Podlahové topení měli už ve středověku. Princip bez elektřiny lze využít i dnes

Zvykli jsme si na luxus a často žijeme v přesvědčení, že většinu moderních technologií vymyslela až naše doba. Když dnes ráno vstanete a projdete se bosýma nohama po příjemně vyhřívané dlažbě, možná máte pocit, že jde o výdobytek posledních několika desetiletí. Pravdou ale je, že lidstvo znalo tajemství dokonalého tepelného komfortu mnohem dříve, než vůbec vznikly první úvahy o elektřině nebo oběhových čerpadlech.

Lidé se procházeli nad dutým teplým prostorem

Pokud se podíváme na archeologické vykopávky starověkého Říma, narazíme na zvláštní nízké cihlové sloupky, nad kterými kdysi ležela silná podlaha. Tento systém se nazývá hypokaust a představuje mistrovské dílo tehdejšího inženýrství. V podstatě šlo o dutý prostor pod podlahou a často i ve stěnách, kterým proudil horký vzduch. Zdrojem tepla bylo centrální topeniště zvané praefurnium, kde otroci neustále udržovali silný oheň. Horký vzduch a spaliny pak putovaly systémem kanálků pod takzvanou suspensurou, což byla vyvýšená podlaha, a následně stoupaly průduchy ve zdech ven. Zdi a podlahy se díky tomu masivně ohřály a následně sálaly teplo přímo do místnosti. Tento systém se objevoval jak v lázních, tak i v luxusních vilách bohatých lidí.

Spotřeba dřeva

Římané stavěli tyto systémy s velkou přesností a logikou. Sloupky z kvalitních pálených cihel musely bezpečně unést obrovskou váhu horní krycí vrstvy, která se skládala z mohutných kamenných desek a velmi silné vrstvy odolné malty. Spotřeba kvalitního dřeva byla pochopitelně enormní a samotný provoz takového vytápění vyžadoval nepřetržitou práci mnoha lidí, což bohužel jasně odráželo tehdejší sociální rozdíly.

Nebyli výjimeční

Ačkoliv Římané dovedli tento systém ke skutečné dokonalosti, nebyli jediní a z historického hlediska pravděpodobně ani úplně první, kdo podobný princip úspěšně využíval. Na opačném konci světa, konkrétně na vzdáleném asijském kontinentu, se nezávisle na sobě vyvinuly velmi podobné chytré technologie. V Koreji dokonce dodnes existuje tradiční systém zvaný ondol, který funguje na podobném principu vedení horkého kouře a ohřátého vzduchu pod silnou kamennou podlahou. Podobně i v Číně využívali takzvaný kang. Všechny tyto starověké vynálezy ale spojovalo důmyslné využití tepelné kapacity přírodních materiálů, jako je pálená cihla a obyčejná hlína, které dokázaly pojmout velké množství tepla z ohně a následně jej dlouhé hodiny uvolňovat.

Na chvíli jsme byli bez sálavého tepla

Zajímavý osud římského hypokaustu je ukázkou toho, jak snadno může celé lidstvo přijít o pokročilé znalosti a dovednosti. Po definitivním pádu slavné Římské říše se tato technologie z území celé Evropy téměř beze stopy vytratila a trvalo následně více než tisíc let, než se náš kontinent vůbec dokázal vrátit ke srovnatelně vysokému standardu zdravého bydlení.

Teprve mnohem později v historii začali obyčejní lidé znovu postupně objevovat princip akumulace tepla prostřednictvím těžkých kachlových kamen, která vlastně celkem úspěšně fungovala jako jakési zmenšené a upravené verze starých římských systémů. Znovuobjevení tohoto principu nakonec vedlo k postupné revoluci v celém stavebnictví a zejména v oblasti vytápění. Pochopení základního faktu, že teplý vzduch zcela přirozeně stoupá a že masivní těžké materiály dokážou efektivně ukládat tepelnou energii, znovu otevřelo cestu k modernímu přemýšlení o celkovém tepelném komfortu domova. Dnešní špičkoví inženýři a vzdělaní architekti se vlastně jen znovu učí efektivně aplikovat přesně to, co už dávno znali starověcí stavitelé, pouze k tomu nyní využívají moderní materiály a velmi přesné výpočty.

Princip sálání využíváme dodnes

Zhruba od poloviny dvacátého století pak sledujeme návrat k využívání sálavého a akumulačního vytápění, i když v bezpečnější a technicky vyspělejší podobě. Nejde přitom o konkrétní zařízení, ale o princip, který lidé znovu objevili a začali vědomě využívat. Teplo se nejprve ukládá do hmoty a ta ho následně postupně uvolňuje do prostoru formou sálání, což vytváří stabilní a příjemné klima. Tento přístup se uplatňuje například u akumulačních kamen, která dokážou pojmout velké množství tepelné energie a po dlouhou dobu ji rovnoměrně předávat do interiéru (aktuální přehled cen akumulačních kamen najdete zde). Právě schopnost materiálu akumulovat teplo a pomalu ho uvolňovat je klíčovým principem, který spojuje moderní řešení s těmi starověkými.

Pro mnohé je to jen černá stěna před oknem

Kromě oblíbeného vytápění akumulačními kamny najdeme odkaz těchto chytrých technologií i v moderních architektonických prvcích, jako je například takzvaná Trombeho stěna. Tento ekologický systém, vyvinutý ve dvacátém století nadaným francouzským inženýrem, představuje efektivní pasivní solární ohřev, který naplno využívá onen prastarý princip mohutné akumulace. Trombeho stěna je vlastně obrovská a masivní tmavě zbarvená zeď postavená těsně za velkým oknem orientovaným přesně na jižní stranu. Během celého dne sluneční paprsky procházejí sklem a ohřívají těžkou hmotu celé stěny, která tuto sluneční energii absorbuje. Jakmile ale večer slunce zapadne a venkovní teplota v okolí klesne, ohřátá masivní stěna začne své nashromážděné teplo pomalu a přirozeně sálat zpět do interiéru.