„Vesničané jsou omezení a nemají žádné ambice,“ říká Nela, která se přistěhovala z Prahy. Život na venkově je podle ní to nejhorší, co ji mohlo potkat

Život je změna

Nela a její přítel Filip žili spokojený život v Praze. Oba měli dobrou práci a mnoho přátel. Rádi navštěvovali své oblíbené kavárny, měli rádi večerní procházky po náplavce a často chodili do kina a na koncerty. S životem v hlavním městě byli oba spokojení, až do chvíle, kdy Filip zdědil rodinný dům po babičce, který se nacházel v menší vesnici zhruba dvě hodiny jízdy autem od Prahy.

Oběma zaměstnání umožňovalo pracovat převážně z domu, proto viděli v nové nemovitosti příležitost. Nájmy v Praze stále rostly do závratných výšin a najednou měli možnost přestěhovat se do prostorného domu v poměrně dobrém stavu, který vyžadoval jen menší rekonstrukce. Velkým bonusem byla prostorná zahrada u domu a klid, na který se oba těšili. Dlouho se tak nemuseli rozmýšlet.

Studená sprcha přišla brzy

Nela a Filip si interiér zrekonstruovali po svém a za několik měsíců se mohli stěhovat. První týdny v novém domě byly plné euforie. Ráno si mladý pár dával kávu na terase a užíval si čerstvý vzduch a klid. Zanedlouho se však začala Nela nudit. Večer si chtěla někam vyrazit, ale kromě obecní hospody nebylo kam. Občas zašli na návštěvu Filipovi příbuzní, témata k hovoru se pro Nelu však brzy vyčerpala a návštěvy se pro ni staly spíše otravou než společenským přínosem. Bylo zcela normální, že se strýček objevil neohlášeně ve dveřích. Filip argumentoval tím, že to na vesnici není nic neobvyklého, Nele se však tyto manýry nelíbily.

Tohle nevydržím…

Nele chyběl kontakt s městem, možnosti Prahy, a především její přátelé. Pocit samoty byl o to horší, že se Filip na vesnici velmi rychle adaptoval. Když ho zavolal soused, že je potřeba s něčím pomoct, bez reptají okamžitě odběhl. Přijímal pozvání na návštěvy a při večerech v hospodě se nefalšovaně smál, zatímco Nela měla nasazený nucený úsměv.

Nela si stěžovala telefonicky svým kamarádkám: „Veškerý hovor se zde točí kolem aktuálního nebo nadcházejícího počasí, případně kolem toho, co kdo včera vařil nebo bude vařit zítra. Úplně mě to ubíjí. Největší událostí je, když někdo přejede srnku. To se potom řeší ještě měsíc.“

Jóga? Máme tady jen Sokola

Nela toužila zajít si na jógu a dát si na večeři sushi. „Místo toho si můžu jít zacvičit do místního Sokola a na večeři si vybrat mezi utopenci a tlačenkou v místní hospodě,“ stěžovala si Filipovi, který začal být brzy na Neliny připomínky alergický a stavěla se mezi nimi neviditelná zeď. Zatímco Filip si s místními dobře rozuměl a dokázal se s nimi vesele pobavit, Nela je považovala za omezené a hloupé, bez jakýchkoliv ambicí. Snažila se najít společnou řeč alespoň s lidmi ve svém věku. „Třicátnice, které žijí v okolí, však řeší pouze zahrádku, děti a co uvaří manželovi o víkendu,“ vypočítávala Nela svým kamarádkám. „Nemůžu se s nimi bavit ani o cestování. Jejich nejdelší výlet byl do vedlejší vesnice.“ Vesnický život, jak ho poznávala den za dnem, pro ni začal být nesnesitelný.

Skončeme to trápení

Nela dala životu na vesnici rok, ale déle už to nemohla snést. „Pro Filipa to možná funguje, ale já se tady dusím. Nic mi to nedává, jen bere. Tahle zkušenost mi otevřela oči – život na venkově není pro každého, a rozhodně ne pro mě,“ říká upřímně. Zatímco Filip zůstal žít ve zděděném domě, Nela se vrátila zpátky do Prahy. Za rok se z nich stali úplně jiní lidé a už toho neměli moc společného. Každý z nich patřil jinam.

Co si o tom myslíte vy?

Nemohl/a bych žít na vesnici.

Nemohl/a bych žít ve městě.