Pavel Nechanický: Američané obdivovali rychlost a preciznost

Ahoj Pavle, na začátek bych chtěl moc pogratulovat k tak skvělému úspěchu. Jaké jsou ve zkratce tvoje pocity z celé této akce i z umístění.

Příjemný den čtenářům a za celý tým studentů ČVUT velice děkuji za gratulace i za možnost si o projektu popovídat. Ve zkratce jsou mé pocity jen a jen skvělé. Před samotným začátkem bychom nevěřili, že se budeme prát o nějaké umístění a tři dny před koncem jsme těžko doufali, že se z jedenáctého místa prokoušeme až na třetí.

Za těchto okolností je ono celkové třetí místo obrovským úspěchem. Navíc nás velmi hřeje, že v královských disciplínách Architektura a Technika jsme dosáhli na první a druhé místo. Troufnu-li si hovořit za celý tým, tak v každém převládají příjemné pocity ze skvěle odvedené práce na projektu i z celého průběhu soutěže.

Můžeš se našim čtenářům trochu představit? Co studuješ, jak ses k Air House dostal a co byly hlavní motory toho, proč ses do tohoto projektu pustil?

V současnosti studuji doktorské studium na Katedře ocelových a dřevěných konstrukcí na Fakultě stavební ČVUT. Jsem také členem vědeckovýzkumného týmu v RP4 Materiály a konstrukce na nově vznikajícím Univerzitním centru energeticky efektivních budov (UCEEB). Své zaměření směřuji především na dřevěné konstrukce a budovy, ale také na využití přírodních materiálů ve stavitelství.

K projektu jsem se, jak už to často bývá, dostal náhodou. Jednoho dne přišel email, že by tým tehdy ještě především architektů potřeboval nějaké konzultace v oblasti dřevěných konstrukcí a výhledově také statický návrh konstrukce. Postupem času se ovšem aktivity a potřeby týmu začaly nabalovat, až jsem nakonec utrpěl funkci hlavního inženýra projektu a rozsah činnosti byl záhy poměrně obsáhlý.

Hlavním důvodem, proč jsem se do takové akce pustil, byla vidina toho, že se člověk naučí mnoha novým věcem a bude mít možnost porovnat síly s týmy z takových univerzit jako je Stanford nebo CalTech. Pro mě osobně byla velmi lákavá představa, že si vlastníma rukama postavíme to, co jsme si naprojektovali a vyzkoušíme si tak nejen pozici projektantů a designerů, ale že se vžijeme i do role všech řemeslníků, kteří pak při realizaci na stavbě na projektanty nadávají, co že si to zase vymysleli (věřte, že jsme si sami sobě pořádně zanadávali).

Photocredit: Pavel Nechanický

V čem je tato soutěž Solar decathlon unikátní?

Tato soutěž je unikátní svojí komplexností. Soutěží se v deseti odlišných disciplínách. Většina soutěží končí odevzdáním nějakého projektu v papírové podobě doplněného o teoretické výpočty nebo studie. V Solar Decathlonu to odevzdáním papírové verze projektu teprve začíná. Je třeba dokázat, že je dům možné zrealizovat a sehnat si na něj prostředky. Až když je dům postaven, tak se prokazuje, že je navržená technologie plně funkční a že se v domě dá plnohodnotně žít. Nedílnou součástí projektu je i prezentování veřejnosti a to nejen odborné, ale i laické.

Nešlo jen o to vytvořit výrobní model domu. Jednotlivé části vyrábělo více firem, tak jsi musel do modelu zapracovat také možnosti těchto firem. Jak ses s tím vypořádal?

Předně jsem se musel vypořádat s programem na tvorbu výrobní dokumentace (celý domek byl modelován v CADWorku). Na začátku jsem totiž uměl stěží program zapnout a postupem času jsem se až děsil, jestli se vůbec zvládnu. Naštěstí jsem měl k ruce CADWork tým, který mě neuvěřitelně rychle zaučil a v tvorbě dokumentace podpořil. Rád bych proto jmenovitě poděkoval Michalu Šopíkovi a Petru Raškovi, že se o zaškolení a tvorbu dokumentace nemalou měrou zasloužili.

Ale zpět k dotazu. Na výrobě dřevěné konstrukce se podílely hlavně dvě firmy – Vesper Frames a Dřevostavby Biskup, kde každá pracovala s jiným typem konstrukce (sendvičové panely, masivní dřevěné prvky, lepené lamelové nosníky). Bylo proto snazší v modelu vyčlenit jednotlivé části pro každou firmu a v celkovém modelu hlídat návaznosti. Je pravdou, že u číslování elementů jsem se ztratil hned u třetí změny a tak jsem pro obě firmy pracoval s modelem obsahujícím jiné číslování prvků. Nejvíc zmatku pak do modelu vnesly ocelové konstrukce. Naštěstí se jedná o dřevostavbu a nepřesnosti a odchylky pak vyřešila sada tesařského vybavení a neúnavné ruce studentů.

Photocredit: Pavel Nechanický

Co pro tebe bylo na celé konstrukci nejtvrdším oříškem?

Z hlediska konstrukce bylo nejtvrdším oříškem založení objektu. Pro potřeby soutěže jsme potřebovaly domek s rozebíratelným založením, které dokáže přenést zatížení nejen od pro nás běžných zatížení, ale také od zemětřesení a to na svažitém pozemku. Nepřesné informace od pořadatelů ohledně možnosti založení a únosnosti doporučených kotevních prvků v místních podmínkách situaci ještě více komplikovaly.

Dalším větším problémem pak byly rampy zajišťující bezbariérový přístup do domu. Ukázalo se, že i týmy, které přivezly domy v několika plně prefabrikovaných součástech, strávily konstruováním ramp většinu zbylého času a ne vždy s uspokojujícím výsledkem.

Co bys příště udělal jinak?

Terasu. Ukázalo se, že prefabrikovat terasové dílce nemá velkého významu. Zvlášť když pak putují přes půl světa, kde je naprosto odlišné klima. Trochu nám taky uniklo, že domek podruhé nesložíme na milimetr stejně jako v Praze.

Photocredit: Pavel Nechanický

Na kterou část Air House jsi naopak nejvíc hrdý?

Já sám za sebe na náš technologický box. Je to základní konstrukční jednotka z masivních dřevěných panelů, ve které jsou umístěny veškeré technologie. Jedná se o box o rozměrech 2,1 x 3,6 x 9,0 m a váží 8,2 tuny. Jsem především rád za to, že během manipulace na nikoho nespadl. To jak a jestli jej zvládneme zvednout a odvézt mě děsilo nejednu noc. Pyšný jsem i na tým studentů, kteří jej celý složili sami s pomocí jednoho tesaře.

Kde se vůbec domek vyráběl?

Zázemí pro montáž a přípravu domu jsme našli ve firmě Dřevostavby Biskup. Touto cestou děkuji Jardovi Jiruškovi, že nám toto zázemí poskytl a všem jeho zaměstnancům za ochotu a pomoc s některými činnostmi. Zde jsme montovali právě náš technologický box a potom stěnové boxy z masivních dřevěných panelů. Taky jsme zde připravili materiál pro montáž stínících prvků.

Ve firmě Vesper Frames nám vyrobili fasádní, střešní a sendvičové panely a také obstarali opracování nosníků z lepeného lamelového dřeva. Velký dík tedy směřuje i tam, protože i kvůli časovým prodlevám museli zaměstnanci pracovat na tři směny. Ocelové prefabrikáty se vyráběly ve firmě Augur. Poděkování taky směřuje do VOŠ a SPŠ Volyně, jejíž studenti v rámci odborné praxe pomohli se sestavením stínících roštů.

Vše ostatní se vytvářelo přímo na stavbě za běhu a případně s pomocí odborníků a řemeslníků.

Photocredit: Pavel Nechanický

Celou konstrukci jste sestavili cvičně v Praze, jak tato zkouška dopadla?

Dům jsme skládali v průběhu června a července přímo před Fakultou architektury. Lepšího počasí jsme si nemohli přát. Nejdříve jsme dokonale promokli a pak už nás čekal měsíc 40° veder na betonovém plácku. Domek jsme postupně skládali z prefabrikovaných elementů a postupně jsme jej dokončovali a opravovali chyby a nepřesnosti, které se na cestě od papíru ke staveništi ztratily. Nezřídka jsme museli domýšlet i řešení některých detailů přímo na stavbě. Dá se říct, že zkouška dopadla velmi dobře. Jediné, čeho jsme mohli litovat je to, že se nestihly otestovat technologie. Do USA jsme tak vezli takovou hezkou černou skříňku a doufali jsme, že se povede ji zprovoznit.

Photocredit: Pavel Nechanický

Měli jste konstrukci na ostrou stavbu připravenou tak, že jste se v pohodě do soutěžního časového limitu vešli nebo jste pracovali dnem i nocí a padali vyčerpáním?

Od začátku jsme věděli, že máme jasně daný časový rámec, do kterého se musíme vejít. Protože máme domek rozložený do mnoha elementů, jejichž velikost ovlivňuje velikost kontejneru, museli jsme využít maximálního času daného organizátory. Stavěli jsme ve dvou směnách od 7 hodin ráno do 2 hodin v noci následujícího dne, tedy 19 hodin denně. Vyčerpáním jsme skoro padali, protože práce v horkých slunečních dnech, ani v chladných větrných nocích za tmy nebyla ničím příjemným.

Dům se nakonec povedlo postavit v časovém limitu. Velmi příjemné bylo, když dohlížející američtí organizátoři chodili obdivovat rychlost a preciznost výstavby z tak „malých“ prvků, protože v USA není takový způsob výstavby zvykem.

Z tvého vyprávění vypadá celý projekt Air Housu jako pořádná kopa práce. Měl jsi někdy chuť se na to celé vykašlat?

Nesčetněkrát! Ale navážno asi tak třikrát. Nakonec ale vždy zvítězila odpovědnost vůči týmu, škole a ve finální fázi i vůči sponzorům.

Photocredit: Pavel Nechanický

Co bereš z celé akce jako svůj největší přínos?

Já osobně jsem velmi rád, že jsem potkal díky soutěži mnoho zajímavých a milých lidí z branže. Také to, že jsem se naučil mnoho nových věcí, které by bez takového projektu bylo těžké se naučit, nebo by to trvalo dlouhou dobu. No a samozřejmě taky to, že jsem si mohl zkusit roli řemeslníka a podílet se fyzicky na výstavbě tohoto domu.

Prozradíš na závěr našim čtenářům, jako jsou tvé plány do budoucna?

Sám jsem zvědavý, co přesně budu v nejbližších měsících provádět, ale určitě bych rád pokračoval v oboru dřevostaveb. Také mě čeká dokončení disertační práce. Zkuste se mě zeptat tak za půl roku, kde jsem a co dělám.

Chtěl bys něco dodat na závěr?

Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, kteří nás nesmírně podpořili při našem úsilí a kteří našli v projektu něco víc než jen investici nebo byznys plán. Bez této pomoci bychom nemohli reprezentovat naší univerzitu ani Českou republiku. Podpořila nás především univerzita, celá řada firem a řemeslníků a spousta jednotlivců, bez jejichž podpory by také tým nefungoval a stavba nevznikla.

Protože bych nerad na někoho zapomněl, tak bych odkázal na webové stránky projektu www.airhouse.cz, kde je kompletní soupis všech podporovatelů. A jak už jsem nedávno veřejně řekl, zpětně děkuji i těm, kteří nás nepodpořili, protože i to nám pomohlo najít cestu k finální podobě domu. Na závěr bych chtěl osobně poděkovat své ženě, že mě po dobu působení v projektu nesmírně podporovala. Bez této podpory bych u projektu těžko vydržel.