Stavební firma je připravila o statisíce a dva roky života. Renata se rozhodla zveřejnit svou zkušenost

Děkuji, že jste si našla čas. Jak jste se vlastně dostali k rozhodnutí stavět dům?

Renata: Víte jak to bývá, člověk si nosí v hlavě sen. Já jsem celý život pracovala v obchodě s oblečením, prodávám tam už skoro třináct let. Manžel je v pneuservisu, dělá rukama od rána do večera, taková ta poctivá práce. Byli jsme na podnájmu v bytě 2+1 a pořád jsme si říkali, že jednou si postavíme něco svého. Ale pořád to bylo „jednou“. Pak se nám narodila dcera a najednou to nebylo „jednou“, ale „měli bychom“. A do toho přišel leták, reklama, sliby. Dům na klíč, zařízené financování, žádné úspory nepotřebujete. Když to slyšíte jako rodina, která nemá stranou několik set tisíc, tak to zasáhne.

Bylo to tedy hlavně o tom pocitu, že je to dostupné?

Renata: Ano. Dostupné, jednoduché, rychlé, tak to prezentovali. Na schůzce nám řekli, že stačí podepsat smlouvu o přípravě, zaplatit se to může úvěrem, projekt zařídí oni, papíry u úřadů taky. Prezentovali to jako balíček „Vše na klíč“. My jsme oba pracující, člověk nemá čas studovat paragrafy. A přiznám se, že když vám někdo řekne, že vy už budete jen vybírat barvu fasády, tak toho pak hodně přehlédnete.

Ale pak přišly první varovné momenty, je to tak?

Renata: Ano. Dodnes si pamatuju ten první papír na 170 tisíc korun. Byla to smlouva o přípravných pracích. V té chvíli jsme neměli šanci dát takové peníze dohromady. Ale poradce říkal: „Nebojte se, udělá se úvěr, tohle je jen formalita, vy to zatím neplatíte z vlastní kapsy.“ A tak jsme podepsali. To bylo poprvé, kdy jsem měla pocit, že nám ujíždí vlak, protože ten podpis mě tlačil v břiše. Ale člověk si řekne: „Tohle je profesionální firma, to není nějaký malý živnostník.“

Jinými slovy bylo to podáno dostatečně přesvědčivě?

Renata: Velmi. Ten pán měl takový uklidňující hlas. Uměl pracovat s tím, co chcete slyšet. Ukazoval nám fotky krásných domů, reference, kde lidé psali, jak jsou spokojení. Ale pak jsem se zpětně dívala, že některé ty reference byly anonymní, nebo kvůli GDPR bez konkrétních adres. V té době mi to nepřišlo zvláštní, dnes už bych byla opatrnější.

Co se dělo po podpisu?

Renata: Ticho. Asi tři týdny nikdo nic. Pak přišel e-mail: „Prosíme o doložení tohoto dokladu, toho papíru, potvrzení, posudku.“ A najednou jsme začali obíhat úřady. Všechno jsme dělali po šichtě. Pak zas přišel e-mail: „Subdodavatel potřebuje prohlídku pozemku.“ Přijeli, pokoukali, řekli: „Zde bude potřeba úprava terénu, bude to stát asi 40 tisíc.“ My jsme to museli odsouhlasit, protože jinak by se projekty neposouvaly.

Kdy jste poprvé nabyla dojmu, že komunikace není úplně v pořádku?

Renata: Když jsem se osmělila a zavolala, kdy se začne stavět. Řekli mi: „Paní, prosím vás, na to máte smlouvu, stavba začne, jakmile připravíte veškeré podklady a schválí se hypotéka.“ A já říkám: „My všechno připravili.“ Odpověď byla: „Musí to ještě podepsat nadřízený, ozveme se.“ A neozvali se. Takhle to trvalo týdny.

Nakonec hypotéka nebyla schválena?

Renata: Ne úplně. Banka chtěla dodat jisté dokumenty od firmy, které se ale pořád posouvaly. Bylo to jako hon na lišku. A pak přišla rána. Firma začala po nás chtít úhradu té přípravné částky, protože prý práce začala. Ale my jsme na pozemku nic neviděli.

To je moment, který popisuje hodně lidí, tedy požadavek na platby před zahájením stavby.

Renata: Přesně tak. My jsme byli v šoku. Když jsem psala, že práce nezačaly, odpověděli: „Začaly administrativně.“ Jak mám jako laik vědět, co je „administrativní práce“, co se počítá jako začátek? My jsme viděli jen to, že se nám pomalu hromadí závazky a vůbec nevíme, za co.

Váš manžel se snažil jednat také?

Renata: Ano, jednou se do toho už pustil on. Je to chlap, co víc dělá rukama než mluví, ale bylo vidět, že už ho to drtí. Jel přímo na pobočku firmy. Tam mu řekli, že projektant s námi není v kontaktu kvůli tomu, že chybí určité dokumenty. Ale my jsme je dávno odevzdali. Takže buď se ztratily, nebo to byla výmluva. Manžel odjel domů úplně rozhozený.

Začali jste věc řešit právně?

Renata: Nejdřív jsme se snažili domluvit. Psali jsme jim dlouhé e-maily, prosili jsme o harmonogram. Chodily odpovědi typu: „Řešíme, ozveme se.“ Mezitím přišla další faktura. Tentokrát „úhrada za přípravné práce další fáze“. Dalších několik tisíc. Pak telefon: „Kdy to uhradíte? Bez úhrady se posuneme dál jen těžko.“ Člověk se cítí jako rukojmí.

Jak to působilo na rodinný život?

Renata: Těžce. Dcera to nechápala, chodila za námi a ptala se: „Kdy bude domeček?“ A já jsem se s manželem hádala kvůli maličkostem. Jednou jsem se vybrečela v jídelně u stolu, protože přišla další výzva k platbě a my už neměli. Já mám výplatu kolem dvaceti tisíc, manžel kolem třiceti — po nájmu a věcech pro dítě jsme byli v mínusu. A pořád jsme platili něco, co neexistovalo.

Kdy jste se rozhodli odstoupit?

Renata: Když nám právník řekl: „Tady už není co čekat, tady jen prodlužují čas.“ Ale odstoupení znamenalo další věci. Firma po nás chtěla úhradu nákladů, které prý vznikly. My jsme ale neviděli ani jeden dokument, kde by to bylo jasně rozepsané. Jen obecné formulace: „Administrativní práce, projektové práce, jednání s úřady.“ To může být cokoliv.

A pak přišly soudní tahanice?

Renata: Ano. Soud, výslechy, advokáti. Firma tvrdila, že jsme byli informováni o rozsahu přípravy a že jsme nespolupracovali. My jsme zase dokazovali, že jsme dodali všechno včas a že se nic nedělo. Bylo to slovo proti slovu, ale soud některé nároky firmy zamítl. Část nám uznal, část ne. Nakonec to dopadlo tak, že jsme sice nemuseli platit celou částku, ale stejně jsme přišli o spoustu peněz, času, nervů.

Jak dlouho celý proces trval?

Renata: Dva roky. Dva roky života. A na konci jsme neměli nic,žádný dům, jen dluhy a šrámy. To je na tom asi nejhorší. Že jsme žili ve stresu, zatímco jiní stavěli nebo už bydlí.

Jak jste zvládala práci během té doby?

Renata: Těžce. V obchodě se musíte pořád usmívat. Když vám zákaznice vypráví, jak si staví domek, a vy víte, že jste přišli o stovky tisíc, tak je to jako rána pěstí. Jednou jsem se rozbrečela v kabince, když jsem tam upravovala šaty. Kolegyňka mě našla, objala mě. Ale navenek člověk musí být profesionální. V práci nesmíte ukázat, že se vám hroutí život.

Jak to celé změnilo vaše vnímání stavebních firem?

Upřímně? Nedůvěřuju už nikomu. A když vidím reklamu „pomůžeme vám s financováním“, „postavíme dům i bez úspor“, to už ve mně vzbuzuje skoro fyzický odpor. Neříkám, že všechny firmy jsou špatné. Ale naučila jsem se, že papír snese všechno a že člověk musí být tvrdší a opatrnější.

Máte nějaké doporučení pro ostatní?

Renata: Ano, několik. Nikdy nepodepisujte nic hned. Pokud vám dávají papíry pod nos a říkají, že je to „jen formalita“, dejte si pozor. Každou smlouvu ukažte právníkovi. I kdyby to stálo pár tisíc. Nás by to bývalo zachránilo. Nenechte se tlačit. Pokud někdo říká „když to nepodepíšete dnes, ztratíte výhodu“, je to červená vlajka. Chtějte jména subdodavatelů a prověřte si je. Písemný harmonogram a ne sliby po telefonu. Tohle všechno už teď vím, naučil mě to život a právníci. Ale už s křížkem po funuse.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

„Spolehlivý ultralehký stan dnes pořídíte za zlomek ceny,“ radí zkušený cestovatel

Co plánujete dál?

Renata: Momentálně jsme zůstali v nájmu. Šetříme. Už bez velkých slov o domečku. Ale jeden den… možná někdy… si něco postavíme. Jen ne takhle. Teď to bude pomalu, poctivě, krok za krokem. A bez pozlátka.

Moc vám děkuji za vaši otevřenost.

Renata: Já děkuju. Snad to někomu pomůže, aby neudělal stejnou chybu. Pokud jeden člověk díky tomu zpozorní, tak to stálo za to.

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.