Komunisti si rady věděli. Kdo si žil „nad poměry“, tomu přistěhovali cizího člověka

Kupujeme vlastní byt tehdy a dnes

Možnosti, jak se dostat k vlastnímu bytu, byly tehdy odlišné od dnešního tržního prostředí, kde stačí mít potřebnou částku a nemovitost si jednoduše koupit. Žadatelé o státní byt museli podat žádost u národního výboru a zařadit se do pořadníku, kde se čekalo i řadu let. Přednost měli lidé s rodinami, proto mladé páry často uzavíraly sňatky z čistě praktických důvodů, aby vůbec získaly nárok na zařazení do seznamu. To je věc pro dnešní mladé asi jen těžko představitelná. Další možností byly byty podnikové. Zde se člověk musel zavázat k dlouholeté práci pro konkrétní továrnu či důl, typicky na deset let, a v případě předčasného odchodu musel byt opustit. Tedy žádné cestování a užívání si mládí. Třetí variantou bylo družstevní bydlení, které vyžadovalo složení finančního podílu a odpracování stovek brigádnických hodin přímo na stavbě. Často tedy nešlo jen o peníze, ale o fyzickou dřinu, složité protislužby a úplatky.

Komunisti věděli, komu zakroutit krkem

Temnější stránkou tehdejší bytové politiky bylo nucené stěhování cizích lidí do soukromých bytů, k němuž docházelo převážně v padesátých letech. Jediným proviněním původních majitelů bylo to, že vlastnili prostornější byt. Režim to vnímal tak, že se tito lidé měli dříve lépe než ostatní, a proto museli být potrestáni. Úřady zavedly přísné tabulky určující takzvané nadměrné metry. Běžně se počítala jedna místnost na člena domácnosti a jedna navíc. Jakýkoli další prostor úřad zabavil a úředně do něj přidělil nového nájemníka. Původními majiteli byli většinou příslušníci dřívější střední a vyšší třídy, tedy úředníci, lékaři, podnikatelé nebo intelektuálové. Naopak nově příchozí obyvatelé se rekrutovali především z řad dělníků přesunutých z venkova do měst, případně šlo o kádry nového režimu. Původní obyvatelé se proti tomuto zásahu do soukromí snažili bránit, ale právní cesty selhávaly. Jedinou účinnou taktikou bylo urychleně do bytu formálně přihlásit stárnoucí rodiče či vzdálenější příbuzné, aby se uměle zvýšil počet členů domácnosti a papírově tak zmizely nadměrné metry.

Zákeřnost jako systémové řešení

Komunistický aparát tímto postupem cíleně prohluboval společenské konflikty. Nešlo jen o vyřešení bytové nouze, ale o snahu původní elitu ponížit. Do jednoho prostoru byli nuceně umístěni lidé z odlišného sociálního a kulturního prostředí. Dvě cizí rodiny musely sdílet kuchyň, koupelnu i toaletu. Noví nájemníci, kteří často neměli návyky pro údržbu měšťanských domů, štípali dříví na parketách nebo uhlí skladovali ve vaně. Vznikala tak atmosféra plná udavačství, nedůvěry a každodenních drobných sporů. Když ani toto sestěhovávání režimu nestačilo, přistoupil k takzvané Akci B, která probíhala v letech 1952 až 1953. Její podstata spočívala v úplném vystěhování ideologicky nepohodlných osob z velkých měst. Vybrané rodiny obdržely úřední výměr a musely se během pouhých patnácti dnů sbalit a přesunout do přidělených stavení v pohraničí. Cílem bylo uvolnit byty pro důstojníky armády, státní bezpečnost a stranické funkcionáře. Výsledkem Akce B bylo násilné vysídlení tisíců rodin, které ze dne na den přišly o svůj domov i dosavadní život. Mnozí, kteří tyto časy zažili, na to zlé zapomínají a mají dnes, v době blahobytu, pocit, že žijí ve spálené zemi. Historii je proto potřeba pravidelně připomínat nikoli pouze v idealizované formě.

P.S. Řešíte stavbu domu, možnosti větrání a vytápění? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.