„Chlazení kanadskou studnou se v praxi neosvědčilo,“ varuje odborník na vzduchotechniku

Dnes se budeme bavit o systému, který mnozí znají pod pojmem „kanadská studna“ nebo zemní vzduchový výměník. Na internetu se o tom často píše jako o geniálním řešení. Jak to, že se s tím u dnešních novostaveb nesetkáváme?

Na papíře to zní opravdu skvěle. Fyzikálně ten princip funguje. Zakopete trubku nějakých 25 až 35 metrů do nezámrzné hloubky, nasáváte přes ni vzduch a využíváte stálou teplotu zeminy. Když jsme s větráním před 25 lety začínali, tak už se to tu objevovalo. Ale postupem času a po letech praxe jsme zjistili, že to má obrovská úskalí.

V čem je ten hlavní problém? Trubka zakopaná v zemi se přece nemůže jen tak pokazit.

Tím největším kamenem úrazu je hygiena a voda. Představte si, že v tom potrubí se sráží vlhkost. Je tam prostě poměrně hodně vody. Aby vám to nezačalo hnít a plesnivět, musíte to potrubí perfektně vyspádovat a ten kondenzát někde bezpečně odvést. Pokud máte podsklepený dům, dá se to stáhnout dolů do sifonu. Většina dnešních domů ale sklepy nemá.

Jak se to tedy řešilo u domů bez sklepů?

Musíte mít sběrné šachty a vodu odčerpávat čerpadlem. A to je to kritické místo. Jak udržet v potrubí, kudy si taháte vzduch k dýchání, stoprocentní čistotu, když je tam neustále vlhko? Navíc k tomu přičtěte lidový faktor. Dřív se dodávala systémová řešení, kde ty trubky byly robustní a měly kvalitní těsnění. Jenže spousta lidí chtěla ušetřit, tak si do země zakopali obyčejné oranžové odpadní trubky.

Předpokládám, že odpadní trubka není na nasávání čistého vzduchu úplně ideální...

Není. Zemina kolem domu si časem sedne, nebo tam někdo dělá výkopové práce. Oni tu trubku nemusí nutně rozbít, ale stačí, když s ní pohnou. Spoje se rozpojí, do trubky se vám dostane spodní voda, bláto, a najednou máte potrubí plné kontaminované vody. Když jsme to po letech u některých instalací viděli, tak jsme si řekli, že tudy už cesta nevede.

Co vsakovací šachty, kde se kondenzát nečerpá, ale nechá se na konci potrubí prostě vsáknout do země. To by přece eliminovalo problém se stojatou vodou, ne?

To sice ano, ale tady v České republice narážíme na další zásadní problém, o kterém se u „kanadské studny“ často mlčí, a tím je radon. Čechy jsou z velké části vysoce radonová oblast. Zářným příkladem je třeba Benešovsko nebo Příbramsko. Vy v tom potrubí vytváříte podtlak, protože ventilátor saje vzduch do domu. Pokud tam máte otevřenou vsakovací šachtu, tak si vlastně do baráku taháte radon přímo z podloží.

To je celkem pádný argument. Takže proto to potichu vymizelo z trhu?

Přesně tak. Ty užitné vlastnosti na začátku jsou dobré, pomůže to vyrovnat extrémní teploty, ale ta realizace, složitá údržba a hygienická rizika jsou prostě pochybná. Lidé dnes hledají bezúdržbová a zdravotně nezávadná řešení. Proto se od přímého nasávání vzduchu zemí upustilo a nahradilo se to bezpečnějšími technologiemi, kde je v zemi uzavřený okruh s kapalinou. Ale cíl zůstal stejný, to jest využít zemi jako zdroj chladu nebo předehřevu.

Díky za rozhovor.

Rádo se stalo.