V USA ho nechali dělat podřadné práce, pak postavil polární stanici na Antarktidě. Rodák z Vysočiny dnes vede 5 úspěšných firem

Tomáši, ty jsi původně vyučený truhlář?

Je to tak. Ve škole jsem nebyl žádný premiant. Dvojky a trojky u mě byly na denním pořádku, rodičům jsem dělal starosti, protože jsem jednou donesl domů i dvojku z chování.

Za co byla ta dvojka z chování?

Zapomínání, poznámky, průšvihy a tak. Nenosil jsem úkoly. Když jsem začínal školní docházku, měl jsem samé jedničky. Maturoval jsem s vyznamenáním. Na to, co bylo mezi tím, se historie neptá.

Truhlářství, to je obor s maturitou?

Nejprve jsem se šel učit do Rosic na truhláře, protože můj děda byl truhlář. Naši řešili, co se mnou. Přece jen, trojkaři tenkrát nechodili na střední školu. Otec byl učitel. Nicméně jsem se vyučil v Rosicích a v Třebíči si dodělal nástavbu, abych měl maturitu.

Takže je truhlářství takové vaše rodinné řemeslo?

Děda byl stolař, což bylo něco pro mě, hodně jsem se v jeho dílně motal. Když jsem byl ve druhé třídě, rodiče si zrovna stavěli dům. Takže víkendy a svátky jsem často trávil u prarodičů. Stolařina mi tedy nebyla cizí. Od 14 let jsem navíc jako tramp jezdil na čundry, kde jsme stavěli sruby v lese.

Po škole jsi šel na vojnu?

Přesně tak. Když jsem se vyučil a maturitu jsem měl za sebou, šel jsem na vojnu. Na to jsem se dost těšil. Dostal jsem se v Náměšti na letiště, což bylo skvělé. Vojna byla dobrá, sloužil jsem na letišti a stahoval jsem data z černých skříněk letadel. Ve volných chvílích jsem chodil do stolárny a sem tam jsem jim pomáhal. Jedna ze zlomových věcí bylo to, že jsem tíhnul k historii osidlování Divokého západu a k válce Severu proti Jihu. Začal jsem jezdit do westernového městečka Beaver city a podílel se na stavbě tamních dřevěných budov. Tam jsem jezdil pomalu každý víkend. Bylo to v 90. letech.

Co tě čekalo po vojně?

Když vojna skončila, tak mi Káťa (manželka, v té době přítelkyně) navodila myšlenku cesty do zahraničí – Rakousko nebo Německo. Měl jsem kamaráda ve Státech. Když jsem mu volal, řekl, ať přijedeme. Nastaly různé peripetie, kdy jsme museli shánět víza. Káťa ho dostala snadno, mně ho zase dát nechtěli. Šel jsem na ambasádu na pohovor a ukazoval jsem jim své fotky z westernového městečka a z rekonstrukce bitev války Severu proti Jihu. To je dost nadchlo, takže mi dali vízum „na studium“. Odletěli jsme do Států, kde jsem dělal všechny možné práce. Začínal jsem jako umývač nádobí, hrabač listí a Káťa uklízela v restauraci.

Kolik ti bylo let?

Bylo mi tehdy 20 let. Ještě mě tam nepustili ani do baru. Samozřejmě jsme tam zažili i krušné chvíle. Onemocněl jsem boreliózou, což mě donutilo vážit si našeho zdravotnictví. Tam se čeká tři dny na doktora, a navíc to stojí obrovské peníze. Postupně jsem dělal v restauracích ty zmíněné pomocné práce. Neměl jsem pracovní povolení, tudíž jsem se nemohl ke stavebnictví moc dostat.

Myšlenka tedy byla dostat se někam na stavbu?

Ano. Jednak jsem do Států odjel proto, abych mohl zažít tu historii, ale zároveň i proto, abych se dostal na stavbu a naučil se stavět dřevostavby. Vždycky, když jsem viděl někoho, kdo staví, tak jsem tam načerno prolézal a fotil jsem si detaily. Chtěl jsem si na vlastní kůži zažít, jak se staví, protože v té době byl internet v plenkách. Dneska to je všude, ale v té době internet teprve začínal, byl to rok 1999.

Jak ses na stavbu nakonec dostal?

Celkem jednoduše. Majitel restaurace za mnou jednou přišel a ptal se, jak se mám. Když jsem mu odpověděl, že ne moc dobře, zeptal se proč. Tak jsem mu vysvětlil, že mě nikde nechtějí přijmout na stavbu. Jen zvedl telefon a zavolal do stavební firmy. Domluvil mi práci, kam jsem další den přišel, a bylo to.

Jaký byl tvůj začátek na stavbě?

Náročný. V 7 hodin ráno jsem měl nástup na stavbě, kde jsme dělali do 15 hodin. Přišel jsem domů, převléknul jsem se a na 17. hodinu šel do restaurace, kde jsem dělal do 23 hodin pomocného kuchaře (povýšil jsem). Tak nějak jsem se protloukal.

Na té stavbě jsi dělal jak dlouho?

S bídou necelého půl roku. Byl jsem taková podržtaška. Vystřídal jsem asi dvě stavby a pak mě na měsíc poslali demontovat starý barák. Ale byl jsem rád, že jsem si mohl koupit své vlastní nářadí. Hlavně aku vrtačku. U nás to v té době ještě nebylo. Moc rád na to vzpomínám. Jednou jsme šli kolem staveniště hotelu celého ze dřeva. To se stavělo pro Indiány, kteří vlastnili kasino. Na banneru byly dvě podané ruce – mělo to symbolizovat podání rukou firmy s Indiány. Bílá a rudá. Tenkrát jsem Káti říkal, že jednou budu mít taky takovou stavební firmu, která bude stavět domy. A za tím jsem si taky šel.

Jak dlouho jste v USA byli?

Byli jsme tam rok a všechno, co jsme vydělali, jsme procestovali. Jeli jsme na západ, do Colorada, Wyomingu, po bojištích. Vrátili jsme se domů, zaplatili dluhy a zbylo na pračku a ledničku. Usadili jsme se v Třebíči, kde jsem měl po našich byt.

Co jsi dělal po návratu do Čech?

Neměl jsem skoro žádnou praxi. Věděl jsem tedy, že budu muset chvíli dělat stolařinu a získat nějaké zkušenosti. Pracoval jsem v dílně ve stodole, kde nebyl ani záchod. Když někdo chtěl, tak chodil na hnůj nebo měl svůj chemický záchod. Ale byla tam dobrá parta a dobří kluci. Dělali jsme dveře a montovali kuchyně pro Sýkoru. Pracoval jsem tam rok a půl. Dělali jsme i zakázku pro třebíčskou firmu Envinet, která dodávala laboratorní nábytek do jaderné elektrárny v Dukovanech. Přijel tam tehdy můj bývalý spolužák, měl už firemní auto a zadával nám práci. Tehdy mě napadlo, že je třeba něco změnit a že se chci taky posunout. To bylo v roce 2000. 

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Chatu o šířce 4,8 m přestavěli i s omezeným rozpočtem na moderní domov pro čtyřčlennou rodinu

Co jsi udělal?

Vzali jsme s Káťou noviny a hledali jsme pro mě novou práci, abych se mohl dál posunout. Našli jsme inzerát, kde inženýr Prajsner hledal obchodního zástupce. Poslal jsem životopis. Zrovna jsme byli na montáži v Praze, když mi zavolal a nabídl mi místo. Vlastnil pilu a obchod na velkoplošné materiály. Najednou se ze mě stal obchodník, přestože jsem s obchodem neměl žádné zkušenosti.

Takže jsi měl jako obchodník prodávat materiál firmám?

Přesně tak. Obchodoval jsem s hřebíky. Nevěděl jsem ani, co je objednávka, dodací list atd. U jedné objednávky jsem si všechno neověřil a hřebíky byly moc tlusté. Když si na ty začátky vzpomenu, tak je to vtipné. Bylo mi 23 let. V té době jsem odebíral časopis Truhlářský list, kde jsem si přečetl, že ve Volyni je konference dřevostaveb. Stálo to 1 500 Kč a já jsem v té době vydělával 5 500 Kč. Takže místo dárku k narozeninám jsem chtěl jet tam. Od kamaráda jsem si půjčil auto a vyrazil jsem na konferenci. Přijel jsem tam, nikoho jsem neznal. Všichni hrdě nosili své vizitky s firemním označením a na mé stálo jen „Tomáš Tesař“.

V té době jsi pořád dělal obchodníka?

Ano, to jsem byl u Prajsnera. Říkal jsem mu, že je tu nějaká firma, která dělá domy a se kterou by se mohlo obchodovat s OSB deskami napřímo. Domluvili jsme to tak, že jsme jeli do Varnsdorfu a do Polska podívat se do té fabriky. Odtud jsme přivezli první kamion OSB desek na Vysočinu. Začal jsem to nabízet a pomalu se to rozšiřovalo.

A potom jsi od pana Prajsnera odešel?

U Prajsnera to nebylo špatné, ale já jsem byl moc mladý a představoval jsem si to jinak. A tak se naše cesty rozešly. Od něho jsem šel do firmy Envinet, která dělala laboratorní nábytek. Jel jsem tehdy zase do Volyně na konferenci o dřevostavbách spolu s třebíčským stavebním dozorem Zdeňkem Havelkou, který dřevostavbám fandil. Povídali jsme si a on řekl, že má nějaké pozemky a chtěl by na nich postavit dřevostavby. Přijel jsem na firmu a mému tehdejšímu šéfovi Milanovi, který je nyní mým společníkem, jsem řekl, že bychom mohli ty dřevostavby dělat.

Tak jste se do toho pustili?

Z dnešního pohledu to vidím jako naprosté bláznovství. Byl jsem v počítačové firmě, která dodávala laboratorní nábytek spolu s počítači, a najednou přijde nějaký maník, který chce stavět dřevostavby. Zdeněk Havelka sehnal na ty pozemky lidi, kteří by si dřevostavby koupili. My jako firma jsme to měli stavět. Udělali jsme divizi investice stavby a postavili jsme asi pět dřevostaveb. Byl rok 2004.

Jak jsem jezdil do Volyně, seznámil jsem se s Vaškem Moravcem z Czech Panu. Jednou jsme byli na společenském večeru a už se zavíralo, tak jsme šli pokračovat do místní putyky. Vašek tenkrát, bylo půl druhé v noci, říkal, že má problém, protože má stavět polární stanici na Antarktidě a nikdo tam nechce jet.

A ty ses nabídl?

Řekl jsem, že bych jel hned a nepohoda mi nevadí. Na čundry jsem jako tramp jezdil, umím spát venku. Tak jsme si o půl druhé v noci, kdy měl každý pod kůží asi jedničku, plácli na to, že pro ně pojedu stavět polární stanici v Antarktidě. Šel jsem k nám do firmy, kde jsme dělali první dřevostavby, a musel jsem Milanovi říct, že bych potřeboval tak na půl roku uvolnit z práce.

Jestli tomu dobře rozumím, tehdy ještě nebylo dostavěných těch pět dřevostaveb a ten, kdo přišel s nápadem je stavět, chtěl odjet na půl roku montovat polární stanici, je to tak?

Přesně tak. Jsou nabídky, které se neodmítají.

Takže jsi to tam nechal, ať si to staví, kdo chce, a vyjel sis na výlet?

Jo, ale všechno jsem tady před odjezdem zabezpečil a zaučil jsem technika, který mě na stavbách zastoupil. Odletěli jsme 5. ledna do Punta Arenas (nejjižnější město Jižní Ameriky) a tam nám řekli, že nemají loď, která má ledovou třídu na plavbu do Antarktidy, a dopravce nám shání jinou. Tak jsme se v podstatě měsíc poflakovali v přístavním městě, jezdili na výlety do Ohňové země a čekali na loď. Jednou už to vypadalo, že loď bude, ale potom najednou přišla zpráva, že narazila na útes a ztroskotala.

Ale nakonec jste se dočkali, ne?

Bydleli jsme v jednom domě, kde byla paní domácí Kristýna. Ptala se nás, jak to teda máme, jestli stále řešíme tu loď. A řekla nám, že má strejdu na admiralitě. Zavolala mu a do dvou dnů se domluvilo, že chilské válečné námořnictvo nám dá část svého úložného prostoru k dispozici. Za týden jsme byli v přístavu a nakládali jsme ledoborec. Vešla se tam jenom půlka té polární stanice.

Kolik bylo toho materiálu?

Bylo tam asi šest lodních kontejnerů a hromady dřevěných panelů a trámů. Otevřeli dekl na ledoborci a lodním jeřábem jsme to dávali do podpalubí. Nás přepravili letecky na Jižní Shetlandy a dále pak ledoborcem na náš cíl v Antarktidě – ostrov Jamese Rosse. Cesta trvala více než týden a pak začalo vyloďování na pobřeží. Vyloďovali jsme materiál na polární stanici 36 hodin v kuse.

Lodě tam s vámi zůstaly?

Nejdřív bylo domluveno, že tam s námi deset dnů budou, ale nebyly. Jakmile se vylodil poslední kus, ledoborec zahoukal a nechal nás na tom neobydleném ostrově s hromadou materiálu samotné. Tak jsme si někde postavili stany a šli jsme vysílení spát. Probudili jsme se druhý den a byl extrémní příliv. Zjistili jsme, že ty panely na dřevostavbu plují v moři. Rychle jsme se oblékli do neoprenů, šli do antarktického moře a vytahovali panely, které tam jen tak plavaly.

Pochytali jste to všechno?

Ano, všechno jsme dostali na břeh. Potom jsme začali opravdu tvrdě makat a po týdnech jsme postavili půlku polární stanice. Bylo to, abych tak řekl, hodně „punk“, protože většinou stavbu polární stanice zajišťuje armáda daného státu. Toto byl univerzitní projekt a Mendelova univerzita měla na celou stavbu omezený rozpočet, takže montážní parta byla spíše skupina složená z dobrodruhů.

A kolik vás tam bylo?

Bylo nás 15 nadšenců, horolezců, vodáků a trampů. Takže taková nesourodá skupina stavěla polární stanici.

Jaké tam byly teploty?

Bylo antarktické léto, to znamená leden až únor, kdy teploty byly kolem nuly, popřípadě lehce pod nulou. V noci mrzlo a byl tam led. Když přišla bouře, najednou bylo za chviličku dvacet čísel sněhu. Každopádně ten sníh během dvou dnů vysublimoval – normálně se ztratil.

Postavili jste pouze půlku stanice? Druhou přijel stavět někdo jiný?

Ano, přesně tak, na víc nebyl čas, dostavby jsem se už nezúčastnil. Vrátil jsem se zpátky domů asi po třech měsících. Celý zarostlý. Tehdy mi bylo 27 let.

Po návratu jsme se s Milanem rozhodli, že začneme podnikat. Domluvili jsme se s jedním z hlavních akcionářů firmy, kde jsme předtím dělali. František Vágner tam měl majoritní podíl a byl to navíc kamarád. Prvního září 2005 jsme se ocitli v nové kanceláři. Ne, že bych měl strach, ale bylo to zvláštní. Být zaměstnanec je vždycky úžasná jistota. Najednou je člověk ten, kdo je v kanceláři a musí řešit problémy.

Kolik vás bylo?

Byli jsme já, Milan a ještě jsme vzali jednoho kamaráda Dušana, který pro nás dělal základové desky, a začali jsme podnikat. Vlastně zničehonic. Měli jsme akorát kompresor, hřebíkovačku, sponkovačku, mafl, aku vrtačku a nivelák. A to bylo všechno. Každý měl svoje osobní auto. Vlek jsme si chodili půjčovat ke kámošovi. Pronajali jsme si sklad 6 × 6 metrů. Chodili jsme na veletrhy a postupně pokračovali dál.

Jak jste pojmenovali vaši firmu?

Název vznikl večer u piva. Napadlo mě, že se budeme jmenovat NES jako Nízkoenergetické Ekologické Stavby. A tak jsme na to koukali na papíře, akorát Milan to napsal s D jako Dřevěné a vzniklo z toho D.N.E.S. Šli jsme s tím za notářkou, aby nám to zapsala. Ona ale říkala, že to je zprofanované a že nám to nezapíšou. Ptala se nás, do čeho děláme, jestli stavíme domy. A řekla, ať to nazveme DOMY D.N.E.S. Takže takhle vznikl název naší firmy.

Pak už jste se do toho pustili?

Nakupovali jsme dřevěné panely a vazníky, na které jsme byli zvyklí. Ale samozřejmě jsme chtěli budovat a do budoucna postavit haly a vyrábět vlastní panely a vazníky. A dál už to byla náhoda. V Třebíči jsme našli pozemek. Prodávali ho asi za 300 korun za metr, což byla perfektní cena. Milan našel rakouskou banku v Třebíči, která hledala firmy, do kterých by mohla investovat. Paní ředitelka byla docela progresivní, vyslechla si nás a nakonec nám půjčila 13,5 milionu korun na stavbu výrobního areálu. Já bych nám nepůjčil. :)

A mezitím jste stavěli domy dál?

Stavěli jsme domy a chodili na veletrhy. Byli jsme tam pro ostatní jako zjevení. To byly otázky. Shoří to? Sežerou to myši? Nesebere to tornádo? Takový papundekl, že nabízíme. Ale člověk si připravil na takové otázky odpovědi. Shoří, ale záleží, kolik ten oheň má stupňů. Sežerou to myši, ale kolik těch myší je? Ti lidi se vždycky zarazili a nechali nás být. Ale přesto se nám podařilo na každém veletrhu jednoho nebo dva lidi přesvědčit, aby s námi postavili dům.

Jak se staví moderní montované dřevostavby? Zapomeňte na truhláře a motorovou pilu

Takže za ty tři roky jste postavili třeba 15 domů?

Postavili jsme 30 domů. Zaměstnali jsme asistentku a vedoucího výroby. V tom podnikání jsme měli vždycky štěstí na lidi. Pustili jsme se do stavby výrobní linky, ve které jsme chtěli dělat konstrukce na dřevěné haly. Zjistili jsme, že to není to pravé ořechové. Tak jsem řekl, že tam budeme vyrábět vazníky. Zase jsme o tom nevěděli lautr nic, ale začali jsme je opravdu vyrábět, a dokonce se nám i dařilo. V roce 2008 ale přišla facka. Začala krize, která všechno zastavila.

Jak se ve vaší firmě krize projevila?

Dokončili jsme rozdělané zakázky, ale potom jsme zůstali bez nich s halou plnou lidí. Najednou jsme měli problém to ufinancovat. Navíc jsme měli plno leasingů na náklaďák, na bagr a začalo nám to lámat vaz. Zakázky nebyly a pomalu to vypadalo na bankrot. Ale naštěstí zase zasáhl náš kamarád František a půjčil nám dva miliony s tím, že jsme mu dali 49 % firmy. Tím si to zajistil. To byla první velká pomoc. Dále nás podrželi dodavatelé.

Dodavatelé k vám byli vstřícní?

Měli svatou trpělivost, i když jsme jednomu dlužili 300 000 Kč a druhému 400 000 Kč více než rok. Věřili nám a my jsme jim to postupně spláceli. Vyšla nám dotace na novou technologii, takže jsme potřebovali na proinvestování 2,5 nebo 3 miliony korun. Ale kde je vzít? Takže Franta zase vytáhl peníze z kapsy. Postupně do naší společnosti uvolnil asi 9 milionů korun.

Půjčili jste si i u banky?

Ano. Neměli jsme už žádné peníze, tak šel každý z nás do banky a na svoje jméno si půjčil 300 tisíc. Donesli jsme to do firmy, aby se mohly zaplatit nějaké faktury. Následně jsme si s Milanem ještě rychle vyřídili hypotéky na naše domy a nacpali jsme do firmy každý 2,5 milionu. Bylo to hodně těžké období. Zároveň se ještě podařilo společníkovi Milanovi vybavit úvěr na skladovací halu a z těchto získaných peněz jsme uhradili dlužné faktury. Byla to hrozná divočina, porušili jsme všechny ekonomické příručky, jaké jen existují. Na stavbu haly už nezbyly peníze, tak jsme si řekli, že budeme stavět svépomocí, protože banka chtěla tu postavenou halu vidět.

Jak to probíhalo?

Chodili jsme stavět o víkendech i v týdnu. Dva víkendy po sobě jsme vždycky vytáhli jeřáb a stavěli. V týdnu jsme šli dopoledne do kanceláře, ve 12 hodin jsme se sbalili, půjčili plošinu a šli jsme zase stavět. Obrovským kusem práce se na tom podílel i Petr Hrůza, náš vedoucí výroby.

To bylo v roce 2010, kdy jste na tom byli nejhůř?

Přesně tak. Byli jsme zadlužení až po uši. Já jsem měl doma syna Vojtu, kterému byly necelé čtyři roky, a druhému synovi Jeníkovi byl rok. Ale nakonec jsme to ustáli. Začal jsem pomalu stavět náš dům. Má výrobní číslo 02. Rok po mně začal Milan stavět chalupu. Nějak se to přehnalo. Ale jak říkám, podržel nás kamarád František, podrželi nás naši dodavatelé a zaměstnanci. To bych rozhodně vyzdvihl, protože třeba měsíc, dva neměli výplatu. Opravdu nás podrželi naši lidé. Jakmile to pominulo, tak jsme si je všechny sezvali a dali jsme jim pěknou dovolenou. Chtěli jsme se jim revanšovat, stejně tak našim dodavatelům. Neodešli jsme od nich, mohli jsme je vyměnit za levnější, ale zůstali jsme. Oni nás podrželi tenkrát, my je podržíme potom. Na tom jsme si zakládali.

Přemýšlel jsi během krize nad tím, že bys s podnikáním skončil?

Člověk může skončit vždycky, hodí se do insolvence a je to. Ale to není můj styl. Říkali jsme si, že to musíme dotáhnout, musíme se se všemi vyrovnat. To byl jeden z hnacích motorů. Vždycky to udělat čestně, i když to nebylo jednoduché. Opravdu jsme klečeli na kolenou, úplně lidově „ryli držkou v zemi“, ale z toho bláta jsme se zvedli. Hlavně jsem věřil tomu oboru. Ten má obrovskou budoucnost. A především mě podržela moje žena, protože to, co ta všechno musela absolvovat… Zadlužený až po uši, všude podepsané směnky, vyčerpaná hypotéka, dům nestojící. Ona hlavně vytvořila to zázemí, ona se postarala o děti a já jsem měl volnou ruku a klid na podnikání.

Po překonání krize se vám konečně začalo dařit?

Ano. Přetransformovali jsme kus haly na administrativní budovu, vytvořili jsme vlastní stavební systém DMK, provedli akustické zkoušky panelů a dokončili certifikaci našich výrobků s Dřevařským ústavem (VVÚD). Rozšiřovali jsme se jako firma, založili jsme si projekční oddělení. Fakt jsme se toho nebáli. Pomohl rok 2011, kdy jsme stavěli dřevostavby, které se zase rozjely.

Takže nastal nějaký velký boom?

Ano, postavili jsme ten rok 20 staveb. Myslím si, že je to i o budování jména společnosti. Dneska ti zákazníci chodí a řeknou, že mají dobré reference. A to je to. Přijde paní a říká nám, že nejsme nejlevnější, že to se jí líbí. Z mojí strany byl vždycky tlak na kvalitu, na tu si potrpím. Chci kvalitní věci, sám si je kupuju, a tak jsem chtěl, abychom i my dělali kvalitní výrobky a domy.

Kdy vás na trhu přestali vnímat jako outsidery?

Zlomové pro nás bylo jít uprostřed krize na veletrh Dřevostavby do Holešovic. Nechali jsme si navrhnout velký stánek, byl 6 metrů do výšky. Tehdy poprvé nás začala vnímat konkurence. Ten veletrh byl pro nás stěžejní. Získali jsme tam asi 5 domů, což nás zachránilo. Najednou jsme začali stavět, měli jsme zakázky. Postupně se naše firma začala rozrůstat, přišli noví lidé, konstruktéři. František měl u nás stále podíl a my jsme zase začali mít roupy. Já jsem jezdíval za zákazníky, dělal jsem obchodníka, stavby, všechno dohromady.

Co myslíš tím, že jste začali mít zase roupy?

Začal jsem přemýšlet o tom, že založíme další firmu. Takovou více lidovou. A tak vznikly v roce 2014 Moravské dřevostavby. Aleš, který u nás dělal konstruktéra, dostal tento projekt na starost. Zalíbilo se mu to a vzal to jako hru. Domy jsme pojmenovali podle vína jako Frizzante, Sauvignon a zákazníci se rozhodli tu hru hrát s námi. To víno je lidem blízké. Jsou s ním spojeny pěkné zážitky a lidi si raději koupí dům se jménem vína, než aby si koupili dům jako Rubín, Safír nebo Klárka a Lucinka.

To byla vaše druhá firma?

Vlastně už třetí. V roce 2008 jsme založili ještě firmu VAZNÍKY D.N.K. (později přejmenováno na DMK system). Chtěli jsme, aby byl název podobný jako DOMY D.N.E.S. V roce 2014 jsme ještě založili společnost PACK SEA, která se zabývá obalovým materiálem pro průmysl. Zároveň jsme začali splácet Františkovi jeho podíl, až jsme společnost získali zpět. Poslední založená společnost byla ROZPTYL v roce 2018. Tuto společnost jsme založili s naším bývalým zaměstnancem, vedoucím obchodního oddělení. Chtěl od nás odejít a sám podnikat, ale my jsme nechtěli přijít o schopného člověka, a tak jsme mu s Milanem nabídli společný podnik. Staví náročné architektonické domy a své místo na trhu si už společnost našla.

S tolika firmami už se bavíme o holdingu. Můžeš mi říct, jaký je tam obrat?

Já si myslím, že se dohromady pohybujeme kolem 150 milionů korun.

Řadíte se mezi TOP 5 výrobců dřevostaveb v České republice?

Řekl bych spíše tak TOP 10.

Z toho objemu extra rizik jste se nějakým způsobem dostali. Teď už je to taková brnkačka lehce provozních úvěrů?

Ano, brnkačka lehce provozních úvěrů, jenže do toho zase vletěl covid a neúměrné zvyšování cen stavebních materiálů. Ale teď už je to všechno jednodušší, když jsme na tom trhu etablovaní. Máme už reference. Stavíme pro rodiny a známé našich zákazníků, vracejí se k nám.

Jaké jsou plány do budoucna?

My máme plány pořád velké, akorát se oddalují. Nejdřív covid, potom válka na Ukrajině, do toho obrovská inflace... To nám zase udělalo trochu čáru přes rozpočet. Pravdou je, že nás každá krize vždy posílila a o to rychleji jsme šli kupředu.

Chceme se dále rozšiřovat, takže jsme pořídili v průmyslové zóně v Třebíči pozemek asi 13 000 m² s tím, že tam postavíme novou a větší fabriku. Ale teď je to samozřejmě trošku zmrazené. Všichni mají pokles, takže jsme rádi, že máme, co máme. A máme se kam rozvíjet. 

Jakým směrem?

Přemýšlíme o tom, že začneme vyrábět panely na opláštění železobetonových staveb, něco jako boletické panely, akorát moderně a ekologicky. Tam vidím budoucnost. Rád bych stavěl větší celky, ale zase všechno jde s dobou. Musí na to přijít správný čas. Jedno vím ale jistě. Rád bych firmy připravil tak, aby je jednou mohli převzít moji synové.

Mockrát děkujeme Tomášovi za rozhovor a sdílení jeho úžasných životních příběhů a zkušeností. Přejeme mu mnoho úspěchů nejen v pracovní sféře!