Topilo se za socialismu jinak než dnes? Mnozí na staré časy vzpomínají s nostalgií

Bez tepla jsme jen savci, co třesou ocasem v jeskyni a kreslí bizarní jeleny na zeď. A tak není divu, že dělení na dřív a teď lze v naší zemi vést podle toho, jak se topilo. Ne podle politických epoch, ne podle módních vln ani podle toho, jestli zrovna frčí quinoa nebo špekáčky. Fundamentální dělicí osa vede skrz kotelny, uhláky, plynoměry, aplikace, chytré termostaty a obálky s ročním vyúčtováním, u kterých i největší alfa samec pootevře, polkne nasucho, a raději to zase zavře, protože se psychicky necítí na to, aby přijal pravdu světa.

Pochváleno budiž teplo

Za socialismu byla kotelna domácí chrám. Byl to prostor, kam ženy vstupovaly jen výjimečně a se zvláštní úctou, podobně jako do dílny, kde ležel svěrák, olej a tajemství mužského světa. Muž tam sestupoval jako kněz do krypt – pouze on rozuměl ohni, teplotě vody, dýmu, směsi popela a potu. Měl na sobě tepláky, které nikdy neviděly pračku, a triko, které kdysi bývalo bílé, než se stalo uniformou uhlového šamana. V kotli hořelo uhlí, někdy hnědé, někdy černé, někdy cosi, co uhlí jen předstíralo a v reálu to byla vlhká geologická hmota s výhřevností mokré houby. Uhlí mělo být přivezeno, uhlí mělo být přebráno, uhlí mělo být pokorně uloženo v temné komoře, jako zásoba víry na zimu. Nebylo-li uhlí, nebylo teplo. Nebylo-li teplo, nebyl život. Nikdo to neříkal nahlas, protože tehdy se slova šetřila, ale všichni to věděli.

Aspoň nějaké jistoty byly

Člověk v té době neměl mnoho jistot. Neměl jistotu banánů, neměl jistotu benzínu, neměl jistotu budoucnosti, která nepovede přes Mogadišo ideologie. Ale měl jistotu, že když má uhlí, přežije. I kdyby padla impéria, i kdyby třetí světová začala, kdo měl sklep plný briket, měl moc. Kdo neměl, měl známého v dole nebo aspoň v Jednotě, a kdo neměl ani to, měl opravdu smůlu a musel věřit v magii improvizace. Přikládat bylo činem. Fyzickým, mužným, primitivním, ale pravdivým. Zvuk lopaty, sykot ohně, hukot čerpadla. To byla hudba jistoty. A pak přišla dnešní doba, kdy teplo netvoří svaly, ale software. Kotle se zmenšily na bílé krabice, které připomínají čističky vzduchu nebo chytré ledničky, které ti řeknou, že došel kokosový jogurt. Stačilo lusknutí, kliknutí, jemné otočení kolečkem na termostatu. A světlo ze zdroje tepla se rozprostřelo do radiátorů s něžností, která by socialistického kotelního patriota dohnala k hysterickému výbuchu smíchu nebo pláče. Moderní teplo nesmrdí, nečoudí, nebublá.

Homo computerus

Dnes člověk netráví zimu s lopatou. Tráví ji studiem faktur a sledováním grafů spotřeby. Dřív se bál, že nepřijede uhlí. Dnes se bojí, že spadne aplikace. Dřív řešil, jestli soused viděl, kolik briket si nechal složit. Dnes řeší, jestli tepelná čerpadla nejsou tajná zbraň Bruselu proti českým chalupářům a jestli německá energetická politika není jen další forma okupace, tentokrát přes ceny plynu a uhlíkové povolenky. Ano, máte pravdu, nikdo nám neřekl, že moderní teplo přijde s novým druhem úzkosti. Ne se špínou, ale s excelovou tabulkou. Ne s černými nehty, ale s pocitem digitální méněcennosti, když se vám programování ekvitermní křivky stane osobní ostudou. Dnešní topič už není svalovec. Je to neurotik. Včera přikládal uhlí, dnes přikládá nervy.

Rodinný krb ukrytý tam někde hluboko

A přesto je moderní člověk posedlý návratem k ohni. Krb, kamna, plamen. Symbol, že technologie nás může obejít, ale oheň ne. Že někdy je lepší kousek dřeva než čip. Že lidský život se neodehrává v aplikaci. Proto se dnešní lidé přes den tváří jako evangelisté tepelných čerpadel, ale večer objímají polena jako kdysi pionýr vlajku. Protože i když je dnešek pohodlnější, někde v hloubi duše víme, že pohodlí je podezřelé. A v podezření žijeme my, Slované, od narození. Co je tedy lepší? Kotelna socialismu nebo termostat kapitalismu? Litinový dračí kotel, nebo tiché superčisté čerpadlo, které mluví řečí tlaků a datových balíků? Pravda je nekomfortní. Máme se lépe. Jenže říci to nahlas je skoro jako přiznat, že člověk zestárl, zjemněl a už by nezvládl přinést lopatu uhlí v mrazu po kolena. Moderní doba je tišší, teplejší, čistší a méně smrdí. A přitom v každém z nás zůstává touha po dýmu, po potu, po špíně, která dávala životu hrany. Teplo dnes přichází lehce a bez boje. Člověk, který nikdy nezkusil mrznout u neochotného kotle, může mít pocit, že mu uniká starosvětská pravda. Jenže pravda byla tehdy jednoznačná. Kdo zaspal přikládání, zmrzl. Dnes můžeš zaspávat, můžeš být líný, můžeš mít i drobnou depresi a stejně bude v obýváku dvacet jedna stupňů. A to je civilizace. Luxusem není přebytek. Luxusem je, že život není přímý boj o základní tepelnou entropii.

P.S. Zajímáte se o moderní způsoby vytápění a výrobu energie svépomocí? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.