„Viděl jsem koberec 3x3 metry za 7 milionů.“ Znalec prozradil, jak poznat hodnotný kousek

Doba, kdy podání ruky znamenalo víc, než smlouva

Už nějakou dobu se věnuješ kobercům, a to zejména těm vyšší cenové kategorie, tedy orientálním kobercům a drahým dovozovým unikátům. Jak ses k tomuto řemeslu vůbec dostal?

Dostal jsem se k tomu přes rodiče. V roce 1991, zhruba po revoluci, otec s mým starším bratrem uvažovali, v čem začít podnikat. Nejdříve je napadla prádelna, ale z toho sešlo. Pak tátu napadlo, že tady vlastně dlouho nebyly perské koberce. Za komunistů se tu vůbec neprodávaly, takže padesát let tu chyběly drahé a luxusní koberce. Nikdo to tu nedělal, a tak se rozhodli to rozjet. V letech 1991 nebo 1992 jsme otevřeli první prodejnu.

Těsně po revoluci neměl s podnikáním skoro nikdo zkušenosti. Jak tvůj táta zjišťoval, co má dělat, kde hledal dodavatele a jak se orientoval v kvalitě?

Mně bylo v té době nějakých deset, jedenáct let, takže si ty úplně první myšlenkové pochody nepamatuji. Ale táta byl vždycky akční. V roce 1968 emigroval do Ameriky. Byl dva roky v USA, dva roky v Kanadě, a pak se vrátil. Viděl tam spoustu věcí, jak fungují obchody a celkově ten systém. Byl to takový dobrodruh, takže se po revoluci rozhodl, že prostě musí jet natvrdo do těch zemí, přímo do Íránu a do Indie. Našel si tam kontakty, oslovil obchodníky a řekl jim, že je z Čech a chce prodávat jejich zboží.

Jak na něj reagovali? Přeci jen, přijel z nové Evropy, kterou moc neznali.

Super bylo to, že mu ti lidé opravdu důvěřovali. Ověření v té době bylo složité, internet neexistoval. Oni věděli, že dodávají koberce třeba do Vídně nebo do Německa, tak si z logiky věci řekli, že když se teď otevřelo Česko, půjdou do toho. Táta hned na začátku dostal od několika obchodníků koberce a zaplatil jim jen nějakou zálohou. Bylo to od nich docela riskantní. Ale když viděli, že se koberce prodávají a my jim poctivě platíme, rozjelo se to.

Takže mu dodavatelé z Východu v podstatě suplovali banku a pomohli mu do začátku?

Přesně tak. Byli to renomovaní obchodníci, pro které nebyl problém přijít o pár koberců. Nesložili by se z toho. Získal si je asi i tím, že přijel otec s čerstvě osmnáctiletým synem, mým bratrem, s tím, že chtějí budovat rodinný podnik. Oni také fungují trochu jinak. Nemají třeba náš pojem o čase nebo vzdálenosti. U nás je "kousek" dvacet kilometrů, oni ukážou rukou, řeknou, že to je kousíček, a myslí tím 400 kilometrů. Díky téhle jiné mentalitě byli možná benevolentnější.

Dá se tedy říci, že tvůj táta byl první, kdo po pádu komunismu přivezl orientální koberce do Česka?

Jednoznačně. Prodejnu jsme otevřeli v roce 1991, a až do roku 1998, než jsme otevírali naši druhou pobočku v Praze, tu nebyla žádná jiná kamenná prodejna, která by se na perské koberce specializovala.

Koberce do Vily Tugendhat i hudebních zkušeben

Za ty roky jste jistě dodávali koberce na zajímavá místa nebo známým osobnostem. Můžeš nějaká zmínit?

Jména zákazníků z pochopitelných důvodů neříkáme, i když mezi nimi byla řada slavných jmen, sportovců a zpěváků. Z těch míst to byl například Pražský hrad, Ministerstvo zahraničí, nebo česká ambasáda ve Vídni a v Paříži. Zajímavý příběh se váže k vile Tugendhat.

Povídej.

Dodávali jsme tam koberec přesně podle dobových fotografií. Hledali jsme co nejpodobnější vzor a motiv, protože ten původní se v minulosti ztratil. Když jsme ho tam dodali, jezdili jsme se tam pár let dívat. Po nějaké době proběhla ve vile rekonstrukce. Když jsme se tam po ní vrátili, koberec byl pryč. Ptali jsme se, kde je, ale nikdo nic nevěděl. Ztratil se úplně stejně jako ten první. Takové prokletí.

Využívají se takto drahé koberce výhradně na podlahu, nebo je to spíše investiční zboží?

Ty přístupy se mění. Dříve lidé hodně řešili investiční hledisko nebo určitý status. Měli jsme zákazníka, který si koupil luxusní typ Mahy Tabriz jen proto, aby když k němu přijdou obchodní partneři, kteří ho mají také, ukázal, že je s nimi na stejné úrovni. Dnes už převládá spíše estetika a design. Koberce ale nemusí být jen na zemi. Dodávali jsme koberce pánovi, který měl velkou místnost s několika soupravami bicích a dalšími nástroji. Koupil si klasické medailonové koberce a pověsil je na stěny čistě z akustického hlediska.

Jak poznat kvalitu a skrytou hodnotu koberce, který máme na půdě

Dá se předejít tomu, aby člověka dodavatelé nenapálili?

Triků je spousta. My jsme například po čase úplně přestali obchodovat s Tureckem. Jejich vyjednávání o ceně vždycky začínalo na nesmyslných částkách. Táta s bráchou jim říkali: „Podívejte, my už dávno víme, jakou má ten koberec reálnou hodnotu, tak proč to zkoušíte?“ Oni se jen zasmáli, že to je jejich způsob obchodu a nezmění to. Navíc zbytečně nadceňovali své zboží a tvrdili, že je nejvzácnější na světě. To ale není pravda. To nejlepší pochází z Íránu. Kopie se pak dělají třeba v Indii, ale ti nedosahují takových kvalit, nemají k dispozici tak dobrou vlnu a my už to bezpečně poznáme.

A dá se v krátkosti popsat, jak i laik pozná, že má doma ručně vázaný koberec?

Základem jsou třásně. U ručně vázaného koberce musí třásně vycházet přímo z osnovy, z těch základních vláken, na která se váže samotný vlas. Nikdy nesmí být na koberec jen našité. Druhým spolehlivým znakem je zadní, rubová strana koberce. Strojový koberec má linky vzoru úplně bezchybné, přesné jak když střelí. U ručně vázaného najdete drobné nerovnosti. Když porovnáte levý a pravý okraj vzoru, může se lišit třeba o půl centimetru. Dnes už mi stačí podívat se na koberec a do pěti vteřin vím, jestli je to strojovka, nebo ruční práce.

Je ručně vázaný koberec automaticky kvalitnější?

Zcela jistě, i když i mezi nimi jsou rozdíly podle hustoty vázání. Obecně ale platí, že ručně vázané koberce jsou extrémně pevné. Lidé si často myslí, že když je koberec jemný a hebký, musí se na něj opatrně. Opak je pravdou. Čím jemnější a hustší uzlíky, tím je koberec pevnější. Třeba perský koberec typu Bidjar se označuje jako "železný koberec" (iron carpet). Má dvojitou osnovu a je tak pevný, že ho neprošlapete v botách ani za padesát let. Naopak strojový koberec ztrácí svou hodnotu okamžitě po nákupu.

Unikáty za miliony ukryté na českých půdách

Jaký nejdražší koberec jsi v životě viděl?

Byl to perský Isfahan o rozměru 3x3 metry a jeho reálná hodnota činila 7 milionů korun.

Za koberec o rozměrech devět metrů čtverečních si někdo může pořídit rodinný dům. V čem spočívá taková hodnota?

Tento konkrétní kus vázal jeden z nejuznávanějších mistrů v Íránu. Trvalo mu to asi čtyři roky. Hustota vázání byla 1,5 milionu uzlů na metr čtvereční, a co bylo největší specifikum. ani jeden vlas na tom koberci nebyl barevně úplně stejný. Každý uzlík znamenal jinou barvu, takže ten mistr musel při práci barvy neustále měnit. Takové dílo nemohou vázat děti, jak se někdy traduje u levných jednoduchých koberců. Tohle dělají skuteční mistři svého oboru, dá se říct, že mistři světa ve vázání.

Vyráběl ho na objednávku?

Ne, v Íránu se na objednávku neváže. Mají v sobě obrovskou hrdost. Několikrát jsme zkoušeli přinést fotografii, jestli by nám udělali konkrétní vzor, ale nikdy jsme neuspěli. To je rozdíl oproti Indii nebo Pákistánu, kde vám udělají jakoukoliv kopii.

Existují i koberce, které už na podlahu opravdu nepatří?

Máme aktuálně v Praze na prodejně kobereček o rozměru pouhých 30x50 centimetrů, jehož cena je 200 000 korun. Je z čistého hedvábí a vázal se pod mikroskopem. Kdybychom jeho cenu přepočítali na metry čtvereční, byl by ještě dražší než ten sedmimilionový Isfahan. To už je čistě investiční záležitost, unikát do prosklené vitríny.

Co dělat, když člověk objeví starý koberec na půdě

Pokud někdo najde u babičky na půdě starý koberec a neví, co s ním, jak by měl postupovat?

Ideální je obrátit se na nás. Táta už sice není aktivní, ale bratr je dnes v Čechách na koberce jeden z největších odborníků. Já se zase specializuji na čištění a renovace. Často mi lidé volají, že mají něco po mamince, chtějí to vyčistit nebo opravit třásně, ale neví, jestli to má vůbec smysl a nejde jen o starou strojovou "veteš". Stačí nám poslat fotky. Včera jsem to přesně takto řešil s jednou paní. Podle fotek jsme hned viděli, že to smysl má. Byl to ručně vázaný koberec, který si svou hodnotu drží.

Stává se, že lidem renovaci rozmlouváš?

Ano. Někdy lidem na rovinu řeknu: "Podívejte, je to strojový koberec, nemá žádnou hodnotu." Někteří poděkují a nechají to být. Zrovna nedávno mi ale jiní lidé řekli, že je jim jedno, že koberec nemá finanční hodnotu, protože má pro ně vysokou hodnotu jako památka na rodinu. A tak jsme ho samozřejmě vyčistili a dali do pořádku.

To je skvělé. Díky moc za rozhovor a přeji ať se daří.

Také děkuji.

P.S. Vybavujete interiér ve Vašem domě či bytě? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.