„Kouř a fekálie.“ Mobilní dům postavili bez povolení a obtěžují sousedy

Začalo to nenápadně

Na sousedním pozemku se objevil mobilní dům, což není nic neobvyklého, jelikož podobné stavby dnes rostou po celé republice. Jenže v tomto případě podle sousedů od začátku něco nesedělo. Chyběla infrastruktura, postupně se objevovaly další problémy a časem se ukázalo, že celý proces povolování a kontroly stavby je plný chyb, na což upozorňují manželé Machekovi. Následovalo několik let dopisování, telefonátů, podání a odvolání. Nedávno se do sporu zapojil i nadřízený orgán, který konstatoval pochybení.

Jiří, kdy jste si poprvé uvědomili, že se na sousedním pozemku děje něco, co není v pořádku?

Upřímně ze začátku jsme to vůbec neřešili. Člověk nechce hned dělat konflikty se sousedy. Jenže postupně jsme začali vnímat věci, které už přehlédnout nešly. Třeba zápach, který naznačoval, že se tam nakládá s odpady způsobem, který není v pořádku. Do toho jsme zjistili, že tam dlouhou dobu nebyla voda ani kanalizace, přesto se objekt evidentně využíval. A v té době jsme začali pociťovat, že jejich nové bydlení má dopad i na nás.

Jaký to na vás mělo dopad? Co vás znepokojovalo nejvíc?

Bezpečnost. Jednoznačně bezpečnost. Sousedé tam mají krbová kamna, komín a podle našich informací i plynovou bombu. Když jsme viděli, jakým způsobem se tam topí, což máme zdokumentované, tak jsme si nemohli pomoct. Ten kouř byl extrémní. Nešlo o běžné topení, ale o něco, co budilo obavy. Nechci malovat čerty na zeď, ale člověk si vzpomene na případy, kdy podobné situace skončily tragicky. A vy vedle toho bydlíte. Máte rodinu.

Jak jste začali situaci řešit?

Nejdřív úplně normálně, snažili jsme se domluvit. Navrhovali jsme schůzku, komunikaci, řešení a hlavně jsme to chtěli vyřešit mezi lidmi, bez úřadů. To je vždycky nejlepší cesta. Jenže k žádné dohodě nikdy nedošlo. Naopak se komunikace postupně zhoršovala. My jsme nabízeli řešení, ale druhá strana na to nereagovala. A v jednu chvíli jsme si řekli, že už to jinak než oficiální cestou nepůjde.

Kontaktovali jste místí úřady?

Ano a očekávali jsme, že úřad věc prověří a vydá jasné stanovisko, tedy že řekne, jestli je všechno v pořádku, nebo není, a podle toho bude postupovat. Místo toho se ale začalo dít něco úplně jiného. Řízení se postupně protahovalo a místo rozhodnutí přicházely další a další výzvy k doplnění podkladů. Klíčovou roli v tom hrála projektová dokumentace k té stavbě, kterou měl stavebník předkládat úřadu. Podle našich informací se tahle dokumentace během řízení opakovaně měnila a doplňovala. V praxi to vypadalo tak, že místo toho, aby úřad na základě jedné kompletní dokumentace rozhodl, nechával ji průběžně upravovat. Jednou se doplnilo tohle, podruhé něco jiného, pak se dokumentace znovu předělala. A s každou takovou změnou se celý proces znovu posunul.

A jaký byl výsledek?

Výsledek byl ten, že se neustále odsouvalo finální rozhodnutí. Lhůty se opakovaně prodlužovaly a věc se vracela na začátek, místo aby se uzavřela. Takhle to podle nás fungovalo několik let. Pro nás jako účastníky řízení to bylo velmi frustrující, protože jsme měli pocit, že se neřeší samotný problém, ale jen se oddaluje jeho vyřešení.

Máte pocit, že úřad nepostupoval správně?

Já to neříkám jen pocitově. To už dnes vyplývá i z dokumentů. Nadřízený orgán konstatoval, že v postupu došlo k chybám. Dokonce nařídil konkrétní kroky, jak má úřad postupovat. V jednom případě šlo i o opatření proti nečinnosti. To už není názor jednoho souseda. To je oficiální závěr.

Z dokumentů vyplývá, že k pochybením skutečně došlo. Zůstává ale otázkou, proč náprava trvala tak dlouho. A možná ještě důležitější otázkou je, kolik podobných případů zůstane bez povšimnutí, protože je lidé jednoduše vzdají. Pokud se nacházíte v podobné situaci, napište nám na e-mail: redakce@drevostavitel.cz

Můžete být konkrétnější? Co bylo v oficiálním závěru?

Například bylo konstatováno, že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, že se úřad nevypořádal s námitkami, nebo že nebyl správně zjištěn skutkový stav. Další zásadní věc byla samotná délka řízení. Když se něco řeší pět, šest let a pořád se to jen posouvá, tak to prostě není v pořádku. A pak jsou tu konkrétní situace, kdy nám třeba nebylo umožněno nahlédnout do spisu, i když jsme byli účastníci řízení. To je věc, kterou vám potvrdí každý, kdo se v tom orientuje, že by se stávat neměla.

Jak jste na to reagovali?

Museli jsme začít být aktivní. Hodně aktivní. Sháněli jsme si podklady, studovali jsme dokumenty, jeli jsme do archivů. Chtěli jsme mít jistotu, že víme, o čem mluvíme. Například jsme dohledávali historické smlouvy k pozemkům. Zjišťovali jsme, jak vznikly parcely, co na nich bylo a nebylo. A zjistili jsme věci, které podle nás neodpovídaly tomu, co bylo prezentováno. Tohle všechno vás stojí čas, energii a upřímně i nervy.

Proč jste hledali historické smlouvy a informace v archivech? Jak to souviselo s případem?

Protože jsme postupně zjistili, že některé informace, se kterými se v řízení pracovalo, podle nás neodpovídaly realitě. Konkrétně šlo třeba o to, co se na tom pozemku nacházelo v minulosti a jak byl evidovaný. Například se tam řešila existence studny nebo některých stavebních prvků, které měly být podle dokumentace na pozemku už historicky. A právě tohle je důležité, protože pokud něco existovalo před určitou dobou, může se na to vztahovat jiný právní režim, třeba že se to považuje za už zkolaudované nebo legální. My jsme ale měli pochybnosti, jestli to tak skutečně bylo. Proto jsme šli do archivů a dohledávali staré kupní smlouvy a další dokumenty, abychom si ověřili, jak ten pozemek opravdu vypadal a co na něm bylo uvedeno.

A co jste zjistili?

Že v těch starších dokumentech se o některých věcech vůbec nemluví a objevují se až mnohem později. To pro nás byl zásadní rozdíl oproti tomu, co bylo prezentováno v rámci řízení. Takže to nebylo o tom, že bychom chtěli „pátrat za každou cenu“. My jsme jen potřebovali mít jistotu, že se rozhoduje na základě skutečných a ověřených informací.

Co bylo na celé situaci nejtěžší?

Ta bezmoc. Když máte pocit, že máte pravdu, máte podklady, a přesto se věc nikam neposouvá. Nebo se posouvá jen formálně, ale reálně se nic neděje. My jsme to ale nechtěli vzdát tak jsme oslovili právní zastoupení a společně tak dotlačili věc až na kraj.

Změnilo se něco po zásahu nadřízeného orgánu?

Ano, začalo se to hýbat. Byla nařízena konkrétní opatření, padla rozhodnutí, která už měla jasnější směr. Například došlo i k rozhodnutí o ukončení užívání stavby. Ale z našeho pohledu to přišlo až po strašně dlouhé době. A hlavně až ve chvíli, kdy jsme do toho dali maximum úsilí.

Proč jste se rozhodli jít s tímto příběhem ven?

Protože to není jen o nás, těch případů je víc. Jen o nich lidé často nemluví, nebo to vzdají dřív, než se něco změní. My chceme ukázat, že má smysl se bránit. Že když člověk vytrvá, tak se věci můžou pohnout. Ale zároveň i to, jak náročná ta cesta může být.

Co byste tedy poradil lidem, kteří se dostanou do podobné situace?

Nevzdávat to. A hlavně si všechno dokumentovat. Každý e-mail, každé rozhodnutí, každou fotku. Bez toho jste ztracení. A druhá věc je nebát se jít dál, když máte pocit, že se věci neřeší správně. Existují nadřízené orgány, existují možnosti, jak se bránit, ale člověk musí počítat s tím, že to nebude rychlé ani jednoduché.

Jiří, děkuji vám za rozhovor.

Také děkuji za rozhovor.

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 11. – 19. dubna 2026. Vstupenku lze získat na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.