Lidé z měst se vrhli na levné pozemky na vesnicích. Starousedlíci z toho ale radost nemají

Na samotě u lesa

Neděje se to proto, že by milovali vesnický život, ale proto, že za cenu jednoho bytu na pražském Žižkově pořídili dům s pozemkem a výhledem na kravín. Jenže, a tady začíná ta tragikomedie, město si s sebou přivezli v kufru. A spolu s ním i všechna svá pravidla, přesvědčení a nároky. Když dorazí první „městský člověk“, vesnice to ještě snese. Je to takové exotické zpestření. Paní s jógamatkou, co běhá po louce a volá na psa v angličtině. Pán v outdoorové bundě, co zkouší vysvětlit starostovi, že místo rozbahněné cesty by se hodil chodník „pro bezpečí dětí“. Ale když jich dorazí deset, dvacet, padesát, začne se něco dít. Měšťáci totiž nejsou zvyklí na ticho, tmu a zápach. A už vůbec ne na to, že soused v neděli ve čtyři odpoledne řeže dřevo motorovkou. Takže začnou psát petice.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

„Spolehlivý ultralehký stan dnes pořídíte za zlomek ceny,“ radí zkušený cestovatel

Žádáme, aby naše práva nebyla omezována

Pane starosto, proč tu nikdo neřeší hluk ze sekaček? Kdy už konečně někdo zakáže ten hrozný zápach hnoje? My jsme sem přišli za klidem! Jenže klid se nedá importovat. A venkov není ekorezort s wellness programem. Klid na venkově není absence hluku, ale jiný druh hluku. Místo tramvaje kokrhá kohout. Místo sousedky, co se hádá s manželem, vám pod oknem bečí ovce. Místo aut za oknem slyšíte traktor. Kdo tohle nechápe, měl zůstat ve městě. Pro městského člověka je vesnice romantická. Do chvíle, než zjistí, že slepice nejsou jen roztomilé zvířátko z Pinterestu, ale že občas smrdí a kálí na chodník. A že tráva roste i bez svolení. A že když zaprší, bláto je prostě bláto, nikoli „přírodní wellness“. Tihle noví obyvatelé si na vesnici přinášejí estetiku městského života. Všechno musí být čisté, uhlazené, ekologické a podle normy. Vesnická anarchie, kdy si každý dělá, co chce, je pro ně noční můra. Takže vzniká zvláštní fenomén. Městský člověk se snaží vesnici „vylepšit“.

Tohle by se mělo zregulovat

Ta stodola kazí výhled. Kdyby tady bylo víc kontejnerů na tříděný odpad. Je to, jako když si někdo pořídí psa, ale vadí mu, že štěká. A tak vzniká tiché napětí. Na jedné straně původní obyvatelé, kteří tam žijí po generace, znají každého v hospodě a nemají potřebu nosit reflexní vestu, když jdou večer po silnici. Na druhé straně městští novousedlíci, kteří si myslí, že venkov je něco jako Praha s menší hustotou zalidnění. A mezi nimi je vesnice, která se mění v laboratoř sociálního napětí. Jedni by chtěli zachovat tradici, druzí by ji chtěli modernizovat. Jedni mluví o přirozeném způsobu života, druzí o udržitelnosti. Jedni mají hnojiště, druzí kompostér.

Smysl pro řád proti smyslu pro chaos

Původní vesnický člověk má vztah k věcem, který měšťák nikdy nepochopí. Na dvoře se válí polorozpadlý traktor? V pořádku, třeba se z něj něco použije. Stodola se bortí? Není čas to řešit, dokud stojí. Všechno má svůj čas, všechno má svůj důvod. Městský člověk naopak žije v permanentním boji s entropií. Když něco vypadá staré, musí se to opravit. Když je něco neestetické, musí se to schovat. Když je něco jiné, musí se to sjednotit. Město je o řádu. Venkov je o přežití. A právě v tomhle střetu vzniká kulturní výbuch. Protože městský řád má tendenci zabíjet vesnický chaos. A chaos je to, co dává venkovu duši.

Když přijedou elity vysvětlit, jak se věci mají

Zvláštní je, že noví obyvatelé vesnic si často ani neuvědomují, jak povýšeně působí. Nepřijeli s úmyslem se přizpůsobit, ale spíš „pozvednout“ okolí. Mluví o tom, jak by se dalo vylepšit veřejné prostranství, zmodernizovat infrastrukturu nebo zkultivovat místní zvyky. Jako by přišli do rozvojové země. Jenže venkov není zaostalý. Má jen jiné priority. Zatímco městský člověk žije v informačním přetlaku a existenciální úzkosti, vesničan řeší, jestli mu zítra zaprší, nebo ne. A to je, paradoxně, mnohem větší filozofie života než všechny mindfulness aplikace dohromady.

Nová generace vesnických měšťáků

Po pár letech se ale začíná dít něco zajímavého. Ti, co z města utekli, se proměňují. Zpočátku se děsí, že jim myši lezou do komory. Po roce už o tom vyprávějí jako o dobrodružství. Po dvou letech už znají jména sousedů a vědí, že když chcípne čerpadlo, nikdo vám nepomůže rychleji než ten „divnej chlap od lesa“. A po pěti letech už si i oni začnou dělat zásoby dřeva a kroutí hlavou nad těmi novými, co sem přijeli z města. Tak vzniká nová sociální vrstva. Lidé, kteří se naučili používat řetězovou pilu, ale stále třídí odpad podle manuálu. Kteří si koupili traktor, ale pořád posílají děti do Montessori školky. Hybridní bytosti, které pijí kombuchu a přitom mají slepice. A možná právě oni budou jednou mostem mezi dvěma světy. Nebo taky ne. Možná z nich vznikne nová kasta, která bude vesnici měnit k nepoznání.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.