Mohou mít elektromobil lidé, kteří bydlí na sídlišti? Po 4 měsících máme neúprosný verdikt

Čtyři měsíce natvrdo

Jeden říká to, druhý říká ono. Kde je pravda? Rozhodli jsme se to zjistit na vlastní pěst a to tak, že jsme pořídili na 4 měsíce elektrický vůz, abychom zkusili, jaké to je, jezdit s nim bez možnosti domácího nabíjení. Značku uvádět nebudeme, abychom nedělali nikomu reklamu, důležitým parametrem, jež musí zaznít je, že dojezd vozu je přibližně 350 km po dálnici. Ve městě pak o něco více. Jedná se o ojetý vůz, který lze v tomto stáří a kondici pořídit v bazaru za cenu něco přes 400 tisíc korun. 

Když nabíječka nenabíjí, aneb porodní bolesti

Prvním šokem je celková změna způsobu, jakým se s vozem zachází. Konec pump, začátek nabíječek. V domění, že nejlepší nabíječky budou právě na pumpách (protože kde také jinde, když tam jsou přece profesionálové) zkoušíme první nabíjení na nejmenované síti čerpacích stanic, kde se nachází taktéž nabíječka stejné značky. Nic. Nejede ani přes web, ani přes aplikaci. Po deseti minutách zkoušení oslovujeme obsluhu čerpací stanice s dotazem a dozvídáme se, že to skutečně občas nejede. Na dotaz jak často, dostáváme odpověď že asi v polovině případů. Padá na nás pochmurná nálada a začínáme se zajímat.

Jedna aplikace vedle druhé

V mobilu si instalujeme asi 4 aplikace pro jednotlivé sítě nabíjecích stanic. S jednou z těchto sítí i na dálku uzavíráme smlouvu a dostáváme tak lepší tarif. V tuhle chvíli se začíná vyjasňovat, stanic je v okolí spousta a ceny dobíjení se nyní již pohybují mezi 8 a 12 korunami a to v našem případě i při rychlonabíjení. Následující pokusy o dobití již probíhají bez problému, na pumpu nabíjet už nikdy nepojedeme, hledáme stanice v mapě jednotlivých provozovatelů nebo ve vlastní síti nabíječek, kterou má po Česku rozeset výrobce vozu. Jezdíme dálkové cesty napříč Českem a jednu testovací jízdu do Berlína. Zdržení minimální, doba strávená na rychlonabíječkách odpovídá době, kterou jsme dříve trávili odpočinkem na čerpací stanici. Mění se jen to, že místo benzínek se člověk ocitá na jiných místech, což je dost nezvyklé a pro milovníky párku v rohlíku s belgickou omáčkou je to trochu ochuzující zkušenost. Inu, nic není dokonalé.

Kabel z osmého patra a nabíjíme na sídlišti

Přichází vrchol nabíjecích radostí a starostí aneb nabíjíme na sídlišti. Kdo ještě nečetl či neslyšel úvahu o tom, že pro nabíjení na sídlišti si budeme muset spouštět elektrické kabely z oken, ten asi nikdy nebyl na internetu. Jak je to ve skutečnosti? Realita je trochu někde jinde. Podstata situace vězí v tom, že nabíjení vozu, se kterým se dojíždí každý den do práce je potřeba provádět pouze v určitých intervalech. Vzhledem k tomu, že má náš vůz dojezd kolem 400 km po městě a cesta do práce a zpět je 20 km (což je náš případ), pak takových cest lze absolvovat přibližně 20. To znamená, že při každodenním dojíždění za prací budeme nabíjet pouze jednou za 20 dnů, počítáme-li stejné využití vozu i o víkendu. Tím se začínají úvahy o kabelech čouhajících z oken trochu proměňovat směrem k otázce, jak to děláme se spalovacím motorem? Ano, zajedeme jednou za čas na benzínku, strávíme tam 10 minut a pak třeba další měsíc jezdíme. S elektromobilem v tomto případě, hledáme-li přesný odraz provozování jako u spalovacího vozu, pojedeme za měsíc na tu „benzínku“ dvakrát nebo třikrát a strávíme tam pokaždé půlhodinu. Jenže, ono to je vlastně ještě trochu jinak.

Nebo taky vůbec

Zatímco spalovací vůz tankujeme pouze a jenom na benzínce, příležitost pro dobíjení elektromobilu nemáme pouze stejným způsobem, tedy cílenou návštěvou dobíjecí stanice. A nebo sídlištním nabíjením pomocí pomalé stanice na parkovišti u paneláku (což už je mimochodem nad rámec možností, které má „spalovák“, neboť hadice s naftou na parkovištích běžně nebývají). Vtip tkví v tom, že za těch 20 dnů téměř s jistotou zastavíme někde, kde se nachází možnost dobití (nabíječka u prodejny, u restaurace, na návštěvě, na obchodní schůzce a nebo prostě jen jakákoli 220 V zásuvka, ke které přistavíme vůz). Ve všech těchto situacích může být vůz dobíjen a o tolik méně pak potřebuje jezdit v pravidelných intervalech na onu centrální stanici dobití, tak, jak jezdí spalovací vozy. Výsledek našeho testu dospěl do překvapivého konce.

Třikrát na sídlišti

Na sídlišti jsme za 4 měsíce nabíjeli třikrát. Z toho pokaždé na pomalé nabíječce, která doplnila vůz do plna za několik hodin v průběhu nočního nabíjení. Naše potřeba dobíječky na sídlišti, kde bydlíme, tedy nastala pouze jednou za měsíc a půl. Onen neustále omílaný argument o nutnosti instalovat nabíječky na každé parkovací místo na sídlišti, je proto zcela mimo realitu. Co z toho tedy plyne? Pokud někdo využívá vůz k ježdění do práce, k víkendovému ježdění napříč Českem a k občasnému výletu někam do Chorvatska, může využívat elektromobil bez ohledu na to, jestli vlastní nebo nevlastní rodinný dům. Ve výsledku dosáhne v tuto chvíli velmi podobného komfortu jako se „spalovákem“. Tento komfort se navíc s časem a počtem dobíjecích stanic (zejména těch chytře umístěných) bude zvyšovat, zatímco komfort spalovacího vozu už se nezmění.

P.S. Líbil se vám článek? Využijte možnost bezplatného přístupu k dalším kvalitním článkům, které pro vás připravujeme. Jednoduše klikněte zde a následně potvrďte tlačítkem Přidat.