Málo chudí na dávky, ale málo bohatí na vlastní bydlení. Střední třída táhne systém, který na ni zapomněl

Jeden byt? Rovnou celý panelák

Pro vyšší příjmové skupiny zůstává bydlení především otázkou investice. Byt není cíl, ale nástroj. Zajištění hodnoty, ochrana peněz, příležitost k dalšímu zhodnocení. Ceny nemovitostí rostou, ale pro tuto skupinu je to spíš výhoda než hrozba. Hypotéky nejsou existenční sázkou, ale součástí finanční strategie. Riziko je rozprostřené, rezervy existují. Pokud se něco nepovede, řešení je nepříjemné, nikoli fatální. Tyto lidi vnímá stát pozitivně, jelikož vstupní kapitál je hnacím motorem ekonomiky.

Takhle se přece nedá žít

Na opačném konci stojí lidé, kteří se bez pomoci státu neobejdou. Nízké nebo žádné příjmy, nejisté práce, vysoké náklady na bydlení. Jejich situace je viditelná, pojmenovaná a politicky uchopitelná. Existují dávky, příspěvky, podpůrné programy. Ne vždy fungují ideálně, ale jejich existence dává jasně najevo, že společnost chudobu vnímá jako problém, který je třeba řešit. Chudí jsou součástí veřejné debaty, jsou předmětem statistik, analýz i politických slibů.

Mezi dvěma světy

A mezi těmito dvěma póly stojí střední třída. Lidé, kteří vydělávají dost na to, aby neměli nárok na pomoc, ale málo na to, aby si mohli bez obav pořídit vlastní bydlení. Jsou málo chudí na dávky, ale málo bohatí na hypotéku, která by dávala smysl. Jejich problém není akutní, ale dlouhodobý. Nejde o přežití, ale o nemožnost posunu. O pocit, že ať pracují jakkoli poctivě, cíl se vzdaluje rychleji, než oni mohou běžet.

Co vám tady chybí?

To, co bylo dříve přechodným řešením, se stalo trvalým stavem. Nájemní bydlení už není volba, ale nutnost. A často velmi drahá. Nájemné roste, smlouvy se prodlužují na krátké období a nejistota se stává součástí každodenního života. Střední třída se tak ocitá v paradoxní situaci. Platí vysoké částky za bydlení, které jí nikdy nebude patřit. Přesto je z pohledu systému dostatečně zajištěná, aby se obešla bez pomoci.

Potáhneme to na hřbetě dál

Střední třída je přitom páteří veřejných financí. Má stabilní příjmy, které nelze skrýt ani optimalizovat. Platí daně, odvody, pojištění, poplatky. Financuje sociální systém, infrastrukturu, školství i zdravotnictví. Právě její spolehlivost z ní dělá ideálního plátce. Když je potřeba zvýšit příjmy státu, obrací se pozornost právě sem. Ne proto, že by střední třída měla přebytky, ale proto, že jsou její zdroje předvídatelné a pro stát snadno dostupné.

Vy to přece zvládnete

Navzdory své roli však zůstává střední třída v politické debatě spíše na okraji. Není dostatečně ohrožená, aby vzbuzovala naléhavý soucit. Není dostatečně silná, aby si vynutila pozornost. Je funkční, a to zjevně stačí. Problémy střední třídy se často bagatelizují jako nespokojenost lidí, kteří se mají pořád relativně dobře. Jenže relativně dobře není totéž co perspektivně. A dlouhodobý pocit, že snaha nikam nevede, má své důsledky. Jedním z nejsilnějších motivů frustrace je narušení jednoduchého společenského slibu. Když budeš pracovat, chovat se zodpovědně a přispívat, vybuduješ si stabilní život. Pro stále větší část střední třídy tento slib přestává platit.