„Moje největší dýško bylo 450 000 korun,“ popisuje Pavel práci číšníka ve Švýcarsku

Pavle, jak jste se vlastně dostal do Švýcarska?

To rozhodnutí padlo zhruba před 25 lety. Bylo mi kolem dvaceti let, měl jsem rodinu a přemýšlel jsem hodně o budoucnosti. Už v té době jsem se živil jako číšník a abych si vydělal víc peněz, plánoval jsem, že půjdu pracovat do Vídně. Kvůli tomu jsem potřeboval vylepšit svoji němčinu a to byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl odcestovat na delší dobu do Švýcarska.

Jaký je život číšníka ve Švýcarsku?

Začátky byly těžké, ale práce mě bavila, lidi tu byli féroví, a tak jsem tu nakonec zůstal. Tady si lidé práce váží, přijde mi, že se číšníkům v Česku takového zdvořilého chování nedostává. Když děláte věci poctivě, vidí to a umí to ocenit. Na druhou stranu všechno tu stojí hrozné peníze. Nájem za malý byt klidně dva tisíce franků měsíčně, pojištění další stovky. Když chceš dítě poslat na dobrou školu, bavíme se o desítkách tisíc franků ročně. Lidé si myslí, že se mají Švýcaři dobře kvůli pěkným výplatám, ale pravdou je, že jim z toho nakonec zůstane zhruba tolik, co lidem v Česku. Každopádně rozdíl oproti České republice vidím v tom, že tady máte jistotu, že když se opravdu snažíte, nezůstanete bez práce.

Jak jste se sžil s místními lidmi?

Chce to čas. Švýcaři jsou milí, ale uzavření, vybudovat nové kontakty chtělo čas. Švýcaři nejsou typy lidí, co vás po týdnu zvou na pivo, ale když vás poznají a zjistí, že jste milí a snažíte se začlenit do místní komunity, získáte si je. A někdy z toho vznikne přátelství, které byste nečekali. Našel jsem si tu spoustu nových přátel a někteří z nich mi úplně změnili život.

Mohl byste tuto myšlenku rozvést, prosím?

Ano. Do restaurace, kde pracuji, za mnou chodil každý týden vždy ve středu jeden host. Téměř vždy si vybral stejné místo i stejné jídlo. Tím, že se to stalo pravidlem, jsme se dali několikrát do řeči, až se mezi námi vybudoval hezký vztah. Je to takový starší pán, psycholog, klidný a rozvážný člověk. Ze začátku jsme si povídali o běžných věcech, jako je počasí, jídlo, práce a tak dále. Postupem času jsme se znali víc, a tak jsme řešili i rodinu a bližší záležitosti. Jednou jsem mu řekl, že za mnou přiletěl syn Kuba, měl tehdy patnáct let, a že to tady pro něj není jednoduché. Přistěhoval se do nové země v mladém věku, musí se naučit velmi dobře nový jazyk, najít si nové přátele, zvládat studium a tak dále. A od té doby jsme se o tom bavili skoro pokaždé, když přišel, zajímalo ho, jak to Kuba zvládá.

Takže jste se vlastně bavili hlavně o vašem synovi?

Ano, dá se to tak říct. On si to pamatoval, vždycky se ptal, co je nového. A po roce, když už jsme se znali docela dobře, jsem se mu svěřil, že Kuba má možnost jít na tzv. integrační školu, což je něco jako prodloužený devátý ročník, aby se cizinci lépe začlenili. Jenže ta škola stála 17 000 franků (asi 450 000 korun) na rok. Stipendium nedostal a já jsem věděl, že tolik prostě nezvládnu zaplatit. Tomu staršímu pánovi jsem to tehdy řekl tak trochu mezi řečí, aniž bych od toho něco čekal, pokaždé jsme se totiž bavili o tom, co je nového. A pak už jsme se k tomu nevraceli.

Naznačil jste mi, že tato informace měla ještě dohru. Co se potom stalo?

Ano, měla. O týden později přišel zase, jako vždycky ve středu. Sedl si, objednal si, a pak mi řekl, že se o tom bavil doma s manželkou a že se dohodli, že tu školu Kubovi zaplatí. Celých 17 000 franků.

Darovat někomu skoro půl milionu není jen tak. Chtěl něco na oplátku?

Nechtěl a já ze začátku ty peníze ani nedokázal přijmout. Pak mi ale řekl, že jejich dcera nikdy nechtěla studovat, ale on s manželkou velmi fandí lidem, kteří chtějí. A když mohou pomoct, tak to udělají. Byl to největší tringelt v životě, který jsem dostal.

„Dýško“ jste tedy přijal. Jak poté probíhala komunikace?

Nakonec došlo k úplnému zvratu událostí. Ani jsem se nemusel rozhodovat, jestli dýško příjmu nebo ne, protože syn nakonec to stipendium od státu dostal. Uvolnilo se jedno místo a tak nám volali, že Kubovi studium zaplatí. Byli jsme oba strašně moc rádi.

Jak na tuto zprávu reagoval starší muž z restaurace?

Šel jsem za ním a řekl mu, co se stalo. Byl moc rád. Pak ale řekl, že i tak by mu rád nabídl svou pomoc, aby se mu ve Švýcarsku snáze studovalo. Abych to zkrátil, nakonec to dopadlo tak, že mu platil soukromé hodiny němčiny každou sobotu.

A jste s tím mužem stále v kontaktu?

Už si jen občas napíšeme. V restauraci, kde jsem ho poznal už nepracuji.

Pavle, mockrát vám děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo, také děkuji za rozhovor.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 19. ledna – 1. února 2026. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.