nebo procházkách rezidenčními čtvrtěmi si Nikola začala všímat jednoho opakujícího se jevu. Vidí rozlehlé rodinné domy s udržovanými zahradami, ve kterých se svítí jen v jedné nebo dvou místnostech. Děti původních majitelů už dávno vyletěly z hnízda a uvnitř zůstal jeden nebo dva senioři. V kontrastu s tím, jak se mladé rodiny tísní v malých bytech, v ní tento nepoměr vyvolal pocit nespravedlnosti. V návalu zoufalství nad vlastní bytovou situací tak vyslovila myšlenku, která na první poslech zní velmi tvrdě. „Kdyby v sobě měli důchodci trochu slušnosti, přenechali by své domy mladým a šli do domova,“ říká otevřeně. „Tam by koneckonců měli lepší péči a společnost.“ Ačkoliv zní tato tvrzení drsně, její pozorování není úplně vycucané z prstu. Podle Českého statistického úřadu žilo v roce 2021 v Česku 688 tisíc hospodařících domácností jednotlivců ve věku 65 a více let, o třetinu více než při sčítání v roce 2011. ČSÚ zároveň uvádí, že téměř dvě třetiny seniorů žijících samostatně v roce 2011 obývaly alespoň třípokojový byt.

K čemu vám to je?

Základem její úvahy není primárně zášť, ale čistá pragmatičnost a snaha o efektivní využití prostoru. Mladí lidé na prahu třicítky potřebují zakládat rodiny, což vyžaduje dětské pokoje a zázemí. U části seniorů se ale potřeba bydlení s věkem skutečně mění. Dům, který byl kdysi plný dětí, může po jejich odstěhování znamenat zbytečně velkou plochu, náročnější údržbu, vyšší náklady a práci kolem zahrady. To ovšem ještě neznamená, že by jeho majitel měl povinnost přestěhovat se jinam. „Přijde mi zvláštní, že rodina se dvěma dětmi řeší, kam dát postel, zatímco o pár ulic dál má někdo čtyři volné pokoje,“ vysvětluje Nikola svůj úhel pohledu. Z čistě ekonomického hlediska může dávat smysl, aby lidé v různých životních fázích obývali bydlení odpovídající jejich aktuálním potřebám. Jenže nemovitosti nefungují jako sdílená auta nebo veřejný prostor, který se přiděluje podle aktuální potřeby.

Právo na klid

Zde totiž narážíme na druhý a neméně důležitý pohled. Dům pro jeho majitele není jen součtem cihel a čtverečních metrů, ale zhmotněním celoživotní práce. Současní senioři si své bydlení často stavěli vlastníma rukama, roky spláceli půjčky a investovali do něj veškerý volný čas i peníze. Mladá generace nemá automatický nárok na plody jejich úsilí jen proto, že zrovna zakládá rodinu a nemovitosti tak potřebuje víc. Pro staršího člověka navíc dům představuje kotvu, pocit bezpečí a místo plné vzpomínek na vlastní děti. Představa, že by měli toto prostředí opustit jen kvůli optimalizaci bytového fondu, je pochopitelně zraňující.

Čekání na dědictví

Často zaznívá argument, že dnešní mladí se k vlastním domům nakonec dostanou právě prostřednictvím svých rodičů a prarodičů. Zde se ovšem ukrývá hluboký systémový paradox. Nikola na tuto častou námitku reaguje velmi jasně. „To mi přijde absurdní. Nemůžeme po mladých chtít, aby čekali třicet let na bydlení, které možná jednou zdědí.“ Dům, který člověku spadne do klína v šedesáti letech, nevyřeší jeho potřebu založit rodinu ve třiceti. Vzniká tak zvláštní společenská situace, kdy jedna generace potřebuje prostor pro život, ale může se k němu dostat až ve chvíli, kdy předchozí generace odejde. Spoléhat se na dědictví jako na hlavní nástroj řešení bytové krize je proto z dlouhodobého hlediska nefunkční.

Změna perspektivy

Když se na problém Nikola podívá s odstupem, začíná nad svou původní tezí mírně pochybovat. Pokud by se například senior chtěl z velkého domu přestěhovat do menšího bytu, musí takový byt nejprve existovat a musí si ho být schopen finančně dovolit. Jinak po něm můžeme chtít stěhování sebevíc, ale problém tím nevyřešíme. Senioři představují snadný terč, protože jejich domy jsou vidět, ale skutečné kořeny nedostupného bydlení leží jinde. Jde o složité povolování nových staveb, drahé pozemky a nedostatek dostupných bytů. Pokud vzniknou vhodné alternativy, mohou se velké rodinné domy postupně uvolňovat přirozeně. Bez nich ale nemá smysl po jedné generaci chtít, aby řešila bytovou krizi té druhé.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.