Za socialismu bylo uhlí cítit i v sešitech. Žákyně vzpomíná, jak v 50. až 60. letech topil ve třídách učitel

Základem bylo uhlí

Levné, dostupné a domácí palivo, které vytápělo republiku od bytů přes továrny až po školy. V menších školách a na venkově se běžně topilo přímo ve třídách lokálními kamny, zatímco větší městské školy měly kotelny s ústředním topením. Regulace byla minimální, technika jednoduchá a vše stálo na lidské práci školníků, topičů, ale často i samotných učitelů. Právě na toto období zavzpomínala i Alena, která pochází z menší vesnice na Moravě. Jistě nejen její vzpomínky se netočí kolem stupňů Celsia, ale kolem pocitů zimy na chodbách, přetopených tříd, větrání v mrazu a zvláštní směsi uhlí, prachu a mokrých kabátů, která ke škole patřila stejně jako tabule a křída.

Seděli jsme v svetrech, pak se otevřelo okno, protože se nedalo dýchat

Jednou z jejich vzpomínek jsou extrémní teploty, které ve třídách málokdy odpovídaly ideálu. Ráno bývala zima, protože se topilo až od brzkých hodin, a budovy vychladly přes noc. Jakmile se ale přiložilo, zejména u kamen nebo v kotelnách bez regulace, šla teplota rychle nahoru. Výsledkem pak byly přetopené třídy, ve kterých se nedalo soustředit. A protože větrání bylo jedinou regulací vzduchu, okna se otevírala dokořán i v mrazu, často během přestávek. Děti seděly v lavicích v teple, ale s ledovým vzduchem proudícím kolem nohou. Dnes by takový postup vyvolal debatu o zdraví, tehdy šlo o běžnou rutinu.

Bylo cítit uhlí i v sešitech

Uhlí nebylo jen zdrojem tepla, ale i všudypřítomným společníkem. Prach z uhlí se usazoval na chodbách, v šatnách i ve třídách. Když se topilo v kamnech, část kouře a zápachu se vždy dostala do místnosti. Sešity, kabáty i aktovky nasákly typickou vůní, kterou si pamětníci dodnes vybaví na první přičichnutí. A co školní kotelny? Ty byly samostatným světem. Uhlí se naváželo ručně, skládalo do sklepů a přikládalo lopatami. Jak si matně vybavuje Alena, čistota nebyla prioritou, důležité bylo, aby bylo teplo. Děti to vnímaly jako součást školního prostředí, podobně jako zvuk zvonění nebo vrzání lavic.

O přestávce mráz, v hodině horko

Rytmus dne určovalo topení. Jak bylo již zmíněno, přestávky znamenaly otevřená okna a rychlé vyvětrání, hodiny pak návrat do tepla, které často přišlo skokově. Tělo se muselo přizpůsobovat neustálým změnám, což dnes zní nepohodlně, ale tehdy to nikdo systematicky neřešil. Děti byly oblečené ve svetrech, vestičkách a někdy i kabátech. Sundávání a oblékání bylo běžné a nikoho nepřekvapovalo.

V tělocviku jsme se zahřáli pohybem, jinak by to nešlo

Zvláštní kapitolou byly tělocvičny, chodby a šatny. Tyto prostory se často vytápěly minimálně nebo vůbec. Velké objemy vzduchu, vysoké stropy a špatná izolace znamenaly, že teplo zůstávalo jen krátce. V tělocvičnách bývala v zimě citelná zima a pohyb byl skutečně nutností, ne volbou. V chodbách se tehdy nikdo příliš nezdržoval, tak jak je tomu dnes. Fungovaly spíš jako přechodové zóny, kde se s teplem nepočítalo. Kabáty se svlékaly až těsně před třídou a nikdo nečekal, že mu bude na chodbě dobře.

Když nebyl školník, psali jsme v rukavicích

Školník alias topič byl klíčovou postavou každé školy. Jeho práce začínala velmi brzy ráno a jeho nepřítomnost byla okamžitě znát. Když onemocněl nebo se zdržel, škola prostě nevytopila. V takových dnech se psalo v kabátech a rukavicích a nikdo to nepovažoval za výjimečné. 

Nebyla zima horší než dnes. Jen jsme byli zvyklí na nepohodlí

Toto Alenino tvrzení je možná nejvýstižnější a shrnuje celý přístup. Nepohodlí nebylo vnímáno jako problém, ale jako stav, se kterým se počítá. Děti byly vedeny k přizpůsobivosti a škola nebyla místem komfortu, ale povinnosti. A právě to je možná důvod, proč se na ně dodnes vzpomíná s určitou směsí úsměvu a respektu. Dnešní školy jsou pochopitelně technicky nesrovnatelně dál a málokdo by se chtěl vracet ke kamnům ve třídách.