„Za nájem bych dal 2/3 výplaty. To radši zůstanu u rodičů,“ obhajuje se David (32)

Jaké bývají reakce okolí, když přijde řeč na tvé bydlení?

Většinou nastane takové to zvláštní ticho. Lidé se začnou dívat trochu skrz prsty. Hned jim naskočí představa, že mi máma každé ráno chystá svačinu a táta platí telefon. Často z těch pohledů cítím, že mě berou za fracka, který se nechce o sebe postarat. U starších lidí občas zaslechnu narážky, že v mém věku už oni měli postavený dům a vychovávali dvě děti. Když se dnes potkám se spolužáky ze střední, polovina z nich už řeší školky pro děti. Já naopak řeším, jestli si koupím auto, nebo si peníze dál budu spořit na účtu.

Jak vlastně vypadá tvá finanční situace?

Pracuju jako referent nákupu v jedné strojírenské firmě a měsíčně mi na účet přijde kolem pětatřiceti tisíc korun čistého. Nejsou to úplně špatné peníze, ale ve větším městě nic extra. V práci trávím běžných osm i devět hodin denně, občas si beru víkendové přesčasy, když je potřeba dodělat uzávěrky. Nežiju si nad poměry, nekupuju si drahé značkové oblečení a nejezdím třikrát ročně na dovolenou k moři. Snažím se chovat racionálně a šetřit.

Zkoušel sis spočítat, co by pro tebe znamenalo osamostatnění?

Sleduju reality pravidelně a mám v tom celkem přehled. Slušný jednopokojový byt nebo menší dvougarsonka se dnes se všemi poplatky, energiemi a internetem pohybuje okolo dvaadvaceti tisíc korun. Když si to člověk hodí na papír, tak jen za střechu nad hlavou bych odevzdal téměř dvě třetiny svého měsíčního příjmu. Zbylo by mi zhruba třináct tisíc na jídlo, drogerii, dojíždění do práce a nečekané výdaje, jako je oprava auta nebo návštěva zubaře. K tomu si přičtěte kauci ve výši dvou nájmů a provizi realitce hned na začátku. Žil bych od výplaty k výplatě, bez možnosti odložit si větší část peněz stranou pro případ nouze. To pro mě není nezávislost, to je spíše jistá forma finančního vězení.

Jak tohle uspořádání vnímají tvoji rodiče?

Máme doma kvůli tomu dva různé tábory. Máma mě spíše brání. Sama chodí denně nakupovat a vidí, kolik běžné potraviny stojí. Chápe, že situace je složitá a drží nade mnou ochrannou ruku. Říká, že dokud se chci vzdělávat a odkládat si peníze, nemá smysl, abych živil cizího majitele bytu. Táta je ze staré školy. Teď, když už mi bylo dvaatřicet, ten tlak z jeho strany trochu sílí. U nedělního oběda utrousí poznámku, kdy už se konečně rozhoupu a vyletím z hnízda. Vidím na něm, že by byl mnohem klidnější, kdybych měl podepsanou vlastní nájemní smlouvu a žil sám. Když si stěžuju na to, kolik momentálně bydlení stojí, řekne, že se jen vymlouvám.

Řešili jste spolu někdy tyhle generační rozdíly víc do hloubky?

Nedávno jsme se o tom zrovna chytli. Táta mi začal vyprávět, jak v roce devadesát sedm kupovali náš současný byt. Stál tehdy necelých tři sta tisíc korun. Sice vydělával podstatně méně než já teď, ale ten poměr ceny nemovitosti k platům byl úplně jinde. Stačilo jim pár let šetrně žít, půjčit si po rodině a vzít si tehdy bezúročnou půjčku pro mladé rodiny. Dnes má ten náš stejný byt tržní hodnotu přes pět milionů korun. Kdybych chtěl dosáhnout na hypotéku, musím mít v hotovosti alespoň milion a měsíční splátka by spolkla většinu mojí výplaty. Když mu ukážu tahle konkrétní čísla, tak ztichne. Ale za týden se situace opakuje a přijde s tím, že chlap má přece bydlet ve svém.

Jaké to je, sdílet domácnost v tomto věku a hledat si třeba partnerku?

Má to své stinné stránky a tohle je jedna z těch vůbec největších. Přivést si do bytu rodičů slečnu je ve dvaatřiceti letech docela oříšek. Když na rande narovinu řeknu, že bydlím s rodiči, spoustě žen hned blikne červená kontrolka. Myslí si, že jsem mamánek, o kterého se musí někdo starat. Navíc člověk musí neustále brát ohledy na to, že v noci někdo spí ve vedlejším pokoji, potkáváte se na chodbě a dělíte se o jednu kuchyň a koupelnu. Soukromí je zkrátka dost omezené. Někdy mě popadne depka, že stojím na místě. Pak ale potkám kamaráda, který se nastěhoval s partnerkou do podnájmu, po dvou letech se rozešli a on se musel narychlo přestěhovat do spolubydlení k cizím studentům, protože sám by ten byt neutáhl. V tu chvíli mě přejde chuť riskovat to málo, co teď mám.

Jak máte doma nastavená pravidla fungování a co děláš s ušetřenými penězi?

Pravidla jsou základ, bez kterého by to nešlo. Posílám rodičům každý měsíc sedm tisíc na energie a společné nákupy. K tomu kupuju běžné věci cestou z práce a doma pomáhám co to jde. Nechci být doma za parazita a rodiče to vědí. Díky tomu, že nemusím platit komerční nájem, ušetřím každý měsíc kolem patnácti tisíc. Tyhle peníze neprošustruju za hlouposti. Část jde na spořicí účet a část pravidelně investuju. Mým cílem je nasbírat dostatečný základ na nějaký menší pozemek kousek za městem, kde bych si výhledově mohl postavit alespoň modulární domek. Věřím, že s naspořeným základem to bude reálnější, než platit dvacet let cizí nájem a na konci nemít v ruce nic.

Bereš si kritiku lidí osobně?

Občas, ale už jsem se proti tomu obrnil. Chtěl bych jen, aby se lidé zkusili podívat na reálná čísla, než začnou někoho soudit. Nejsme všichni líní. Většina mých vrstevníků tvrdě dře, ale současný systém nás staví před drsnou volbu. Buď dát velkou část výplaty za bydlení v cizím bytě, nebo obětovat kousek vlastního pohodlí výměnou za vyhlídky do budoucna. Já si vybral tu druhou cestu a věřím, že je to pro mě v tuto chvíli to nejlepší řešení.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.