Hasiči museli svému veliteli skládat na zahradě dřevo. Prý šlo o výcvik zásahu

U Hasičského záchranného sboru v slouží přes deset let. To, co však zažil během nedávného „výcviku“, pro něj bylo poslední kapkou. V otevřeném rozhovoru popisuje, jak vypadá realita dnešního hasiče, když odejdou lidé uctívající hrdiny v zásahových oblecích.  Z elitních záchranářů se podle něj stávají hodinoví manželé, kteří místo hašení požárů řeší malichernosti, na které si lidé i vedení zvykli volat hasiče jen proto, že je to pohodlné a „zadarmo“.

Nedávno jste se vrátil z akce, která byla oficiálně vedená jako odborný výcvik. Můžete popsat, jak to celé začalo?

Začalo to vlastně úplně standardně. Do plánu směn se dostal výcvik s konkrétním odborným názvem, šlo o technickou pomoc v náročném terénu. Už když jsem to viděl, říkal jsem veliteli, že tam vlastně jet nemusím. Tenhle typ školení už jsem absolvoval několikrát, mám na to papíry a upřímně, v mém věku a s mými zkušenostmi mi to přišlo jako zbytečné vytrhávání ze sborové rutiny a údržby techniky, které jsme měli nad hlavu. Jenže mi bylo řečeno, že to jinak nejde. Účast je povinná pro všechny určené lidi, bez diskuse.

Kde míváte výcviky takového typu?

Klasicky ve výcvikovém středisku, jenže tentokrát vedla trasa úplně jinam, než kam se obvykle na cvičení jezdí. Skončili jsme u rodinného domu v jedné menší obci. Nebyl to žádný trenažér, byla to soukromá zahrada. A brzy nám došlo, čí ta zahrada je. Patřila našemu nejvyššímu veliteli.

Co se dělo po příjezdu?

Vysvětlování moc nebylo. Prostě se řeklo: „Chlapi, je potřeba tady trochu poklidit to dřevo, ať se to neváli na dešti, a rovnou si u toho vyzkoušíme manipulaci s břemeny a logistiku v omezeném prostoru.“ Oficiálně se to snažili naroubovat na ten název výcviku, ale všichni jsme viděli, co se děje. Na dvoře byla obrovská hromada naštípaného dřeva, metry a metry bukovek a smrku. Naším úkolem bylo to dřevo z jedné strany zahrady odnosit a úhledně vyskládat pod takovou provizorní stříšku.

Jak dlouho jste tam byli?

Strávili jsme tam skoro celou směnu. Tahali jsme polena, rovnali je, potili se v pracovních uniformách na cizím dvoře. Celá četa. Zatímco jsme tam dělali tuhle „brigádu“, technika za miliony stála před plotem a my jsme si říkali, co by se stalo, kdyby přišel poplach. Samozřejmě jsme byli na příjmu, ale ta absurdita té situace vás prostě bije do očí. Místo abychom pilovali postupy při vyprošťování nebo práci s hydraulikou, dělali jsme veliteli „holky pro všechno“.

Jaká byla atmosféra mezi vámi? Ozval se někdo?

Víte, u hasičů vládne dost přísná hierarchie. Je to skoro jako v armádě. Když se ozvete, máte problém. Velitelé vám můžou osolit směny, můžou vás posílat na ty nejhorší práce, nebo vám prostě znepříjemnit život tak, že radši odejdete. Takže se nic neřeklo, ale cítili jsme se ponížení. Člověk jde k hasičům, protože chce pomáhat lidem, chce zachraňovat životy a majetek. Studujete na to, trénujete, udržujete se v kondici. A pak skončíte jako levná pracovní síla, která skládá polínka, aby si šéf nemusel platit brigádníky nebo si neuhnal kýlu.

Máte pocit, že jde o ojedinělý incident, nebo je to běžná praxe?

Tohle s tím dřevem byl extrém, ale zajetá práce hasičů se začíná vytrácet. My tomu mezi sebou říkáme, že jsme „hodinoví manželé s majákem“. To zneužívání má dvě roviny. Jedna je tahle interní, kdy si někteří nadřízení pletou podřízené se služebnictvem. A druhá rovina je ta veřejná. Lidé si zvykli volat hasiče na naprosté banality.

Co konkrétně máte na mysli?

Dřív se hasiči volali, když hořelo, když byla povodeň nebo vážná nehoda. Dneska? Lidé nás volají, protože jim nejde zavřít okno ve výšce, protože jim spadl prstýnek do kanálu, nebo chtějí napustit bazén, protože se jim nechce platit za cisternu od vodáren. A co je nejhorší, my často musíme jet. Protože když se to nahlásí jako technická pomoc nebo ohrožení, operační nás tam pošle.

Vnímáte to tedy jako ztrátu prestiže vašeho povolání?

Rozhodně. Když přijedete k paní, která chce, abyste jí přestěhovali skříň, protože jí to přijde jako dobrý nápad, a ona ví, že když řekne správná slovíčka do telefonu, tak tam ti kluci v uniformách přijedou, je to k pláči. Pak se stává, že jsme unavení z těhle nesmyslů, technika se opotřebovává na zbytečných výjezdech a když pak přijde opravdový průšvih, kde jde o vteřiny, ta morálka už není tam, kde by měla být.

Vraťme se k tomu výcviku na zahradě. Řešili jste to nějak?

Neřešili, jen jsme si klasicky zanadávali, že ten stát, potažmo kraj, do nás sype peníze, platí nám výplaty, dává nám drahou výstroj, a my pak jdeme dělat tohle. Je to plivnutí do tváře všem poctivým hasičům. Velitel se na nás celou dobu díval z terasy, občas prohodil nějaký vtip, jak nám to jde od ruky. V tu chvíli si připadáte hrozně. Určitě ne jako záchranář.

Proč jste se o tom rozhodl promluvit veřejně?

Protože chci, aby se o tom vědělo. Mám rodinu, hypotéku a tu práci přes to všechno miluju. Miluju ten pocit, když opravdu někomu pomůžete, když vytáhnete člověka z auta a on přežije. To je ten důvod, proč to dělám.

Co by se podle vás mělo změnit, aby se hasiči vrátili ke své původní roli?

Musí se nastavit jasná pravidla pro to, co je a co není výjezd. A musí existovat kontrola nad tím, co se skutečně děje během takzvaných výcviků. Nemůže to být tak, že si velitel napíše odborné školení a pak si tam nechá vykopat bazén nebo naskládat dřevo. Musí se vrátit úcta k té profesi, a to jak ze strany veřejnosti, tak hlavně ze strany vedení. My nejsme levná pracovní síla. Jsme tu pro krizové situace. Pokud si někdo chce nechat naštípat dříví, má si otevřít inzeráty a zavolat si firmu.

Děkuji za rozhovor.

Já děkuji.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.