Svět seniorů a mladých se liší snad ve všem. Ale v přístupu ke stavbě domu je to cítit asi nejvíc

Dřevěná bouda ti spadne na hlavu

Staří říkají, že „cihla je cihla“. Že dům má vážit tuny, vonět vápnem a bolet v zádech. Že kdo si dům nepostavil sám, nemůže se v něm cítit doma. Ti mladší se jen usmějí, zapnou notebook, objednají projekt a čekají, až se jim u základové desky objeví parta lidí s logem stavební firmy. Za tři měsíce bydlí. Starší kroutí hlavou, že takové tempo přece nemůže být poctivé. Mladší kroutí hlavou, že trávit pět let na stavbě není poctivé, ale absurdní. Ten konflikt není jen o materiálu. Je o pocitu, že svět už nefunguje podle stejných pravidel. Starší generace si zvykla, že hodnota věcí se měří potem. Mladší žije v ekonomice, kde se měří časem a účinností. Tam, kde dřív platilo „postav si dům, zasaď strom, zploď syna“, dnes platí „deleguj, optimalizuj, recykluj“. Dům není osud, ale projekt. Než se cihla vypálí, mladý investor už bydlí, má fotku na Instagramu a recenzi firmy na Googlu.

Rozhovor jak na Babylonské věži

Když se člověk podívá na typický stavební dialog, připomíná to debatu dvou mimozemšťanů. Starší říká: „Já jsem si to celé dělal sám. V půlce jsem měl žloutenku, ale zvládl jsem to.“ Mladší odpovídá: „Já jsem si to celé nechal udělat. V půlce jsem byl na Bali, ale zvládli jsme to.“ Oba jsou upřímně přesvědčeni, že ten druhý něco podstatného nechápe. A mají pravdu. Jen každý jinak. Starší generace chápe dům jako těleso, které musí být těžké. Beton, cihla, pot a půl života. Čím víc váhy, tím víc jistoty. Mladší chápe dům jako systém. Energeticky efektivní, ekologicky udržitelný, s izolací ve stěnách a QR kódem na faktuře. Cihlový dům je záležitost krevní skupiny. Dřevostavba je lifestyle produkt. Oba přístupy jsou legitimní. Dokud se nesetkají v jedné rodině.

My už něco zažili, my máme pravdu

Scéna z reálného života: syn s partnerkou oznamují rodičům, že staví dřevostavbu. Otec zrudne, matka se křižuje. „Dřevostavbu? To jako z prken? A co až to chytne?“ Syn vysvětluje o pasivních standardech, difuzně otevřených konstrukcích a uhlíkové stopě. Otec nechápe jediné slovo, ale má jasno. Je to blbost. O týden později jede s kamarádem pro cement, aby „jim aspoň udělal pořádnou základovou desku“. Mezigenerační konflikt v přímém přenosu. Na jedné straně moudrost, která kdysi zachraňovala, dnes brzdí. Na druhé straně inovace, která by mohla fungovat, kdyby se tolik nemusela obhajovat.

Moudrost stáří nebo senilita?

Starší tvrdí, že dřevostavby nemůžou vydržet. Mladší ukazují, že v Rakousku stojí dřevěné domy stovky let. Starší kontrují, že „tam to není jako u nás“. Mladší dodávají, že přesně to je ten problém. A zatímco se obě strany hádají, dřevo stoupá v ceně, cihly mizí ze skladů a stavební firmy nestíhají obsloužit ani polovinu zájemců. Ironie je v tom, že obě generace chtějí totéž. Jistotu, domov, klid. Jen používají jiný slovník. Starší mluví o pevnosti, mladší o udržitelnosti. Jedni se bojí požáru, druzí uhlíkové stopy. A přitom by si mohli v půli cesty podat ruku. Dřevostavba může mít betonový základ, cihlový dům může mít rekuperaci a zelenou střechu. Jenže to by se muselo přestat soutěžit o to, kdo má pravdu.

Vlastníma rukama to má největší hodnotu

Stavba svépomocí byla kdysi důkazem schopnosti. Dnes je to spíš životní styl nebo nutnost pro ty, kteří si firmu nemůžou dovolit. Starší si pamatují doby, kdy se všechno shánělo přes známosti a cement se vozil z okresu nebo kradl na stavbě. Mladší žijí ve světě, kde se kliknutím objedná dům na klíč. Pro jedny ztráta hodnot, pro druhé normální vývoj. Když se podíváme na ruce obou generací, starší mají mozoly a jizvy. Mladší mají ztvrdlé články z psaní na klávesnici. Obojí je svým způsobem práce. Jen jedna voní maltou a druhá kávou. Zajímavé je, že tenhle konflikt se netýká jen stavebnictví. Je to model celé společnosti. Starší chtějí jistotu, fyzickou práci a řád. Mladší chtějí flexibilitu, technologie a čas. Jedni mají zkušenost, druzí adaptabilitu. Kdyby spolu nemluvili jen na rodinných obědech, ale i na staveništi, možná by zjistili, že se doplňují. Místo toho se starší cítí zbyteční a mladší nepochopení. V základech českých domů se tak usazuje tichá frustrace. Ne z cihel ani dřeva, ale z neschopnosti domluvy.

V moderní zemi plné tradic

Je to paradox. Ve státě, který miluje tradici, se každý bojí změny. A ve státě, který se tváří moderně, se pořád rozhoduje podle dojmu. Dřevostavby jsou prý „módní vlna“, cihly „jistota“. Přitom obojí má své chyby i přednosti. Ale mýty jsou v Česku odolnější než betonová deska. Když někdo řekne „prefabrikace“, zní to jako nadávka. Když řekne „svépomoc“, zní to jako hrdinství. Skutečnost je, že dnešní domy nestaví ani hrdinové, ani lenoši – staví je systém, který se mění rychleji, než stačíme přizpůsobit slovník. A tak zůstává otázka: co po nás zůstane? Možná méně mozolů, ale víc pasivních domů. Méně cementu, ale víc dat. Méně příběhů o dřině, víc o efektivitě. Možná se ztrácí romantika lopaty, ale přibývá logiky. A jestli to někoho trápí, měl by si připomenout, že i ti, co kdysi přísahali na cihlu, byli kdysi pro své rodiče podezřele moderní. Nakonec nejde o cihlu ani o dřevo. Jde o pocit, že svět se mění, a my s ním buď držíme krok, nebo na něj nadáváme. Starší generace měla ruce, které stavěly. Mladší má ruce, které hledají řešení. Jedni i druzí chtějí totéž: dům, ve kterém bude klid. A pokud si k němu navzájem přestanou betonovat předsudky, možná se ta propast mezi nimi konečně začne zasypávat.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.