Babičce s dědou postavili na zahradě modulový domek. Vrátila se jim radost ze života

Váš příběh působí v dnešní době skoro až jako zjevení. Třígenerační bydlení už není zrovna v kurzu, lidé si spíše zakládají na naprostém oddělení. Vy jste ale našli cestu, jak mít stárnoucí rodiče nablízku, a přitom si zachovat soukromí. Kde vlastně začala ta myšlenka sestěhovat se na jeden pozemek?

Vyplynulo to ze situace. My jsme s manželkou původně bydleli v Praze, ale před 10 lety jsme si postavili rodinný dům za Prahou. Narodily se nám dvě děti a moji rodiče, kteří v Praze zůstali, za námi pravidelně jezdili na návštěvy. Měli jsme pro ně vyhrazený malý pokojík pro hosty, kde vždycky přespávali. Jenže ten prostor byl dost stísněný a my jsme si po čase uvědomili, že u nás tráví opravdu hodně času a hlavně, že jsou tu hrozně rádi. A my samozřejmě za nimi občas jezdili do Prahy.

Předpokládám, že pro rodiče už život ve velkoměstě ztratil své kouzlo, je to tak?

Přesně tak, do Prahy už se nechtěli vůbec vracet, nebylo jim tam dobře. Došlo to tak daleko, že v tom pražském bytě nedělali nic jiného, než že se nudili. Trávili čas koukáním na televizi a do mobilu, kde neustále sjížděli různé nesmyslné zprávy na internetu. Vedlo to k tomu, že jsme si pak při setkání mnohdy ani moc nerozuměli. Byli z toho, co se děje ve světě, vystrašení, zmatení a zahořklí. Ale jakmile trávili čas s vnoučaty u nás, měli najednou skvělou náladu a obrovskou energii. Tak nás napadlo přestěhovat je k nám natrvalo.

Společné soužití pod jednou střechou ale může přinášet třecí plochy. Jak jste to vyřešili technicky?

Nechtěli jsme riskovat, že si budeme skákat po hlavě. Napadlo nás využít koncept takového moderního vejminku. Místo abychom předělávali dům, rozhodli jsme se pořídit modulový dům, který jsme postavili na zahradu. Obrovskou výhodou je, že domek stojí až na druhé straně pozemku. Bydlíme tedy sice společně a máme je po ruce, ale zároveň jsou od nás oddělení. Nejsme pořád v jednom baráku, nemusíme se vzájemně omezovat ani se sobě nepřetržitě přizpůsobovat.

Zmínil jste modulový dům. Mezi lidmi koluje mýtus, že modulární stavbu prostě jen složíte jeřábem na trávník a bydlíte. Jak to ale funguje ve skutečnosti z pohledu českého stavebního zákona?

Zdaleka to není tak jednoduché, jak si mnozí myslí, a na to je potřeba lidi upozornit. Jakmile modulový dům slouží k trvalému bydlení, stavební úřad to bere jako plnohodnotnou stavbu pro bydlení. Museli jsme tedy klasicky získat příslušné povolení, u nás to šlo přes společné územní a stavební řízení. Domek musel být připojen na inženýrské sítě, tedy vodu, elektřinu a kanalizaci. Nejde tedy jen tak postavit buňku na louku, vše musí mít razítka.

Kolik takový modulární dům nakonec stál a jak jste vyřešili financování?

Celkově se ta částka pohybovala zhruba kolem jednoho milionu korun. Byla to vlastně optimální cesta, koupili jsme z výroby hrubý hotový modul a některé části interiéru jsme si dodělávali sami svépomocí. Hodně nám pomohli také místní řemeslníci. Díky tomu nás to vyšlo výrazně levněji, než kdybychom kupovali naprostý originál kompletně na klíč. Co se týče financí, rodiče ten svůj pražský byt neprodali, ale dlouhodobě ho pronajali. Z peněz z nájmu se teď bez problémů platí hypotéka, kterou jsme si na pořízení modulového domu vzali.

Pokud vím, banky se na modulární stavby netváří při schvalování hypoték úplně přívětivě. Narazili jste na tento problém?

Ano, banka nám na samotný modulový domek skutečně hypotéku dát nechtěla, protože to není klasická pevná stavba, což je pro ně neobvyklé a rizikové. Naštěstí jsme to snadno vyřešili tím, že jsme se bance zaručili naším stávajícím rodinným domem. V tu chvíli to pro ně přestalo být překážkou a půjčku jsme získali i na tento trochu netradiční způsob bydlení.

Jak hodnotíte tento krok s odstupem času? Zvykli si rodiče na nový životní styl?

Jsme všichni spokojení. Pro nás s manželkou to má obrovský přínos v tom, že nám rodiče hlídají děti, takže můžeme bez stresu chodit do práce a stíháme i různé koníčky. Rodiče si to také pochvalují. Neustále jsou v kontaktu s vnoučaty a děda si tu vytvořil nový okruh zájmů. Našel si místní kamarády, se kterými občas zajde do hospody, chodí na houby, jezdí na kole a dělá i další sporty. Mamka si tu také našla spoustu svých činností. Velmi si libují, že je tu čistější vzduch.

Váš příběh zní jako skvělý návod pro seniory, kteří by rádi opustili město, ale bojí se udělat ten první krok.

Zcela jistě. Kamarádi od rodičů často nechtějí dožít v městském paneláku, ale neví, jak odtamtud odejít. Je pro ně těžké se rozhodnout, prodat byt, postavit dům na venkově. Většinou to vzdají, nebo to zkrátka nedokážou finančně a organizačně utáhnout. U nás byla klíčem ta vícestranná rodinná dohoda, která se mohla opřít o to, že máme s rodiči velmi dobré vztahy. Ukázalo se to jako naprosto ideální řešení, jak se na stará kolena zbavit městského shonu a zároveň netrpět samotou.

Díky za zajímavé informace a ať se vám i rodičům dobře bydlí.

Také děkujeme.

P.S. Zajímáte se o možnosti využití modulových domů jako vejminků? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 11. – 19. dubna 2026. Vstupenku lze získat na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.