„Bydlení mladých je dnes nesrovnatelně lepší, než za nás,“ vzpomíná seniorka

Děkuji, že jste si na nás udělala čas. Můžete se našim čtenářům na úvod trochu blíže představit?

Jsem v důchodu, je mi 85 let a žiju skoro celý svůj život v malém bytě. Jsem vdova, vychovali jsme s manželem dva syny a dnes se těším z pěti vnoučat. Celý život jsem poctivě pracovala, většinu času v administrativě. Rozhodla jsem se promluvit, protože mě už delší dobu mrzí, když čtu diskuze na internetu nebo když poslouchám některé své vrstevníky. Neustále se opakuje, že za starých časů bylo lépe, že byl větší klid a podobně. Chci k tomu říct svůj osobní postoj a podělit se o svou zkušenost, abych tenhle obraz trochu narovnala. Stydím se za to, že jsme my senioři dnes často házeni do jedné škatulky věčně nespokojených lidí, co si jen stěžují na současnou dobu. Já si nestěžuju a ráda bych vysvětlila proč.

Často slýcháme jako hlavní argument, že za minulého režimu měl každý kde bydlet. Vy s tím nesouhlasíte?

Víte, ono se to hezky poslouchá, ale je to do značné míry přibarvené. Dnes má přece také každý kde bydlet. Zmiňuje se často, že na ulicích jsou lidé bez domova. Ano, jsou. Ale ti mají dnes různé možnosti, jak svou situaci řešit, pokud chtějí. Existují charitativní a neziskové organizace, noclehárny, azylové domy, kde mohou za menší poplatek žít, vyprat si věci a dostat najíst. Podmínkou bývá většinou to, že nepijí alkohol a dodržují nějaký řád. Za komunistů to fungovalo tak, že se tito lidé zavírali do různých ústavů, aby nebyli na očích a nekazili obraz tehdejší společnosti. Schovávali se. Dnes to řešení existuje a je lidštější. Říkat, že dnes nemůže každý bydlet, zkrátka není pravda. Je to jen lakování tehdejší doby na růžovo.

Proč si tedy podle vás tolik lidí, a to i mladých, stěžuje na dnešní nedostupnost bydlení?

Z mého pohledu je to dáno tím, že lidé chtějí žít v určitém nadstandardu. Vidí kolem sebe úspěšné lidi, sledují sociální sítě, kde každý ukazuje jen to nejlepší, a myslí si, že na krásný, velký byt mají automaticky nárok hned po škole. Neuvědomují si, že takhle svět zkrátka nefunguje a nikdy nefungoval. Ani dříve nežil každý v pohodlí. Většina z nás žila ve skromných, někdy až stísněných podmínkách. Lépe se měli spíše ti, kteří podlézali tehdejší straně, měli známé na správných místech nebo donášeli na sousedy. Kdo byl poctivý, dělal si svou práci a měl své zásady, ten si vyskakovat nemohl. Dnes si na lepší život mohou vydělat pracovití a šikovní lidé poctivou prací. Kdo se snaží, ten si ten hezčí byt nakonec pořídí.

A co se týče samotného získání bytu v minulosti? Bylo to skutečně snazší, jak se často traduje?

To bych neřekla. Mohu uvést příklad z vlastního života, který si dnešní generace asi těžko dokáže představit. My jsme na byt čekali dlouho. Nakonec jsme se kvůli němu museli s manželem přestěhovat 200 kilometrů přes celou republiku, protože zrovna tam manžel dostal práci a k tomu přidělený podnikový byt. Bylo to pro nás těžké vykořenění. Museli jsme opustit rodinu, přátele, začínali jsme úplně od nuly v cizím městě. Zkuste dnes nabídnout někomu mladému, ať se odstěhuje 200 kilometrů daleko, třeba do menšího města v pohraničí, že tam bude mít levnější nájem. Většina to nepřijme. Chtějí zůstat v centrech velkých měst jako je Praha nebo Brno, nebo tam, kde vyrostli.

Navíc, tehdejší byty... Byli jsme rádi, že máme kde složit hlavu, ale žili jsme v panelácích s umakartovým jádrem a nízkým standardem. Po revoluci si to každý hned předělával, protože ten umakart už nikdo nechtěl vidět. A nezapomínejte, že vlastnictví v podstatě neexistovalo. Měli jsme přidělený státní nebo družstevní byt a neměli jsme jistotu, že je to naše. Dnes si mladí berou hypotéky, staví si vlastní domy a to bydlení je skutečně jejich majetkem.

Dalším častým argumentem jsou tehdejší nízké ceny potravin a energií. Jak na to vzpomínáte vy?

Lidé rádi vzpomínají na to, že rohlík stál pár haléřů a mléko dvě koruny. Ale už zapomínají na tehdejší platy, které byly v řádu tisíců, kolikrát ani to ne. Zapomínají na tu dřinu a na to, co si za ty peníze reálně mohli koupit. Když jste chtěli barevnou televizi nebo pračku, šetřili jste na to měsíce. Na auto se čekalo v pořadnících celé roky. Nemluvě o tom, že i na běžné věci, jako byl toaletní papír nebo lepší maso, se stály fronty.

Když jsme hned po revoluci poprvé vyjeli na Západ, tuším, že to bylo do Rakouska, připadalo nám to tam jako v jiném světě. Všechny ty plné regály, krásné obchody, kvalitní zboží, lepší auta na ulicích. Přišlo nám to nedosažitelné. Dnes, když jedu za hranice, mám pocit, že si u nás žijeme velmi dobře, v mnoha ohledech i lépe. Česko se od revoluce posunulo kupředu takovým způsobem, že je to až k neuvěření. Jenže někteří mí vrstevníci raději sedí doma u televize a nadávají, místo aby se jeli podívat, jak to vypadá jinde, a viděli ten posun na vlastní oči.

Vy sama tedy jako seniorka pociťujete, že se máte v současnosti dobře?

Jsem sice vdova v důchodu, ale žije se mi co do zajištění mnohem radostněji a svobodněji, než když mi bylo třicet, měla jsem malé děti a chodila na směny do práce. Dnes si toho můžu dovolit více, což mi přijde skvělé. Podařilo se mi něco ušetřit a důchod mi stačí na to, co potřebuji. Nerozumím tomu, jak si dnes může nějaký průměrný důchodce stěžovat na vyloženou chudobu, pokud nemá nějaké vážné dluhy nebo zdravotní potíže. Jezdím s vnoučaty třikrát do roka na dovolenou. Dříve jsme mohli jet vlakem maximálně na Slovensko nebo k Máchovu jezeru, výjimečně autobusem do Bulharska. O létání k moři do Španělska nebo Itálie jsme si mohli nechat jen zdát. Dnes je to běžná věc.

Zmínila jste vnučku. Jak se podle vás liší pohled mladé generace na dnešní problémy od pohledu té vaší?

Když se s ní bavím, vidím, že mladé netrápí ty věci, které my neustále probíráme a které se propírají v internetových diskuzích. Neřeší tolik politiku, nehroutí se z nějakých nařízení Evropské unie, jako to pořád poslouchám od kamarádek. Trápí je spíše to, v jakém stavu jsme jim zanechali planetu. Mají strach z klimatických změn a z toho, jak se ničí příroda. Naše generace se tomu vysmívá, ale oni to budou muset řešit. Je mi za nás trapně.

Pamatuji si moc dobře, jaké to bylo za mého mládí. Bydleli jsme jeden čas u Ostravy a kvůli těžkému průmyslu a smogu nebylo často vidět pomalu na krok. Na pole se lila spousta chemie, nikdo neřešil ekologii. Dnes je prostředí mnohem čistější, řeky se vyčistily, dožíváme se vyššího věku. A přesto někteří lidé nadávají a volí politiky, kteří by přírodu nejraději zase zabetonovali a vrátili tu průmyslovou špínu zpět, hlavně aby bylo všechno levné. Z toho jsem smutná. Měli bychom mladým více naslouchat a uvědomit si, že jsme nepobrali všechnu moudrost světa.

Vidíte velký rozdíl i v rodinném životě a samotné výchově dětí tehdy a dnes?

Ten rozdíl je značný. Dříve jsme museli být od rána do večera v práci, aby bylo na základní obživu. I já jako matka jsem se brzy po porodu vracela do zaměstnání a děti šly do jeslí a do školky. Neexistovalo, že by matka zůstala s dětmi doma několik let, byli byste za příživníky. Dnes je celkem běžné, že se rodiče s dětmi více sžívají. Mnoho lidí pracuje na dálku z domova a tráví s dětmi podstatně více času, než jsme mohli my.

Mnozí by namítli, že děti dnes tráví veškerý čas na mobilu.

Starší generace sice ráda kritizuje, že děti dnes tráví hodně času na mobilních telefonech a u počítačů, ale měli bychom se upřímně ptát sami sebe, kolik času jsme my tehdy po práci věnovali našim dětem? Většinou jsme přišli unavení, muselo se nakoupit, uvařit, vyprat. Dnešní rodiče se dětem věnují mnohem více, jezdí s nimi na výlety, dělají s nimi úkoly. A to samé platí o běžném životě. Jít s rodinou do restaurace na oběd byla dříve událost roku, na kterou jsme se oblékali svátečně. Dnes se mladé rodiny běžně stravují venku nebo si jídlo nechají dovézt. Mají prostě jiný styl života, který je podle mě pohodlnější.

Co byste na samotný závěr vzkázala svým vrstevníkům, kteří stále s láskou vzpomínají na minulý režim?

Doporučila bych jim jednu jednoduchou věc. Ať si vezmou svá stará fotoalba a prohlédnou si je s odstupem. Ne těma nostalgickýma očima, které vzpomínají na to, že je tehdy nebolela kolena a měli před sebou celý život. Ať se zaměří na to, v čem reálně žili. Ať si vzpomenou na to vstávání do zimy, na prázdné obchody, na šedivé ulice a omezené možnosti. A pak ať si to srovnají s tím, jaké možnosti mají dnes. Možná by si pak přestali nalhávat, že dříve bylo všechno lepší. Nebylo. Byli jsme jen mladí.

Díky moc za vaše upřímné názory a za čas, který jste nám věnovala.

Bylo mi velkým potěšením, děkuji.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.