„Za nájem jsme měly platit vlastním tělem,“ říká Klára. Krize bydlení nutí lidi k zoufalým činům

Kláro, kdy jste začala shánět bydlení?

Zhruba před třemi měsíci. Museli jsme se odstěhovat z bytu, kde jsme bydleli se spolužáky. Mám před sebou ještě dva roky školy, takže jsem věděla, že bez stálého bydlení se neobejdu.

Co studujete?

Studuji medicínu v Praze. Je to časově velmi náročné, takže při škole zvládám jen občasnou brigádu v kavárně. Pokryje mi to základní výdaje a část nájmu, ale víc už z toho udělat nejde.

Pomáhají vám rodiče?

Ano, ale jen částečně. Nemohou si dovolit mě plně živit, takže musím každý měsíc hodně počítat.

Jaká byla vaše finanční situace?

Neměla jsem dluhy, ale ani žádnou rezervu. Každý měsíc jsem přesně věděla, kolik si mohu dovolit dát za bydlení. A ten strop byl hodně nízko.

Kolik to bylo?

Do deseti tisíc měsíčně. Dřív se s tím dalo bydlet relativně v klidu, ale jak nájmy pořád rostou, je to čím dál těžší. Navíc mám hodně učení, takže potřebuji vlastní pokoj, abych měla klid. To se na ceně samozřejmě také projeví.

Proč jste nešla na koleje, které jsou levnější?

Zkoušela jsem to. Podávala jsem žádost, ale místo jsem nedostala. Byla jsem na čekací listině a nemohla jsem si dovolit čekat, jestli se něco uvolní.

Jak hledání bydlení vypadalo v praxi?

Bylo to vyčerpávající. Desítky zpráv, odpovědi typu „už je obsazeno“, nebo vůbec žádná reakce. Když už se někdo ozval, chtěl kauci ve výši dvou nájmů a nájem přes třináct tisíc korun.

Byla jste se tehdy na nějaké byty nebo pokoje osobně podívat?

Ano, byla jsem na několika prohlídkách. Většina bytů byla mimo moje možnosti už na první pohled. I pokoje, které byly v inzerátu kolem osmi tisíc, nakonec vyšly mnohem dráž. Nebyly započítané poplatky, kauce, nebo zkrátka vyhrál ten, kdo dal vyšší nabídku, a na to jsem neměla. To ale nebylo to nejhorší.

A co bylo?

Často jsem se setkávala s narážkami. Poznámkami, které se netýkaly bydlení, ale mě osobně. Jestli mám přítele, jestli budu doma sama, jestli mi nevadí sdílet byt „s mužem“. Většinou to bylo podané tak, aby se to dalo shodit ze stolu jako vtip. Mně to ale vtipné nepřišlo. Nebylo to u každého, ale opakovalo se to poměrně často. V inzerátech se navíc objevovaly i požadavky na vzhled a věk nájemnic.

Byl nějaký moment, kdy nezůstalo jen u narážek?

Ano. Jeden konkrétní případ.

Co se stalo?

Odpověděla jsem na inzerát na pokoj v bytě na okraji Prahy. Cena byla uvedena jako „dohodou“. S majitelem jsme si chvíli psali a pak navrhl osobní prohlídku bytu.

Jaký byl?

Obyčejný muž, kolem padesátky. Na první pohled působil úplně normálně, sympaticky.

Jak ta schůzka probíhala?

Nejdřív zcela normálně. Ukázal mi celý byt, měl tři pokoje. Dva už byly pronajaté jiným studentkám, třetí měl být můj. Byt vypadal slušně a byl v dobré lokalitě. Neměla jsem to daleko ani do práce, ani do školy. Všechno bylo korektní. Pak ale majitel začal mluvit o tom, že peníze nejsou hlavní problém.

Co tím myslel?

Řekl, že by ocenil „vzájemnou blízkost“ a že bydlení nemusí být jen finanční transakce. Pokud bych měla jen část peněz, zbytek bych mu prý mohla zaplatit jinak. Přitom si mě celou dobu prohlížel.

Jak jste na to reagovala?

Zůstala jsem v naprostém šoku. Když viděl můj výraz, začal se smát. Tentokrát už svou nabídku řekl zcela explicitně. Řekla jsem mu, že toto bydlení nejspíš nebude pro mě.

Co on na to?

Řekl mi, ať nedělám cavyky, že ostatní dvě nájemnice se nejdřív také zdráhaly, ale nakonec souhlasily. Člověk si takovou situaci nedokáže představit, dokud se v ní neocitne. Byla jsem s ním v bytě úplně sama. Ale víte, co na tom bylo to nejhorší?

Poslouchám.

To, že jsem o tom na zlomek vteřiny opravdu uvažovala. Jen na pár setin sekundy, ale přece. Vyřešilo by mi to spoustu problémů. Nemusela bych se stresovat s placením nájmu ani trávit tolik času na brigádě. Nakonec ale převládl zdravý rozum. Rychle jsem se obula a vyběhla z bytu. Muž za mnou ještě volal, že až si to rozmyslím, mám se ozvat.

Viděla jste ho ještě někdy?

Ne, ale dlouho jsem na to myslela. Nejdřív jsem ty ostatní dvě nájemnice nedokázala pochopit. Pak mi ale došlo, že neznám jejich situaci, mohla být ještě mnohem zoufalejší než ta moje. Sama jsem přece na okamžik zvažovala totéž. Situace s bydlením je dnes tak špatná, že lidi tlačí do situací, na které by předtím ani nepomysleli.

Proč jste se rozhodla o tom mluvit?

Protože si myslím, že je důležité o tom mluvit nahlas. Ne proto, abych někoho soudila, ale aby ostatní věděli, že se to děje a dávali si pozor.

Děkuji za sdílení vaší zkušenosti.

Také děkuji.